U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem Vrchou v
právní věci žalobců a) P. F., b) Z. N., c) L. N., a d) P. F., všech
zastoupených JUDr. Liborem Janků, se sídlem v Chebu, Mánesova 13, proti
žalovaným 1) V. N., zastoupené JUDr. Josefem Heydukem, advokátem se sídlem v
Chebu, Májová 32, a 2) V. K., zastoupené Mgr. et Mgr. Janem Jungem, advokátem
se sídlem v Praze 1, Vladislavova 16, o určení vlastnictví, vedené u Okresního
soudu v Chebu pod sp. zn. 13 C 12/2010, o dovolání žalované 2) proti rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze dne 18. srpna 2014, č. j. 15 Co 201/2014-281, takto:
I. Dovolání žalované 2) se odmítá.
II. Ve vztahu mezi žalobci a žalovanou 2) nemá žádný z těchto účastníků právo
na náhradu nákladů dovolacího řízení.
částí označeného domu a pozemku. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Plzni (dále již „odvolací soud“) rozsudkem
ze dne 18. srpna 2014, č. j. 15 Co 201/2014-281, rozsudek soudu prvního stupně,
jímž bylo rozhodnuto v meritu věci, a to ve vztahu mezi žalobci a žalovanou 2),
jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil, a ve vztahu mezi žalobci a
žalovanou 1) změnil tak, že v tomto rozsahu se určovací žaloba zamítá. Podle
výsledku v meritu věci pak odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení, resp. řízení před soudy obou stupňů.
Pokud jde o potvrzující rozsudek (ve vztahu mezi žalobci a žalovanou 2/),
odvolací soud vycházel ze zjištění, že zůstavitelka uzavřela dne 25. srpna 2009
jako dárkyně s žalovanou 1) jako obdarovanou darovací smlouvu, jíž žalované 2)
darovala předmětnou bytovou jednotku do vlastnictví (právní účinky vkladu podle
této smlouvy nastaly ke dni 27. srpna 2009). Posléze žalovaná 1) prodala tuto
bytovou jednotku na základě kupní smlouvy ze dne 27. ledna 2010 žalované 2)
(právní účinky vkladu podle této smlouvy nastaly ke dni 1. února 2010), která
byla v době rozhodování soudů zapsána v katastru nemovitostí jako vlastnice
uvedené bytové jednotky. Zůstavitelka však v době podpisu (uzavření) darovací
smlouvy trpěla duševní poruchou (demencí a deliriem), přičemž podle zjištění
soudů nebyla schopna u závažnějších právních úkonů posoudit následky svého
jednání a vnímat smysl těchto úkonů. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního
stupně tedy uzavřel, že předmětná darovací smlouva byla podle § 38 odst. 2 obč.
zák. absolutně neplatným právním úkonem.
S ohledem na absolutní neplatnost darovací smlouvy se odvolací soud zabýval s
ohledem na judikaturu Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“)
otázkou, zda v daném případě lze žalované 2) poskytnout ochranu jako
dobrověrnému nabyvateli předmětné bytové jednotky či nikoliv. Z odůvodnění
rozsudku je zřejmé, že odvolací soud při řešení konfliktu principu vlastnického
práva původního vlastníka s principem dobré víry nového nabyvatele vycházel z
judikovaných závěrů obsažených (sumarizovaných) v nálezu Ústavního soudu ze dne
17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12 (nutno podotknout, že odvolací soud ještě
před rozhodnutím ve věci umožnil účastníkům, aby v otázce posuzování ochrany
dobrověrného nabyvatele přednesli soudu svou právní argumentaci). S
přihlédnutím ke zjištěnému skutkovému stavu a přednesům účastníků pak odvolací
soud (tím, že určovací žalobě vyhovující rozsudek soudu prvního stupně ve
vztahu mezi žalobci a žalovanou 2/ jako věcně správný svým rozsudkem potvrdil)
učinil následující právní posouzení věci:
„K uzavření darovací smlouvy došlo za takového stavu zůstavitelky, který
vylučoval i schopnost činit úkony v následném řízení o vkladu vlastnického
práva a své právo při vkládání do katastru účinně hájit. Jestliže darovací
smlouva byla uzavřena 25. 8. 2009, a žaloba žalobců byla podána 3. 2. 2010, pak
lze uzavřít, že žalobci se nedostali do žádného prostoje s uplatňováním svých
práv, zejména s přihlédnutím k tomu, že v mezidobí probíhalo ještě dědické
řízení po zůstavitelce, v jehož průběhu vyšla najevo nutnost podání určovací
žaloby. Ke vkladu vlastnického práva pro druhou žalovanou došlo s právními
účinky ke dni 1. 2. 2010, návrh na přistoupení jí byl doručen 29. 3. 2010. V
úvahu by tak připadal pouze velmi krátký časový úsek, v němž by mohla druhá
žalovaná provést investice v dobré víře; ostatně ze strany druhé žalované
nebylo žádné tvrzení ohledně investic učiněno. Z uvedených důvodů odvolací soud
shledal, aby v tomto konkrétním případě byla dána přednost principu ochrany
vlastnictví, a aby předmětná bytová jednotka byla doprojednána v rámci
dědického řízení po zůstavitelce.“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná 2) (dále již
„dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, „neboť bylo
odvolacím soudem rozhodováno rozdílně od dosavadní ustálené rozhodovací praxe
Ústavního soudu“ (dovolatelka pak v další části svého dovolání toto své tvrzení
blíže rozvádí).
Dovolání dovolatelky je nutno odmítnout.
Z obsahu podaného dovolání totiž není zřejmé, v čem dovolatelka spatřuje
splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být totiž dovolání přípustné
jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v tomto případě), je dovolatel povinen v
dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné.
Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. může být dovolacím důvodem jen nesprávné právní
posouzení věci. K náležitostem dovolání patří mimo jiné i vymezení dovolání (§
241a odst. 3 o. s. ř.), tj. z dovolání musí vyplývat, které otázky hmotného či
procesního práva, na nichž napadené rozhodnutí spočívá, vyřešil odvolací soud
chybně, a proč tyto závěry považuje dovolatel za nesprávné. Dovolatel musí (§
241a odst. 2 o. s. ř.) rovněž uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, tedy které z hledisek uvedených v § 237 o. s. ř.
považuje za splněné.
Jak se podává z obsahu podaného dovolání, dovolatelka prostřednictvím svého
advokáta nevymezila žádné ze čtyř kritérií přípustnosti dovolání taxativně
vymezených v § 237 o. s. ř.; neuvedla okolnosti, z nichž by bylo možné
usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu
přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného
nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo 2) která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo 3) která je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak.
Ve smyslu občanského soudního řádu řádnému vymezení předpokladů přípustnosti
dovolání ovšem neodpovídá, pokud dovolatel předpoklady přípustnosti dovolání
zaměňuje s precedenční závazností rozhodnutí Ústavního soudu, kdy skrze
judikaturu Ústavního soudu konfrontuje napadené rozhodnutí odvolacího soudu a v
uvedeném směru se domáhá zjednání nápravy (příznivějšího rozhodnutí v dovolacím
řízení). O zcela jinou situaci by se pochopitelně jednalo, pokud by dovolání
bylo postaveno na argumentaci, resp. na vymezení předpokladu jeho přípustnosti
v tom směru, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení příslušné právní
otázky, která sice byla již dovolacím soudem vyřešena, avšak podle názoru
dovolatele (např. právě i s odkazem na judikaturu Ústavního soudu, s níž podle
přesvědčení dovolatele judikatura dovolacího soudu v řešení předmětné právní
otázky není v souladu) by měla být posouzena jinak.
V této souvislosti je zřejmě vhodné poukázat na judikaturu Ústavního soudu,
který se k otázce vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, vyjádřil například v usnesení ze dne 26. června 2014,
sp. zn. III. ÚS 1675/14 (toto usnesení je veřejnosti přístupné na internetových
stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz), kde vysvětlil, že:
„...novelizace občanského soudního řádu (zákon č. 404/2012 Sb., který zavedl
nově povinnost pro dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění
přípustnosti dovolání) řešila přetížení Nejvyššího soudu neúměrným množstvím
podaných dovolání v občanskoprávních a obchodních věcech, které Nejvyšší soud
nestíhal v přiměřené lhůtě vyřizovat. Novela chtěla reagovat i na to, že ‚velmi
často se objevují případy, kdy kvalita dovolání sepisovaných advokáty je na
opravdu nízké úrovni. Nejčastěji se jedná o dovolání, v nichž advokáti zaměňují
ustanovení občanského soudního řádu o přípustnosti dovolání s dovolacími
důvody...‘ (viz důvodová zpráva k zákonu č. 404/2012 Sb.). Z toho plyne, že
záměrem novely (v podobě vytvoření příslušné nové náležitosti dovolání) byla
regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní
působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti
dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání
nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury
Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá. To v
konečném důsledku může snížit finanční náklady potenciálních dovolatelů za
dovolací řízení. Konečně smyslem zakotvení této nové obligatorní náležitosti
může být i urychlení dovolacího řízení, protože důsledně vzato je Nejvyššímu
soudu advokátem dovolatele interpretována jeho vlastní judikatura, což může
Nejvyššímu soudu práci ulehčit (byť tím nebude vázán). Vymezení, v čem
dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je třeba provést
pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně. Jen tak bude zaručeno splnění
účelu novely občanského soudního řádu (zákona č. 404/2012 Sb.), když advokáti
dovolatelů budou před podáním dovolání u každého jednotlivého dovolacího důvodu
nuceni posoudit, zda daná konkrétní právní otázka již byla v judikatuře
Nejvyššího soudu vyřešena, případně jakým způsobem, a zda tedy vůbec má smysl
se v této právní otázce na Nejvyšší soud obracet.“
Jelikož v tomto případě v podaném dovolání absentuje vymezení, v čem spatřuje
dovolatelka splnění předpokladů přípustnosti dovolání, přičemž uvedený
nedostatek nebyl ani v průběhu dovolací lhůty odstraněn (§ 241b odst. 3 o. s.
ř.), trpí dovolání vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat a
dovolání věcně projednat.
Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 věty první a § 243f odst. 2
o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Nad rozsah odůvodnění dovolací soud poznamenává, že odvolací soud při
posuzování otázky nabytí vlastnického práva dobrověrným nabyvatelem vycházel z
aktuálního nálezu Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12,
v němž je obsažena nová skutková podstata nabytí vlastnického práva k
nemovitosti zapsané v katastru nemovitosti od nevlastníka, a to nabyvatelem
jednajícím v dobré víře pro zápis do katastru nemovitostí. Přitom s ohledem na
datum vyhlášení (vydání) svého rozsudku odvolací soud pochopitelně již nemohl
reagovat na (později vydaný) rozsudek velkého senátu občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo
1168/2013 (publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem
16/2015) obsahující právní názor (s nímž se posléze ztotožnilo celé
občanskoprávní a obchodní kolegium Nejvyššího soudu), že podle právního řádu
platného a účinného do 31. 12 2013 (resp. do 31. 12. 2014, viz § 3064 o. z.)
nemohlo (nemůže) - vyjma zákonem stanovených způsobů - dojít k tomu, že by
oprávněný držitel mohl při pouhé dobré víře v zápis do katastru nemovitostí
nabýt vlastnické právo k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od
nevlastníka.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. března 2015
JUDr.
Pavel V r c h a
předseda senátu