30 Cdo 1118/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v
právní věci žalobců a) Ing. P. M., a b) I. H., obou zastoupených advokátem,
proti žalované obchodní společnosti V.-L.-P., a.s., o uveřejnění odpovědi,
vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 11 C 51/2004, o
dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. prosince
2005, č.j. 1 Co 303/2005-84, t a k t o :
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. prosince 2005, č.j. 1 Co
303/2005-84, se zrušuje, a věc se vrací uvedenému soudu k dalšímu řízení.
ve znění uvedeném ve výroku rozsudku. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalovaný uveřejnil dne 10. listopadu
2004 ve V. P. článek s názvem „K. na P. 6?“ a podtitulem „Směšný pronájem za
volební podporu“, s použitím koláže podobizen I. H. a M. K., s prohlášením:
“Pomůžu Ti do Senátu“ a „Přiklepnu manželovi galerii“. Sdělení bylo vytištěno
ve větší části horní poloviny první strany vydání
a pokračovalo ve stejném rozsahu na straně druhé opět v horní polovině této
strany.
Na obou těchto stranách je článek označen výraznými, barevně zdůrazněnými,
titulky. Na první straně byla dále umístěna fotomontáž s podobiznou I. H. a M.
K.; na druhé straně byla uveřejněna fotografie P. b. a fotografie M. K. Dne 27.
prosince 2004 byla (žalovanou) ve večerníku P. uveřejněna odpověď (žalobců) s
umístěním v černém rámečku na druhé straně ve spodní části tohoto vydání. Text
odpovědi se shodoval s požadovaným zněním. Byl psán běžnou velikostí písma
shodnou s ostatními otištěnými články. Nebyl barevně zvýrazněn a neobsahoval
nadpis ve velikosti písma jakou měl napadený článek. V pravém dolním rohu byla
uvedena jména žalobců, kteří o uveřejnění odpovědi žádali. Soud prvního stupně
odkázal na ustanovení § 13 zákona č. 46/2000 Sb., o právech
a povinnostech při vydávání periodického tisku a o změně některých dalších
zákonů (dále jen „tiskový zákon“) s tím, že smyslem uveřejnění odpovědi je
náprava závadného stavu, jenž byl navozen uveřejněním článku, který zasáhl do
práv žalobců. Odpověď má proto stejným způsobem upoutat čtenáře jako napadený
článek. Uveřejněná odpověď
ve V. P. dne 27. prosince 2004 však tento účel nesplnila. Proto soud žalobě
vyhověl.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 13. prosince
2005, č.j. 1 Co 303/2005-84, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci
samé podle ustanovení § 220 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) změnil
tak, že žalobu v plném rozsahu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před
soudy obou stupňů. Především připomněl, že předmětem řízení byla pouze otázka,
zda odpověď žalobců uveřejněná žalovanou dne 27. prosince 2004 splňovala
náležitosti dané ustanovením
§ 13 odst. 1 písm. a) tiskového zákona, konkrétně, zda byla umístěním a formou
rovnocenná a rozsahem přiměřená napadenému sdělení.
Odvolací soud důvod změny rozhodnutí soudu prvního stupně shledal
ve skutečnosti, že odpověď, kterou žalovaná již uveřejnila (dne 27. prosince
2004) podle jeho názoru naopak splňovala předpoklady obsažené v ustanovení § 13
odst. 1 písm. a) tiskového zákona, když dovodil, že byla umístěním i formou
rovnocenná
a rozsahem přiměřená napadenému sdělení. To přesto, že původní článek s názvem
„K. na P. 6?“ byl umístěn zhruba na polovině první a jedné třetině druhé strany
V. P. (včetně fotografií), a s výrazným a barevně odlišným názvem článku a jeho
podtitulku. Odvolací soud zde přihlédl k tomu, že předmětný článek se netýkal
toliko žalobců, ale v převažující míře též M. K., místostarostky v P. a
neúspěšné kandidátky do Senátu, v souvislosti se zneužitím funkce předsedkyně
výběrové komise a její odpovědnosti za pronájem P. b. prvnímu žalobci za
podporu druhé žalobkyně v senátních volbách. Dále zdůraznil, že ač odpověď
žalobců zřejmě nezaujme čtenáře stejně jako sporný článek (když neobsahujme
barevné fotografie upoutávající pozornost), přičemž zabírá přibližně jednu
pětinu druhé strany periodika s výrazným uvedením toho, že jde o odpověď k
předmětnému článku,
s grafickým umístěním v rámečku, a se zcela shodným rozsahem textu jako měl
uváděný článek (přestože se týkal i další osoby), odvolací soud považoval tuto
odpověď za plně odpovídající zmíněné zákonné úpravě. Proto podle ustanovení §
220 odst. 1 o.s.ř. rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl.
Rozsudek Vrchního soudu v Praze byl doručen zástupci žalobců dne 25.
ledna 2006, přičemž právní moci nabyl téhož dne.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dne 23. března 2006 včasné
dovolání s tím, že je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Dovolací důvod spatřují v naplnění předpokladů ustanovení § 241a odst. 2 písm.
b) o.s.ř.
Dovolatelé uvádějí, že předmětem sporu je povinnost žalované uveřejnit odpověď
žalobců na titulní straně a stejným způsobem (byť bez užití fotografií
žalobců), jak byl uveřejněn článek „K. na P.?“. Žalovaná požadovanou odpověď
sice uveřejnila, avšak v příkrém rozporu s náležitostmi stanovenými v § 13
odst. 1 písm. a) tiskového zákona. Rozhodnutí odvolacího soudu, pokud se touto
otázkou zabývá, je rozporné, neboť dovozuje, že umístění zveřejněné odpovědi
při spodním okraji druhé strany v přibližně jedné šestině její plochy, je
rovnocenné formou i rozsahem článku uveřejněnému v horní polovině první strany
vydání, s pokračováním na druhé straně opět v horní polovině, přičemž v obou
případech přesahovala popsaná plocha více než 50% strany, při současném
zvýraznění a barevném odlišení článku a jeho podtitulku. Dovolatelé dále
nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že v převažující míře se článek týkal
především M. K. Protože dovolatelé mají zato, že odvolací soud nepostupoval
tak, aby byla zajištěna spravedlivá ochrana práv a oprávněných zájmů účastníků,
navrhují, aby napadený rozsudek byl dovolacím soudem zrušen a věc byla vrácena
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K dovolání se žalovaná nevyjádřila.
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnými osobami,
zastoupenými advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve
lhůtě stanovené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno
obsahovými
i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. Je přípustné
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Dovolací soud poté přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu v souladu s
ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovoláním napadené
rozhodnutí odvolacího soudu není možno považovat za správné (§ 243b odst. 2
o.s.ř.).
Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího
soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je vázán nejen rozsahem dovolacího
návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání
přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným
vadám řízení, které mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v
dovolání. Ty však z obsahu spisu zjištěny nebyly.
Dovolateli uplatněný dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b)
o.s.ř. se vztahuje na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na
zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl
správně použít nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak
nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým
dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí
odvolacího soudu.
Jestliže bylo v periodickém tisku uveřejněno sdělení obsahující
skutkové tvrzení, které se dotýká cti, důstojnosti nebo soukromí určité fyzické
osoby, anebo jména nebo dobré pověsti určité právnické osoby, má tato osoba
právo požadovat na vydavateli uveřejnění odpovědi. Vydavatel je povinen na
žádost této osoby odpověď uveřejnit
(§ 10 odst. 1 tiskového zákona).
Podle ustanovení § 13 odst. 1 písm. a) tiskového zákona odpověď nebo dodatečné
sdělení je vydavatel povinen uveřejnit ve stejném periodickém tisku, v němž
bylo uveřejněno napadené sdělení, a to takovým způsobem, aby nové sdělení bylo
umístěním a formou rovnocenné a rozsahem přiměřené napadenému sdělení, a je-li
napadena pouze jeho část, této jeho části,
Úprava práva požadovat uveřejnění odpovědi aktuálně zakotvená v
tiskovém zákoně byla do našeho právního řádu zavedena v souladu s požadavky
vyplývajícími z článku 23 Směrnice č. 89/552/EHS ve znění Směrnice č. 97/36/ES.
Současně respektuje doporučení obsažená v rezoluci č. (74)26 Výboru ministrů
Rady Evropy
o právu na odpověď, přijaté dne 2. července 1974. Institut práva na odpověď
předpokládá subjektivní pociťované poškození cti, důstojnosti nebo dobré
pověsti dotčené osoby. Posuzování opodstatněnosti žádosti o uveřejnění odpovědi
pak klade zvýšené nároky jak na vydavatele, tak na případné rozhodování soudu
(obdobně srovnej důvodovou zprávu k tiskovému zákonu).
V souzené věci se odvolací soud v napadeném rozsudku správně ve smyslu
ustanovení § 13 odst. 1 písm. a) tiskového zákona zabýval otázkou, zda
žalovanou již dříve zveřejněná odpověď žalobců byla umístěním a formou
rovnocenná napadenému sdělení. Přes tuto skutečnost se však dovolací soud
neztotožňuje se závěry těchto úvah.
Předpokladem oprávnění domáhat se uveřejnění odpovědi podle tiskového
zákona je, že v periodickém tisku bylo uveřejněno sdělení obsahující skutkové
tvrzení, které se dotýká cti, důstojnosti nebo soukromí určité fyzické osoby,
anebo jména nebo dobré pověsti určité právnické osoby, přičemž smyslem odpovědi
je podle § 10 odst. 2 věty první tiskového zákona, že toto skutkové tvrzení se
uvádí na pravou míru nebo neúplné či jinak pravdu zkreslující tvrzení se
doplňuje nebo zpřesňuje. Je-li tedy podstatou povinnosti vydavatele uveřejnit
požadovanou odpověď skutečnost, že v periodickém tisku bylo uveřejněno sdělení
obsahující skutkové tvrzení, které se dotýká cti, důstojnosti nebo soukromí
určité fyzické osoby, anebo jména nebo dobré pověsti určité právnické osoby,
které se tak má uvést na pravou míru, resp. doplnit nebo zpřesnit, je zcela
logickým požadavek obsažený v ustanovení § 13 odst. 1 písm. a) tiskového
zákona, aby nové sdělení bylo umístěním a formou rovnocenné a rozsahem
přiměřené napadenému sdělení. Je pak třeba poukázat na odlišnost formulace
užité citovaným ustanovením. Jestliže u požadavku na uveřejněný rozsah odpovědi
operuje pojmem přiměřenosti (který ze své podstaty umožňuje širší uvážení, zda
odpověď splňuje toto hledisko), pak v souvislosti s umístěním a formou
uveřejňované odpovědi trvá na požadavku rovnocennosti (ekvivalence). U tohoto
druhého požadavku
do popředí vystupují především formální aspekty uveřejnění původního sdělení,
na něž je reagováno odpovědí. Jde proto zejména o posouzení vizuálních atributů
zveřejněného sdělení tak, jak mohly být vnímány čtenářskou veřejností, a to i z
pohledu případného ovlivnění možnosti snadněji si zapamatovat (případně vybavit
si) obsah uveřejněného sdělení v návaznosti na jeho konkrétní umístění,
koncepci i grafické ztvárnění.
Z odůvodnění napadeného rozsudku nevyplývá, že by odvolací soud
odpověď žalobců uveřejněnou dne 27. prosince 2004 takto důsledně hodnotil při
úvaze, zda žalovaná splnila svoji povinnost podle § 10 odst. 1 tiskového zákona
ve spojení s § 13 odst. 1 téhož zákona. Především zůstal nevysvětlen důvod,
proč, ač umístění i forma již uveřejněné odpovědi se zcela zřetelně lišila od
umístění a formy původního sdělení, byla odvolacím soudem dovozena jejich
rovnocennost ve smyslu zmíněného ustanovení tiskového zákona. Přitom podle
dovolacího soudu zákonem požadovaná rovnocennost umístění a formy odpovědi
nemohla být v posuzovaném případě ovlivněna okolnostmi, které se podle obsahu
úvah odvolacího soudu váží k realitě, že sporný článek se kromě žalobců týkal i
další osoby (když to bylo způsobilé ovlivnit případně jen přiměřenost rozsahu
odpovědi).
Protože vzhledem k popsaným skutečnostem nelze dovoláním napadený rozsudek
Vrchního soudu v Praze pokládat za správný (§ 243b odst. 2 o.s.ř.), Nejvyšší
soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) jej proto, včetně
souvisejících výroků o nákladech řízení, zrušil a vrátil mu věc k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o.s.ř.). K projednání věci nebylo nařízeno jednání
(§ 243a odst. 1 o.s.ř.).
Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu
(§ 243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. prosince 2006
JUDr. Pavel Pavlík, v.r.
předseda senátu
.