U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D a JUDr. Pavla Vrchy, v právní věci Ing. M. Š., zastoupeného Mgr. Alešem Čápem, advokátem se sídlem v Jihlavě, Divadelní 1604/8, proti žalovaným 1) Obecní úřad Sedlejov, se sídlem Sedlejov 45, 588 62 Urbanov, 2) Ing. M. U. a 3) Ing. M. B., vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 24 C 16/2010, o ochranu osobnosti, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. května 2010, č.j. 1 Co 72/2010-25,
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací usnesením ze dne 4.5.2010, č.j. 1 Co 72/2010-25, potvrdil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15.3.2010, č.j. 24 C 16/2010-16, jímž bylo řízení o ochranu osobnosti zastaveno podle § 104 odst. 1 o. s. ř. a rozhodnuto o nákladech řízení. Odvolací soud dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. V odůvodnění rozhodnutí vyložil, že žalobce označil jako žalovaného 1) „Obecní úřad Sedlejov, Sedlejov 45, 58862 Urbanov". Takové označení žalovaného bylo úplné (přesné), určité a srozumitelné a nevzbuzovalo žádné pochybnosti o tom, kdo se měl podle údajů v tomto podání žalobce jako žalovaný účastnit.
Z obsahu podání nevyplývá, že by v označení žalovaného došlo (mohlo dojít) k chybě v psaní nebo jiné zřejmé nesprávnosti, což nebylo tvrzeno žalobcem ani v odvolacím řízení, nebo že by údaj označující žalovaného byl v logickém rozporu s vylíčením rozhodujících skutečností. Podání žalobce neosahovalo žádné vady, které by bylo nutné odstranit postupem dle ust. § 43 o.s.ř., neboť žalobcem úplně (přesně), určitě a srozumitelně označený žalovaný Obecní úřad Sedlejov nemá způsobilost být účastníkem řízení.
Tu by s ohledem na § 2 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích měla obec S., kterou však žalobce neoznačil a s ohledem na přesnou specifikaci prvního žalovaného nepřicházel v úvahu ani postup podle § 43 odst. 1 o.s.ř. S odkazem na § 5 odst. 1 zák.č. 128/2000 Sb. odvolací uvedl, že zákon o obcích obecnímu úřadu jako orgánu (organizační jednotce) obce nepřiznává způsobilost vystupovat v občanskoprávních vztazích svým jménem a mít odpovědnost z těchto vztahů vyplývající. Rovněž ve vztahu k žalovaným 2) a 3) shledal odvolací soud neodstranitelný nedostatek podmínek řízení, protože uložení zákazu činnosti v obecním zastupitelstvu nespadá podle ustanovení § 7 o.s.ř.
do pravomoci soudu a jako odporující Ústavě ani není možné.
Usnesení odvolacího soudu napadl dovoláním žalobce (dále též „dovolatel“). Má za to, že řízení nemělo být zastaveno, ale že žalobce měl být podle § 43 odst. 1 o.s.ř. vyzván k odstranění vad podání. Poukazuje na odlišná rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.1.1996, sp.zn. 3 Cdon 181/96 a Krajského soudu v Plzni sp.zn. 30 Ca 115/2000 a navrhl aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud
jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle ustanovení § 239 odst. 2 písm. a) o.s.ř. není však opodstatněné. Nejvyšší soud se postupem soudu v případě, že žalobce za žalovaného označí organizační složku státu (veřejnoprávní korporace), avšak obsahem žaloby zjevně uplatňuje nárok proti státu samému (veřejnoprávní korporaci samé), zabýval v rozsudku ze dne 14.3.2012, sp. zn. 31 Cdo 2847/2011 (na www.nsoud.cz), schválenému k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.
Vyslovil zde, že je-li žalobcem v žalobě za žalovaného označen pouze orgán státu (kraje, obce), přičemž se z jiných částí žaloby podává, že směřuje vůči státu (kraji, obci), je na místě takový stav posoudit jako vadu žaloby ve smyslu § 43 odst. 1 o. s. ř. Je-li pak žalobcem posléze zjednána náprava spočívající v označení žalovaného jako České republiky (kraje, obce), lze odtud usuzovat na původně vadnou žalobu (§ 43 o.s.ř.), kterou žalobce sám zhojil. V přezkoumávané věci žalobce v žalobě ze dne 24.2.2010 za žalovaného označil „Obecní úřad Sedlejov, Sedlejov 45, 58862 Urbanov“ a z vylíčení rozhodných skutečností nevyplývá, že by žaloba (snad) směřovala proti obci S.
Žalobce i v odvolání, poté co mu byl zpřístupněn závěr soudu prvního stupně o nedostaku podmínek řízení, setrval na označení žalovaného jako „Obecní úřad v Sedlejově 45, 588 62 Urbanov“. Správný je tak závěr odvolacího soudu, že žaloba nevykazuje rozpor mezi vylíčením rozhodných skutečností a z nich vyplývajícího návrhu na vydání rozsudečného výroku (petitu). Nebyl proto dán prostor k postupu podle § 43 odst. 1 o.s.ř., dle závěrů vyjádřených v citovaném rozsudku Nejvyššího soudu. Ostatně i sám dovolatel poukazuje na závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21.1.1996, sp. zn. 3 Cdon 181/96, podle něhož označí-li žalobce ve sporném řízení za žalovaného určitý obecní úřad tak, že není pochyb (zvýrazněno Nejvyšším soudem) o tom, kdo je ve smyslu první části ustanovení § 90 o.
s. ř. žalovaným, je soud povinen, aniž by činil jakékoliv jiné úkony, zastavit řízení podle § 104 odst. 1 o. s. ř. V uvedeném případě není možné, aby na stranu žalovanou přistoupil jiný účastník, ani aby došlo k jeho záměně podle § 92 o. s. ř., nebo aby bylo označení žalovaného změněno. Poukaz dovolatele na rozhodnutí Krajského soudu v Plzni sp. zn. 30 Ca 115/2000 je nepřípadný, neboť se zabývá otázkami řešenými v oblasti správního soudnictví a nikoliv soukromoprávními vztahy na něž dopadají svrchu citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Správný je i závěr odvolacího soudu, že uložení zákazu činnosti fyzických osob v obecním zastupitelstvu nespadá podle ustanovení § 7 o.s.ř. do pravomoci soudu a způsobuje tak nedostatek podmínky řízení.
Podle ustanovení § 7 odst. 1 o.s.ř., v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány. Soukromoprávní vztahy (tedy vztahy vyplývající z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních předpisů) se vyznačují zejména právně rovným postavením jejich subjektů – nemožností jednoho subjektu právního vztahu jednostranným autoritativním, vrchnostenským (nuceným) aktem jinému subjektu právní vztah založit, určit jeho právní postavení, a autonomií (svobodou) jejich vůle.
Do této kategorie ovšem nespadá požadavek žalobce, aby žalovaným Ing. M. U. a Ing. M. B. byla „zakázána činnost v kterémkoliv obecním zastupitelstvu“ na určitou dobu. Příhodný je odkaz soudu prvního stupně na ustanovení § 55 odst. 2 a 3 zák. č. 491/2001 Sb. o volbách do zastupitelstev obcí a o změně některých zákonů, které žalobcem požadovaný zásah do výkonu činnosti v obecním zastupitelství neobsahuje, přičemž soudnímu přezkumu podléhá toliko okruh vztahů upravených v ustanovení §§ 59 až 61 citovaného zákona, pod která rovněž žalobcův požadavek nelze podřadit.
Protože se žalobci nepodařilo zpochybnit správnost závěrů odvolacího soudu, Nejvyšší soud dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolatel s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a ostatním účastníkům v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. května 2012
JUDr. Pavel Pavlík, v. r. předseda senátu