30 Cdo 1135/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci
žalobce F. ú. V. M., proti žalované B. d. s., spol. s r.o., zastoupené JUDr. J.
P.., Ph.D., advokátem, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaného V, ,
s.r.o., o určení neúčinnosti právních úkonů, vedené u Okresního soudu ve Žďáře
nad Sázavou pod sp. zn. 8 C 66/2003, o dovolání žalované proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 13. prosince 2005, č.j. 15 Co 390/2004-60, takto:
I. Dovolání žalované se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se domáhal žalobou doručenou soudu dne 8.4.2003 určení, že kupní
smlouvy uzavřené mezi dlužníkem obchodní společností V., s.r.o. a žalovanou dne
16.3.2002 o prodeji pěti n. v. za 600.000,- Kč a dne 28.3.2002 o prodeji
čtrnácti n. v. za 300.000,- Kč jsou vůči žalobci právně neúčinné. Žalobce
zejména uvedl, že uvedené kupní smlouvy zkracují jeho vymahatelné pohledávky,
které má vůči dlužníku z titulu nedoplatku na daních ve výši 233.044,- Kč, na
základě vykonatelných výkazů nedoplatků. Odporovanými právními úkony došlo k
převodu převážné části majetkové podstaty dlužníka na žalovanou a k faktickému
ukončení podnikatelské činnosti dlužníka, a to s jeho úmyslem omezit a zmařit
možnosti uspokojení žalobcovy vymahatelné pohledávky, jakož i pohledávek
dalších věřitelů. K uspokojení žalobcovy pohledávky nelze použít jiný jeho
majetek. Žalovaná musela vědět, již s ohledem na shodný předmět činnosti s
dlužníkem, že k předmětným převodům obchodního majetku dochází ze strany
dlužníka za nápadně nevýhodných podmínek, když kupní cena převáděných n. v. ve
výši celkem 900.000,- Kč je nižší než jejich účetní hodnota ve výši 2,5 milionu
Kč. Dále žalovaná musela vědět, že se jedná o téměř veškerý hmotný investiční
majetek nezbytný k dalšímu pokračování podnikatelské činnosti dlužníka. Ze
skutkových okolností a jejich vzájemných souvislostí, zejména z právních a
ekonomických důsledků předmětných převodů obchodního majetku dlužníka, jimiž
byla faktická likvidace jeho podnikatelské činnosti, je třeba dovodit i
vědomost žalované o úmyslu dlužníka zkrátit své věřitele.
Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou rozhodl rozsudkem ze dne 22. července 2004,
č.j. 8 C 66/2003-37, tak že žalobu zamítl a současně zavázal žalobce nahradit
žalovanému náklady řízení ve výši 6.877,- Kč. Soud prvního stupně vycházel
zejména ze zjištění, že žalobce má vůči dlužníkovi vymahatelnou pohledávku jako
nedoplatek na daních. Žalovaná i dlužník podnikají mimo jiné v oboru silniční
motorové dopravy. Proti dlužníkovi byla vedena exekuce, v rámci které byla
sepsána m. v. ve vlastnictví dlužníka, a bylo mu tak znemožněno dopravu
provozovat. Z tohoto důvodu požádal žalovanou o zapůjčení částky 600.000,- Kč,
aby ji v rámci exekuce uhradil věřitelům, pro které byla exekuce vedena. Tím by
mu byla v. z exekuce uvolněna a mohl by je dále užívat. Žalovaná po ověření si
této skutečnosti dlužníkovi částku 600.000,- Kč půjčila, a to dne 15.3.2002.
Mezi těmito účastníky pak byla sepsána předmětná kupní smlouva ze dne 16.3.2002
o prodeji pěti n. v. za 600.000,- Kč. Zároveň pak účastníci podepsali ještě
smlouvu o budoucí kupní smlouvě, na základě které se žalovaná zavázala převést
na dlužníka m. v. nabytá na základě uvedené kupní smlouvy ze dne 16.3.2002, v
případě, že dlužník vrátí žalovanému půjčenou částku 600.000,- Kč, nejpozději
do 15.4.2002. Asi za dva týdny pak žalovaná půjčila dlužníkovi ještě částku
300.000,- Kč, která byla zajištěna obdobným způsobem, a to kupní smlouvou ze
dne 28.3.2002 o prodeji čtrnácti n. v. a smlouvou o budoucí kupní smlouvě ze
dne 28.3.2002, když tato půjčená částka měla být vrácena do 18.4.2002. Dlužník
žalované půjčené peníze nevrátil a žalovaná tak v souladu se smlouvou o budoucí
kupní smlouvě vozidla koupená na základě odporovatelných kupních smluv na
dlužníka nepřevedla a vozidla zůstala v jejím vlastnictví. Mezi účastníky bylo
tedy nesporné, že žalobce má vůči dlužníkovi vymahatelnou pohledávku a že mezi
dlužníkem a žalovanou byly uzavřeny shora uvedené smlouvy o půjčce, kupní
smlouvy a smlouvy o smlouvě budoucí. Soud prvního stupně se proto zabýval
otázkami prokázání úmyslu dlužníka zkrátit uspokojení pohledávky žalobce a
vědomosti žalované o tomto úmyslu dlužníka, jako předpokladů odporovatelnosti
dle ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. Dospěl přitom k závěru, že oba uvedené
předpoklady odporovatelnosti zjištěny nebyly. Dovodil, že žalovaná sporné
smlouvy uzavírala s úmyslem, že si jimi zajišťuje svoji pohledávku vůči
dlužníkovi, tedy vrácení půjčených peněz, a pro případ, že mu dlužník půjčku
vrátí, byla připravena na dlužníka v. zpět převést.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozsudkem změnil
rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl (výrok I.) a současně
rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud dovodil, že žalobce prokázal
úmysl dlužníka zkrátit uspokojení pohledávky žalobce a současně i vědomost
žalované o tomto úmyslu dlužníka, jako předpokladů odporovatelnosti dle
ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. Odvolací soud vycházel ze skutkových
zjištění dovozených z tvrzení žalobce a z listinných důkazů provedených soudem
prvního stupně, že dlužník měl u žalobce jako správce daně několik neuhrazených
nedoplatků na daních, konkrétně na dani silniční splatné 31.1.2002, následně i
daň z přidané hodnoty a ke dni podání návrhu činily nedoplatky na daních celkem
233.044,- Kč. Existence pohledávek věřitele a jejich vymahatelnost v dané věci
byla žalobcem prokázána výkazy nedoplatků Finančního úřadu ve V. M. ze dne
19.6.2002 a 11.7.2002. Z uvedeného odvolací soud dovozuje aktivní věcnou
legitimaci žalobce. Pasivně věcně legitimován v posuzované věci je žalovaná,
když žalobce tvrdí a prokazuje předmětnými kupními smlouvami, že těmito
právními úkony dlužníka získala žalovaná prospěch. Při místním šetření u
dlužníka dne 2.7.2002 bylo zjištěno žalobcem, že firma dlužníka nemá žádný
nemovitý majetek, sídlí v pronajatých prostorách a předmětem nájmu je i veškeré
zařízení kanceláří. Firma v roce 2000 zakoupila asi 25 n. v. v hodnotě
3.000.000,- Kč. Z toho ke dni 2.7.2002 již 23 v. bylo prodáno, zejména na
úhradu dluhu vůči žalované. Dlužníkovi zůstala dvě neprodejná v. typu L. a A. K
prokázání těchto skutečností dlužník předložil smlouvy uzavřené se žalovanou
dne 16.3.2002 a dne 28.3.2002. Na základě těchto kupních smluv bylo na
žalovanou převedeno celkem 19 nákladních v. Tím, že dlužník prodal většinu
svého movitého majetku, když nemovitý majetek nevlastnil, zkrátil dlužník
věřitele v možnosti uspokojení jeho pohledávek. Z listinných důkazů týkajících
se nesplnění daňové povinnosti ze strany dlužníka i z předmětných kupních smluv
nemůže být pochyb o tom, že u daňového dlužníka žalobce existoval i přímý úmysl
zkrátit svého věřitele. Dlužník jako daňový poplatník si musel být vědom
skutečnosti, že své daňové povinnosti nesplnil, a jestliže i přesto se zbavoval
odporovatelnými kupními smlouvami svého jediného majetku, jímž byla n. v.,
musel tak činit vědomě s přímým úmyslem zkrátit své ostatní věřitele. Nebylo
přitom nezbytné, aby tento úmysl dlužníka směřoval jen výlučně vůči žalobci,
ale vůči všem věřitelům. Z důkazů provedených soudem prvního stupně, odvolací
soud měl dále za prokázáno, že jednatel žalované Ing. K. potvrdil, že se znal s
jednatelem dlužníka S. z dřívější doby od stejného zaměstnavatele. Dlužník –
obchodní společnost A., s.r.o.- se zabývala stejnou činností jako žalovaný,
tedy autodopravou. Jednatel dlužníka seznámil žalovanou se skutečností, že je
vůči němu vedeno exekuční řízení a že nutně potřebuje peníze na úhradu exekuce.
Pokud se tak nestane, nebude moci provozovat svou podnikatelskou činnost. Žalovaná si také přímo u exekutora ověřila pravdivost tohoto tvrzení dlužníka a
na základě toho půjčila dlužníkovi nejdříve částku 600.000,- Kč a následně
300.000,- Kč. Žalovaná tedy nutně věděla o tom, že dlužník je ve finanční
tísni, probíhá vůči němu exekuční řízení, a že tedy nemá splněny své povinnosti
vůči věřitelům. Jestliže za této situace došlo k uzavření předmětných kupních
smluv ohledně 19 n. v. za celkovou kupní cenu 900.000,- Kč, musela si být
žalovaná nutně vědoma toho, že dlužník jí prodává převažující část svého
movitého majetku a fakticky se tak zbavuje možnosti podnikat v autodopravě. Z
uvedených zjištění odvolací soud dovodil závěr o existenci vědomosti žalované o
úmyslu dlužníka zkrátit věřitele. Odvolací soud uzavřel, že v projednávané věci
je dána aktivní věcná legitimace žalobce dle ustanovení § 42a odst. 1 obč. zák., pasivní věcná legitimace žalovaného dle ustanovení § 42a odst. 3 obč. zák., a že jsou naplněny i předpoklady odporovatelnosti dle ustanovení § 42a
odst. 2 obč. zák.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z
ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a podává je z důvodů, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1
písm. b/ o.s.ř.) a vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu
spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).
Zejména namítá, že odvolací soud zcela ignoroval skutečnost, že žalovaná si
předmětnými smlouvami zajišťovala pouze svoji pohledávku ohledně půjčených
peněz. Není dále zřejmé, z jakých skutečností odvolací soud dovodil, že
žalované muselo být známo, že se dlužník zbavuje převážně veškerého svého
majetku a že jsou žalované známy dluhy a exekuční řízení. Žalovaná pouze věděla
o dluhu který byl předmětem exekučního řízení, což si sám jednatel žalované
Ing. K. osobně ověřoval. Dlužník měl v době převodu v úmyslu nadále podnikat, a
to v oblasti nákladní dopravy – měl v. na leasing, a. dopravu – měl dva a. na
leasing, dále obchodní činnost – prodej P. a náplní do v. – ch. s. Ze strany
žalované se primárně jednalo o to, aby bylo firmě V., s.r.o. umožněno další
pokračování v podnikatelské činnosti. Dlužník měl široké spektrum podnikatelské
činnosti a proto nemohlo být žalované zřejmé, že by se mohlo jednat o výprodej
majetku, jak si svévolně a neodůvodněně vykládá odvolací soud. Zástupci
žalované byli neustále ujišťováni oběma jednateli společnosti V., s.r.o., že
exekuce je jejich jediný významný závazek. Půjčkou jim žalovaná umožnila nadále
podnikat, což bylo zcela nepochybně účelem této půjčky, jinak by byl majetek
zabaven v exekuci. Na doporučení právního zástupce byla uzavřena zástavní
smlouva za účelem zajištění půjčky a poté se tato zástava realizovala, přestože
zástupci žalované preferovali vrácení půjčky. V době uzavírání smluv o půjčce
byla odhadována tržní cena n. v. a přívěsů asi na 1 – 1,2 mil. Kč. Po realizaci
zástavního práva se postupně zjišťovalo, že skutečný stav v. je horší, než bylo
předpokládáno a deklarováno dlužníkem. Vynaložené náklady na znovuuvedení v. do
provozu činily asi 1,5 mil. Kč. V průběhu další doby se postupně vozidla
vyřazovala či prodávala, a to za hodnotu mezi 5 a 15 tisíci Kč. Z tohoto důvodu
se žalovaná cítí být celou transakcí poškozena, a nikoli zvýhodněna, jak se
domnívá odvolací soud. V projednávané věci byla žalobcem prokázána
vymahatelnost jeho pohledávek výkazy nedoplatků ke dni 19.6.2002 a11.7.2002,
což je po realizaci zástavního práva a předání vozidel, které proběhlo dne
24.4.2002 a 29.4.2002. Tato skutečnost jednoznačně svědčí o tom, že žalovaná
ani nemohla o tomto závazku dlužníka vědět. Žalovaná navrhla zrušení napadeného
rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části první
Čl. II, bodu 3 zákona č. 59/2005 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád
(zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu
vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném
podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.
března 2005.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění,
že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že
přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je založena ustanovením §
237 odst.1 písm.a) o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§
243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není
opodstatněné.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů
uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, jako je tomu
v posuzované věci, přihlédne k případným vadám uvedeným v ust. § 229 odst. 1,
§ 229 odst. 2 písm. a), b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám
řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly
v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o.s.ř.). Při posuzování dovolacího důvodu
přitom vychází z toho, jak jej odvolatel obsahově vymezil (§ 41 odst. 2 o.s.ř.).
Dovolatel v dovolání uplatňuje jednak dovolací důvod nesprávného právního
posouzení věci odvolacím soudem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
v závěrech, že ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. neváže odporovatelnost
právního úkonu dlužníka na zkrácení uspokojení konkrétní vymahatelné
pohledávky. Jednak uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3
o.s.ř., že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které
nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Jeho
námitky přitom zpochybňují správnost skutkových závěrů dovozených odvolacím
soudem ohledně prokázání úmyslu dlužníka zkrátit uspokojení pohledávky žalobce
a vědomosti žalované o tomto úmyslu dlužníka a dále ohledně prokázání prospěchu
žalované z odporovaných smluv.
Výklad právní otázky uplatněné dovolatelem v rámci dovolacího důvodu podle
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. se v rozhodovací praxi vyšších soudů
již ustálil. Byl přijat názor, že ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. neváže
odporovatelnost právního úkonu dlužníka na zkrácení uspokojení konkrétní
vymahatelné pohledávky. Je proto nerozhodné, zda úmysl dlužníka směřoval ke
zkrácení všech jeho věřitelů nebo jen některých z nich, popřípadě zda dlužník
činil právní úkon, aniž by jeho úmysl zkrátit své věřitele vůbec směřoval vůči
konkrétním osobám, které proti němu mají pohledávku (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25.5.2000, sp. zn. 31 Cdo 417/99,
uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo sešitu 10, ročník 2000, pod
číslem SJ 104/2000). Z uvedeného právního názoru - jak vyplývá z odůvodnění
napadeného rozsudku - odvolací soud v projednávané věci vycházel.
Z hlediska dovoláním vymezeného dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst.
3 o.s.ř. dovolací soud shledal, že v dovolání uvedené důkazy, vedle dalších
důkazů jednotlivě označených v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, vzal
při rozhodování odvolací soud v úvahu a neopomenul žádný z nich. Ve smyslu
ustanovení § 132 o.s.ř. je zhodnotil i ve vzájemných souvislostech, podle zásad
logiky, učinil jim odpovídající závěry o skutkovém stavu a na jejich podkladě
rozhodl (§ 153 odst. 1 o.s.ř.). Uvedené dovolací námitky žalobce, jejichž
podstatou je nesouhlas s hodnocením provedených důkazů, promítající se do
závěrů o skutkovém stavu posuzované věci, nemají oporu v ustanovení § 132
o.s.ř., jež zajišťuje soudu právo volného hodnocení důkazů. Nejsou proto
způsobilé k naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř.,
který tedy není dán.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu je z
hlediska obou uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno,
že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v
ustanoveních § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a), b) a § 229 odst. 3 o.s.ř.,
a protože zjištěna nebyla ani jiná vada řízení, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované
podle ustanovení § 243b odst. 2 o.s.ř. části věty před středníkem zamítl.
S ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá žalovaná jako neúspěšný účastník
právo na náhradu nákladů tohoto řízení. Žalobci, který měl v dovolacím řízení
úspěch a měl by právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, v souvislosti s
tímto řízením náklady nevznikly (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1
o.s.ř.). Dovolací soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 22. února 2007
JUDr. Karel Podolka
předseda senátu