30 Cdo 1143/2002
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Romana Fialy, v právní
věci žalobce F. D., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1/ V. M., 2/ L. M.
a 3/ E. M., o určení, že žalobce je účastníkem dědického řízení, vedené u
Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 5 C 364/99, o dovolání žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. srpna 2001, č.
j. 7 Co 1448/2001-91, t a k t o :
Rozsudky Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. srpna 2001, č. j. 7
Co 1448/2001-91, a Okresního soudu v Prachaticích ze dne 27. dubna 2001, č. j.
5 C 364/99-78, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
ze dne 14. listopadu 1993. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení, včetně náhrady
státem placených nákladů tohoto řízení. Soud prvního stupně rozhodnutí ve věci
samé zdůvodnil tím, že dospěl k závěru, že závěť ze dne 14. listopadu 1993 je
platná.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 10. srpna 2001, č.
j. 7 Co 1448/2001-91, s odkazem na ustanovení § 219 občanského soudního
řádu (dále jen \"o. s. ř.\") rozsudek soudu prvního stupně potvrdil jako věcně
správný a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud své rozhodnutí zbudoval především na úvaze, že soud prvního
stupně provedl řádně dokazování a úplně zjistil skutkový stav věci. I odvolací
soud tak vycházel ze skutkových zjištění, že zůstavitel dne 14. listopadu 1993
vlastní rukou sepsal závěť a jeho zdravotní stav mu umožňoval takový právní
úkon. Odvolací soud se ztotožnil i se závěrem soudu prvního stupně, pokud při
použití ustanovení § 37 odst. 1, § 38 a § 39 občanského zákoníku (dále jen \"o.
z.\") učinil zjištění o platnosti předmětné závěti.
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích nabyl právní moci dne
4. září 2001 (žalobci bylo toto rozhodnutí doručeno téhož dne).
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 30. října 2001 včasné
dovolání, doplněné podáním jeho právní zástupkyně ze dne 5. února 2002.
Přípustnost dovolání žalobce odvozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm.
c) a odst. 3 o. s. ř. s tím, že věc byla řešena v rozporu s hmotným
právem. Poukazuje na to, že jako jediný syn zůstavitele je jeho zákonným
dědicem. Nebylo pak vzato v úvahu, že závěť zůstavitele byla sepsána v době,
kdy zůstavitel již delší dobu trpěl značně hlubokou demencí. Dovolatel odkazuje
na ustanovení § 477 o. z. a na § 37 téhož zákona a konstatuje, že se soudy
náležitě nevypořádaly s otázkou určitosti a srozumitelnosti předmětné závěti za
situace, kdy zůstavitel v závěti uvedl, že odkazuje svůj majetek rodině neteře
E. M. (aniž by jednotlivé závětní dědice výslovně určil). Navrhl proto, aby jak
napadený rozsudek odvolacího soudu, tak i rozsudek soudu prvního stupně, byly
zrušeny.
Žalovaní se k podanému dovolání nevyjádřili.
Dovolací soud uvážil, že dovolání žalobce bylo podáno oprávněnou osobou, řádně
zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o. s. ř., stalo se
tak ve lhůtě stanovené ustanovením § 240 odst. 1 o. s. ř., je
charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením
§ 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolání vychází z dovolacího důvodu podle ustanovení §
241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Opírá se o případ přípustnosti dovolání podle §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž dovolací soud má zato, že k naplnění
tohoto předpokladu v této věci došlo. Napadené rozhodnutí je totiž třeba
kvalifikovat jako po právní stránce zásadního významu, neboť naznačuje řešení
právní otázky v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud poté přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Českých
Budějovicích v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o. s. ř. a dospěl k
závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu nelze považovat za
správné (§ 243b odst. 2 o. s. ř.).
S přihlédnutím ke znění ustanovení § 242 o. s. ř. je třeba konstatovat, že
právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího
soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem
dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je
však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen
přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, §
229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným
vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to
i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Tyto vady však z obsahu spisu
seznány nebyly.
Opačná je však situace, pokud dovolatel uplatnil dovolací důvod ve smyslu
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
V závěti zůstavitel ustanoví dědice, popřípadě určí jejich podíly nebo
věci a práva, která jim mají připadnout. Nejsou-li podíly více
dědiců v závěti určeny, platí, že podíly jsou stejné (§ 477 odst. 1 o. z.).
Právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je
neplatný (§ 37 odst. 1 o. z.)
Jak již bylo uvedeno, odvolací soud konstatoval, že při posouzení platnosti
závěti zůstavitele ze dne 14. listopadu 1993 vzal v úvahu ustanovení § 37 odst.
1, § 38 a § 39 o. z. Zde však nebyl zcela důsledný.
Jak totiž vyplývá z uvedené vlastnoruční závěti zůstavitele F. D. ze dne 14.
listopadu 1993, zůstavitel uvedl, že veškerý svůj majetek ve Č. odkazuje rodině
jeho neteře E. M.
Ustanovení dědiců je podstatnou obsahovou náležitostí závěti jako právního
úkonu, bez níž by nešlo o platnou závěť. Občanský zákoník přitom nestanoví, jak
má být v závěti vyjádřeno ustanovení někoho dědicem, tj. formální náležitost
ustanovení dědice. Proto musí jít o takové označení, které bude splňovat
předpoklady pro nezvratné určení zůstavitelem závětí obmyšlené osoby (§ 37
odst. 1 o. z.).
Z napadeného rozsudku odvolacího soudu, stejně tak jako z jím potvrzeného
rozsudku soudu prvního stupně však nevyplývá, že by se soudy obou stupňů vůbec
touto otázkou zabývaly za situace, kdy zůstavitel ve zmiňované závěti okruh
závětí obmyšlených osob vymezuje povšechným pojmem rodiny jeho neteře E. M.,
aniž by výslovně označil případné jednotlivé závětní dědice, resp. aniž by
tento pojem eventuálně dále vymezil, případně upřesnil.
Je jistě skutečností, že sám zákon ovšem nevyžaduje, aby dědic byl v závěti
výslovně pojmenován, ale ze závěti musí být vždy zcela nezvratně zjistitelné,
komu má zůstavený majetek připadnout. S ohledem na skutečnost, že v posuzovaném
případě závěť zůstavitele hovoří při vymezení závětních dědiců o rodině
zůstavitelovy neteře, bylo nezbytné (za situace, kdy sám zákon nedává případnou
instrukci, které osoby by bylo nezbytné v posuzované věci pod tento pojem
podřadit) postupovat podle ustanovení § 35 odst. 2 o. z. a uvážit tak, zda bude
možné tuto otázku překlenout příslušným výkladem. To však zůstalo zcela mimo
dosah pozornosti soudů obou stupňů, které tak řešily právní otázku platnosti
zmíněné závěti, která byla pro věc samu zásadní, v rozporu s hmotným právem.
Za popsaného stavu proto dovolací soud nemůže pokládat dovoláním napadený
rozsudek za správný (stejně tak jako rozsudek soudu prvního stupně). Nejvyšší
soud České republiky proto toto rozhodnutí, včetně rozsudku soudu prvního
stupně zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§
243b odst. 2 a 3 o. s. ř.). K projednání věci nebylo nařízeno
jednání (243a odst. 1 o. s. ř.).
Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu
(§ 243d odst. 1 věta první o. s. ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož
zákona). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení
soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.)
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. prosince 2002
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu