30 Cdo 1159/2024-236
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu Mgr. Vítem Bičákem v právní věci žalobce P. Č., proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení částky 58 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 145/2020, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2022, č. j. 62 Co 113/2022-170, takto:
I. Dovolací řízení se zastavuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se žalobou domáhal zaplacení částky 58 000 Kč jako nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení vedeného u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 5 EXE 886/2011, Exekutorským úřadem Brno – město vedené pod sp. zn. 030 EX 2855/2011, v němž žalobce vystupoval jako povinný.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 12. 2021, č. j. 23 C 145/2020-146, žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit
žalobci částku 58 000 Kč, zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) napadeným rozsudkem potvrdil shora uvedený rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání, aniž byl zastoupen advokátem. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Ustanovení § 241 o. s. ř., které upravuje tzv. povinné zastoupení dovolatele při podání dovolání, představuje zvláštní podmínku dovolacího řízení, jejíž nedostatek lze odstranit, bez jejíhož splnění však nelze meritorně rozhodnout o dovolání.
Výjimku stanoví § 241 odst. 2 písm. a) o. s. ř., podle kterého není třeba podmínku povinného zastoupení dovolatele advokátem nebo notářem splnit, je-li dovolatelem fyzická osoba, která má právnické vzdělání. Podle § 241b odst. 2 o. s. ř. platí, že není-li splněna podmínka uvedená v § 241, postupuje se obdobně podle § 104 odst. 2; to neplatí, bylo-li dovolání podáno opožděně, někým, kdo k dovolání není oprávněn, nebo směřuje-li proti rozhodnutí, proti němuž není dovolání podle § 238 přípustné. Podle § 104 odst. 2 o.
s. ř. jde-li o nedostatek podmínky řízení, který lze odstranit, učiní soud k tomu vhodná opatření. Přitom zpravidla může pokračovat v řízení, ale nesmí rozhodnout o věci samé. Nezdaří-li se nedostatek podmínky řízení odstranit, řízení zastaví (v případě neodstranění nedostatku podmínky uvedené v § 241 o. s. ř. viz též § 241b odst. 3 věta třetí a § 243c odst. 3 věta třetí o. s. ř.). Z dovolání nevyplývá, že by žalobce byl právně zastoupen. Žalobce neprokázal ani netvrdil, že je zastoupen advokátem nebo že sám má právnické vzdělání.
Z uvedeného je zřejmé, že v poměrech projednávané věci nebyla splněna zákonem stanovená podmínka povinného zastoupení. Nejvyšší soud proto postupoval podle ustanovení § 241b odst. 2 části věty před středníkem a § 104 odst. 2 věty třetí ve spojení s ustanovením § 243c odst. 3 věta druhá o. s. ř. a dovolací řízení zastavil (ve smyslu ustanovení § 241b odst. 3 věta třetí o. s. ř.). Dovolatel byl usnesením soudu prvního stupně ze dne 4. 1. 2023, č. j. 23 C 145/2020-189, vyzván, aby si pro podání dovolání v této věci zvolil zástupcem advokáta a jeho prostřednictvím podal řádné dovolání, na což žalobce reagoval žádostí o ustanovení zástupce z řad advokátů.
Soud prvního stupně usnesením ze dne 14. 7. 2023, č. j. 23 C 145/2020-205, návrh žalobce na ustanovení zástupce pro dovolací řízení zamítl, přičemž toto rozhodnutí bylo následně potvrzeno usnesením odvolacího soudu ze dne 16. 8. 2023, č. j. 62 Co 244/2023-215. Ačkoli dovolatel nebyl podle obsahu spisu soudem prvního stupně opětovně vyzván k tomu, aby si pro dovolací řízení zástupce z řad advokátů zvolil a aby jeho prostřednictvím též podal řádné dovolání, tato skutečnost nebrání tomu, aby dovolací soud na uvedený nedostatek nyní reagoval zastavením dovolacího řízení.
Je tomu tak proto, že dovolacímu soudu je z jeho rozhodovací činnosti známo, že dovolatel podává mimořádně vysoký počet neurčitě formulovaných žalob, v nichž po žalované České republice požaduje náhradu ať již majetkové škody nebo imateriální újmy, přičemž v těchto řízeních přistupuje též k hojnému využívání opravných prostředků zahrnujících i četná dovolání. Výsledkem tohoto žalobcova dlouhodobého počínání je pak mj. i to, že si žalobce musí být své povinnosti být v dovolacím řízení kvalifikovaně zastoupen vědom, jelikož je mu tato povinnost známa z jiných paralelně probíhajících řízení, v nichž byl mnohokrát k odstranění nedostatku povinného zastoupení pro dovolací řízení bezúspěšně vyzýván (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16.
2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 540/2017, ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 541/2017, ze dne 22. 3. 2017, sp. zn. 30 Cdo 769/2017, ze dne 22. 3. 2017, sp. zn. 30 Cdo 770/2017, ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1259/2017, ze dne 10. 10. 2017, sp. zn. 25 Cdo 4257/2016, ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4308/2017, ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. 33 Cdo 1725/2018; 33 Cdo 1726/2018, ze dne 30. 7. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1756/2018 nebo ze dne 29. 9. 2022, sp. zn. 33 Cdo 2504/2022). Uvedený procesní postup dovolacího soudu je též aprobován Ústavním soudem, který ve svém usnesení ze dne 8.
8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2291/13, ve vztahu k opakovanému poučování stěžovatelů zneužívajících svého práva na přístup k soudu uvedl: „Ústavní soud byl nucen ve věcech takových stěžovatelů opakovaně konstatovat, že v řízení o ústavní stížnosti není ve vztahu k požadavku právního zastoupení poučení nevyhnutelnou podmínkou, jestliže se stěžovateli takového poučení dostalo ve zcela identických případech předchozích. V takové situaci se jeví setrvání na požadavku poučení dalšího, pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým.
Ústavní soud má za to, že obdobnou argumentaci lze použít i na podmínku povinného zastoupení v řízení před Nejvyšším soudem. Pakliže byl stěžovatel v řízení před Nejvyšším soudem v minulosti opakovaně poučován o nutnosti advokátního zastoupení, jeví se další lpění na poučení v konkrétním případě jako neúčelné.“
Přestože si je dovolací soud vědom toho, že podle ustálené judikatury má před zastavením dovolacího řízení pro nesplnění podmínky právního zastoupení zásadně přednost zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 29 NSČR 6/2012, uveřejněné pod číslem 57/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), v daném případě k zaplacení soudního poplatku dovolatele nevyzýval, neboť nebyly splněny podmínky právního zastoupení a z postoje dovolatele v tomto i v dalších řízeních je zřejmé, že dovolatel pouze opakovaně podává neúspěšné žádosti o osvobození od soudních poplatků.
Dovolacímu soudu je i v tomto směru z úřední činnosti známo, že žalobce i tímto postupem dlouhodobě zneužívá svého práva na soudní ochranu podáváním mnohočetných návrhů na zahájení rozličných řízení, v nichž pak využívá všech možných (mnohdy i nepřípustných) řádných a mimořádných opravných prostředků, aniž by ovšem svá podání zpravidla blíže odůvodňoval a respektoval procesní povinnosti podmiňující jejich věcné projednání; i takové počínání lze pokládat za obstrukční a sudičské (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 480/06, či ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. III. ÚS 2791/08). Z právě uvedených důvodů přistoupil dovolací soud k zastavení dovolacího řízení pro nesplnění podmínky právního zastoupení dle výše uvedeného. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.