30 Cdo 1170/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Karla Podolky, v právní
věci žalobců A/ R. P., B/ P. P. a C/ M. F., zastoupených advokátkou, proti
žalovanému Městu K., zastoupenému advokátem, o určení neplatnosti smlouvy,
vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 12 C 93/2001,
o dovolání prvního žalobce proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze
dne 14. března 2002, č. j. 19 Co 25/2002-38, t a k t o :
I. Dovolání prvního žalobce se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
neplatná. Rozhodl také o náhradě nákladů řízení. Při rozhodování ve věci samé
soud prvního stupně v tomto případě dospěl především k závěru, že žalobci
neosvědčili ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu (dále
jen \"o. s. ř.\") naléhavý právní závěr na požadovaném určení. Důvodem
je skutečnost, že takovéto rozhodnutí by nemohlo nic změnit na
(předcházejícím) pravomocném rozhodnutí vydaném na základě žaloby na plnění.
K odvolání žalobců Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze
dne 14. března 2002, č. j. 19 Co 25/2002-38, rozsudek soudu
prvního stupně s odkazem na ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř. ve spojení
s § 159 odst. 3 téhož zákona zrušil a řízení zastavil. Rozhodl též o náhradě
nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Soud druhého stupně při svém rozhodování vyšel především ze
závěru, že překážka věci pravomocně rozsouzené brání tomu, aby
věc, o níž bylo pravomocně rozhodnuto, byla znovu projednávána. Poukázal na to,
že o totožnost věcí se jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo
stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto a týká-li se stejného předmětu
řízení a těchže osob. Pravomocné rozhodnutí o žalobě na plnění pak představuje
vždy překážku věci pravomocně rozsouzené pro žalobu o určení.
Důvodem je skutečnost, že žalobou o plnění byla současně posouzena existence či
neexistence určitého právního vztahu nebo práva, z něhož bylo žalováno na
plnění. Žalobci proto nemohou cestou žaloby na určení dosáhnout toho, čeho
nedosáhli v předchozím sporu o plnění. Sama skutečnost, že posouzení existence
či neexistence určitého právního vztahu nebo práva, z něhož bylo žalováno na
plnění, se neprojevilo ve výroku rozsudku, není pro posouzení, zda se jedná
o věc pravomocně rozhodnutou či nikoliv, právně významná. Zde odvolací soud
připomněl, že rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 22. července
1999, sp. zn. 12 C 82/99, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v
Hradci Králové ze dne 13. června 2000, č. j. 19 Co 517/99-77, bylo
rozhodnuto o plnění, kdy však nejprve bylo třeba jako prejudiciální posoudit
otázku platnosti smlouvy (účastníků) ze dne 4. ledna 1996.
Usnesení krajského soudu nabylo právní moci dne 12. dubna 2002.
Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové podal první žalobce
dne 9. května 2002 včasné dovolání. Vyslovuje v něm nesouhlas s právním názorem
odvolacího soudu, pokud tento dovodil, že bylo-li (ve věci) rozhodnuto
(pozitivně) soudem o žalobě na plnění, nelze již v takové věci žalovat o určení
platnosti resp. neplatnosti příslušné smlouvy (jež byla základem konkrétního
právního vztahu). Podle dovolatele takový postup vede k odepření práva na
soudní ochranu. V těchto případech je podstatné, zda byla otázka platnosti či
neplatnosti právního úkonu zkoumána již v řízení o žalobě na plnění, nebo zda
se soud takovouto otázkou naopak nezabýval. Dovolání vychází z názoru, že
otázku platnosti právního úkonu, resp. smlouvy, soud z úřední
povinnosti nezkoumá, ale vychází z toho, co strany navrhují a jak argumentují.
Dovolatel proto navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil.
Žalované město Králíky se k podanému dovolání nevyjádřilo.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení
odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení
zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží (§
239 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.)
Po zjištění, že dovolání bylo v posuzované věci podáno včas, oprávněným
účastníkem řízení, zastoupeným advokátem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s.
ř.), že splňuje obsahové i formální náležitosti (§ 241a odst. 1 o.
s. ř.), opírá se o způsobilý dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř. za současně ověřené přípustnosti tohoto dovolání podle
ustanovení § 239 odst. 1 písm. a) o. s. ř., dovolací soud napadené rozhodnutí
přezkoumal s přihlédnutím k ustanovení § 242 odst. 1 až 3 o. s. ř. Dospěl
však k závěru, že toto dovolání není důvodné.
Jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být táž věc v rozsahu
závaznosti výroku rozsudku projednávána znovu (§ 159 odst. 3 o. s. ř.).
Jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení
zastaví (§ 104 odst. 1 věta první o. s. ř.).
K dovolacím námitkám prvního žalobce je třeba uvést, že se touto právní
problematikou již zabývala řada rozhodnutí, a to jak podepsaného soudu, tak
Ústavního soudu se shodným závěrem, že soud nemůže při požadovaném posouzení
právního vztahu účastníků vycházet z jiného závěru o existenci či neexistenci
nároku mezi týmiž účastníky, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, neboť i
soud je ve smyslu ustanovení § 159 odst. 2 o. s. ř. vázán výrokem rozhodnutí,
jímž bylo pravomocně rozhodnuto o nároku na plnění. Otázku existence téhož
nároku ve vztahu mezi týmiž účastníky totiž nemůže soud v jiném řízení
posuzovat znovu, byť například již jen jako otázku předběžnou, čemuž brání
ustanovení § 135 odst. 2 věta druhá o. s. ř. (zde lze srovnat rozsudek
Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. června 2000, č. j. 25 Cdo 5/20). Za
daného stavu je proto třeba dovodit, že pravomocné rozhodnutí o žalobě na
plnění představuje vždy překážku věci pravomocně rozsouzené pro žalobu o určení
již z toho důvodu, že jím byla současně fakticky posouzena existence či
neexistence určitého právního vztahu nebo práva, z něhož bylo žalováno na
plnění (zde nelze tvrdit - jak to činí dovolatel - že se soud v původním řízení
nemusel zabývat otázkou platnosti konkrétního právního vztahu mezi účastníky).
Nelze proto cestou žaloby na určení dosáhnout toho, čeho účastník nedosáhl v
předchozím řízení o žalobě na plnění (srovnej usnesení Ústavního soudu České
republiky sp. zn. IV. ÚS 2/93 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 12.
prosince 2001, sp. zn. 20 Cdo 2931/99). Je tedy zřejmé, že
odvolací soud svým rozhodnutím ve smyslu výtek obsažených v dovolání nepochybil.
Protože pak dovolací soud ani sám neshledal, že by napadené rozhodnutí
odvolacího soudu bylo případně poznamenáno vadami zmiňovanými v ustanovení §
242 odst. 3 o. s. ř., podané dovolání prvního žalobce podle ustanovení § 243b
odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř. zamítl. Rozhodoval přitom, aniž
nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst.
5 věta prvá o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 věta prvá a §
151 odst. 1 o. s. ř., když dovolatel neměl se svým dovoláním úspěch, zatímco
žalovanému žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. září 2002
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu