U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Simona
ve věci žalobce A. Ž., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici Mírov
PS 1/9, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v
Praze 1, Letenská 525, zastoupené JUDr. Alanem Korbelem, advokátem se sídlem v
Praze 5, náměstí 14. října 3, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 11 C 17/2011, o dovolání žalobce proti
rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 12. 2011, č. j. 11 C 17/2011 –
60, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2012, č. j. 21 Co
182/2012 – 76, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 11. 2012,
č. j. 11 C 17/2011 – 91, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 3.
2013, č. j. 21 Co 5/2013 – 119, takto:
I. Dovolací řízení o dovolání proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze
dne 15. 11. 2012, č. j. 11 C 17/2011 – 91, proti usnesení Městského soudu v
Praze ze dne 5. 3. 2013, č. j. 21 Co 5/2013 – 119, proti rozsudku Obvodního
soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 12. 2011, č. j. 11 C 17/2011 – 60, a proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2012, č. j. 21 Co 182/2012 – 76,
se zastavují.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Proti oběma těmto rozsudkům podal žalobce dovolání, aniž byl ve smyslu § 241
odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „o. s. ř.“) zastoupen advokátem. Zároveň požádal, aby mu byl
zástupce z řad advokátů pro účely dovolacího řízení ve smyslu § 30 odst. 2 o. s. ř. soudem ustanoven. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 11. 2012, č. j. 11 C 17/2011 –
91, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2013, č. j. 21
Co 5/2013 – 119, byla žádost žalobce o ustanovení advokáta pro dovolací řízení
zamítnuta, a to vhledem ke zřejmě bezúspěšnému uplatňování práva. Proti oběma uvedeným usnesením podal žalobce dovolání, aniž byl zastoupen ve
smyslu § 241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se nejprve zabýval dovoláním žalobce proti uvedeným usnesením
Obvodního soudu pro Prahu 1 a Městského soudu v Praze. Jelikož usnesení
Městského soudu v Praze bylo vydáno až po té, co nabyla účinnosti novela
občanského soudního řádu provedená zákonem č. 402/2012 Sb., postupoval dovolací
soud podle novelizovaného znění právní úpravy dovolání (viz přechodné
ustanovení čl. II, bod 7, zákona č. 404/2012 Sb.). I podle této právní úpravy však platí, že dovoláním lze napadnout jen
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1
o. s. ř.). I nyní proto k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního
stupně není dána funkční příslušnost Nejvyššího soudu. Řízení o takovém podání
Nejvyšší soud podle § 104 odst. 1 o. s. ř. zastaví (usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod č. 47/2006 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). Z tohoto důvodu dovolací soud zastavil řízení o dovolání žalobce proti usnesení
Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 11. 2012, č. j. 11 C 17/2011 – 91. Co se týče dovolání proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno
usnesení soudu prvního stupně o nepřiznání osvobození od soudních poplatků a o
neustanovení zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení, je oproti dřívější
právní úpravě – za splnění podmínek uvedených v § 237 o. s. ř. – dovolání
přípustné. I nadále však platí, že při podání dovolání ve všech případech musí být
dovolatel zastoupen advokátem nebo notářem, nevztahují-li se na něj výjimky
uvedené v § 241 odst. 2 a 3 o. s. ř. Povinné zastoupení je tedy i nadále
zvláštní podmínkou dovolacího řízení týkající se dovolatele. Nedostatek
naplnění podmínky povinného zastoupení dovolatele v dovolacím řízení brání –
kromě usnesení, kterým se dovolací řízení právě pro neodstranění tohoto
nedostatku zastavuje – vydání rozhodnutí, jímž se řízení končí (§ 241 odst. 1
o. s. ř.). V daném případě si byl dovolatel od počátku vědom toho, že musí být v dovolacím
řízení zastoupen advokátem, přičemž jeho žádostí o ustanovení advokáta pro
účely dovolacího řízení byla zamítnuta. Proto by bylo již nadbytečné vyzývat
dovolatele, aby si pro účely dovolacího řízení proti usnesení o zamítnutí
žádosti o ustanovení advokáta zvolil zástupce z řad advokátů. Nejvyšší soud
proto řízení o dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 3.
2013, č. j. 21 Co 5/2013 – 119, podle § 104 odst. 2 a § 243b o. s. ř. zastavil. V řízení o dovolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne
16. 12. 2011, č. j. 11 C 17/2011 – 60, a proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 11. 9. 2012, č. j. 21 Co 182/2012 – 76, postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz
přechodné ustanovení čl. II, bod 7, zákona č. 404/2012 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“, jakož i se zřetelem k nálezům Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, a ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, dostupným na
internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz). K projednání a rozhodnutí dovolání proti rozsudku soudu prvního stupně není
Nejvyšší soud funkčně příslušný, a proto dovolání proti rozsudku Obvodního
soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 12. 2011, č. j. 11 C 17/2011 – 60, podle § 104
odst. 1 o. s. ř. zastavil. Dovolací řízení proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2012, č. j. 21 Co 182/2012 – 76, dovolací soud rovněž zastavil podle § 243c odst. 1 a §
104 odst. 2 o. s. ř., neboť nebyla splněna podmínka dovolacího řízení
spočívající v povinném zastoupení dovolatele ve smyslu § 241 odst. 1 o. s. ř. Žalobce sice z procesního hlediska zavinil, že dovolací řízení o všech jeho
dovoláních byla zastavena, avšak žalované nevznikly v dovolacích řízeních žádné
účelně vynaložené náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči žalobci právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů dovolacího řízení (§ 243b odst. 5 věta první, o. s. ř. ve znění
účinném do 31. 12. 2012, resp. § 243c odst. 3, věta první, o. s. ř. ve znění
účinném od 1. 1. 2013, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.