30 Cdo 1182/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci
žalobkyně M. P., zastoupené advokátem, za účasti 1) J. V., 2) E. R., a 3) H.
P., všech zastoupených advokátem, o žalobě proti rozhodnutí Katastrálního úřadu
v O. ze dne 24.10.2002, č.j. V 5059/2002, o povolení vkladu vlastnického práva
do katastru nemovitostí, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C
28/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne
13. července 2005, č.j.
1 Co 160/2004-90, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 23. září 2004, č.j. 23 C
28/2003-63, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby byl povolen vklad
vlastnického práva k nemovitostem na základě kupní smlouvy uzavřené dne
19.7.2002 do katastru nemovitostí (výrok I.) a současně rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).
V průběhu řízení Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 6. května 2004, č.j.
23 C 28/2003-47, rozhodl podle ustanovení § 107 o.s.ř., že v řízení bude
pokračováno s dalšími účastníky označenými shora v záhlaví tohoto rozhodnutí,
jako procesními nástupci původní další účastnice A. P., zemřelé dne 8.12.2003.
Soud prvního stupně vycházel zejména ze zjištění, že rozhodnutím Katastrálního
úřadu v Opavě ze dne 24.10.2002, č.j. V 5059/2002, byl zamítnut návrh žalobkyně
na povolení vkladu vlastnického práva k nemovitostem, a to objektu bydlení č.p.
329
na pozemku parcela č. 95, pozemku parcela č. 95 - zastavěná plocha o výměře 537
m2, pozemku parcela č. 94 - zahrada o výměře 114 m2 a pozemku parcela č. 96 -
zahrada
o výměře 227 m2, vše v katastrálním území L., obec L., zapsáno na listu
vlastnictví č. 1005 u Katastrálního úřadu v O., podle kupní smlouvy, jejímž
předmětem byly výše uvedené nemovitosti a která byla uzavřena dne 19.7.2002
(dále též „kupní smlouva“) mezi A. P., zastoupenou na základě plné moci ze dne
4.3.2002 (dále též „plná moc“)
J. V. jako prodávající a M. P. jako kupující. Katastrální úřad zjistil, že v
taxativním výčtu plné moci není uveden pozemek parcela č. 94 - zahrada, a
dovodil, že není prokázána oprávněnost J. V. nakládat s předmětem právního
úkonu podle ustanovení § 5 odst. 1 písm. e) zákona č. 265/1992 Sb., v platném
znění. Současně učinil zjištění, že plná moc nebyla předložena v originále a
ani její kopie nebyla ověřena, a proto dospěl rovněž k závěru, že nemohla být
uznána jako listina způsobilá k zápisu do katastru podle ustanovení § 5 odst. 1
písm. d) zákona č. 265/1992 Sb., v platném znění.
Soud prvního stupně dospěl ke shodnému zjištění skutkového stavu jako
katastrální úřad a dále zjistil z kupní smlouvy, že plná moc měla být její
nedílnou součástí. Obě strany se přitom dohodly, že kupní cena bude uhrazena
tak, že její část
ve výši 100.000,- Kč kupující složí při podpisu dohody do úschovy realitní
kanceláře S. a zbývající částku ve výši 1,200.000,- Kč převede na účet
prodávající nejpozději do dvou měsíců ode dne podepsání smlouvy. Do té doby
měla být částka 1,200.000,- Kč kryta směnkou, která měla být předložena k
podpisu souběžně s podepsáním kupní smlouvy. Pod bodem IV. pak účastníci kupní
smlouvou zmocnili a pověřili zprostředkovatelskou realitní kancelář S. k podání
návrhu na vydání rozhodnutí
o povolení vkladu vlastnického práva podle této smlouvy, a to po zaplacení celé
kupní ceny, jak bylo výše uvedeno. K zaplacení doplatku kupní ceny ve výši
1,200.000,- Kč sjednaným způsobem však doposud nedošlo, přesto žalobkyně podala
předmětný návrh na vklad podle kupní smlouvy.
Krajský soud dovodil, že zmocněnkyně J. V. nebyla oprávněna k uzavření kupní
smlouvy, protože obsah zmocnění v plné moci nebyl co do předmětu v souladu s
obsahem kupní smlouvy. Jako nedůvodnou shledal i možnost povolení částečného
vkladu vlastnictví k nemovitostem, k jejichž prodeji byla zmocněnkyně na
základě plné moci oprávněna. Za rozhodující přitom považoval splnění
předpokladu ustanovení § 46 odst. 2 obč. zák., dle kterého u smlouvy o převodu
nemovitostí projevy účastníků musí být na téže listině. V okolnosti, že plná
moc nebyla podle spisu katastrálního úřadu pevně spojena s kupní smlouvou,
spatřoval, že uvedený zákonný požadavek nebyl naplněn. Tuto skutečnost
považoval spolu s výše zmíněnými formálními nedostatky plné moci za
neodstranitelnou vadu věcné listiny. Soud dále vyložil bod IV. kupní smlouvy
jako ujednání účastníků, dle kterého může být návrh na vklad podán až po
zaplacení celé kupní ceny s tím, že účastníci si stanovili podmínku spojenou s
hmotněprávními účinky právního úkonu. Vzhledem k tomu bylo třeba rovněž k
nesplnění této podmínky přihlížet z hlediska kritérií pro povolení vkladu do
katastru nemovitostí ve smyslu ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb.
Soud prvního stupně proto uzavřel, že rozhodnutí katastrálního úřadu v
projednávané věci bylo správné, a žalobu dle ustanovení § 250i o.s.ř. zamítl.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne ze dne
13. července 2005, č.j. 1 Co 160/2004-90, rozsudek soudu prvního stupně ve věci
samé potvrdil (výrok I.) a současně uložil žalobkyni povinnost nahradit každému
z žalovaných náklady odvolacího řízení ve výši 2.511,- Kč (výrok II.). Odvolací
soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho
závěrem, že rozhodnutí katastrálního úřadu je správné. Věc posuzoval podle
ustanovení § 250i o.s.ř. Dovodil, že navrhovaný vklad nebyl odůvodněn obsahem
předložených listin, a proto nebyly podle ustanovení § 5 odst. 1 písm. b)
zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k
nemovitostem, ve znění novely zákona č. 120/2001 Sb. (dále jen „zákona č.
265/1992 Sb“.), splněny dohodnuté podmínky
pro vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí spočívající v zaplacení
kupní ceny. Již z tohoto důvodu bylo třeba návrh žalobkyně na vklad zamítnout
jako zcela nedůvodný.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Jeho
přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a podává je
zřejmě z důvodu nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení § 241a
odst. 1
písm. b) o.s.ř. Namítá zejména, že nedostatky týkající se spojení plné moci se
smlouvou, případně dodatek plné moci ohledně zmocnění k pozemku parcela č. 94,
bylo možné odstranit v průběhu řízení katastrálního úřadu, k čemuž však
nedošlo. Skutečnost, že nebyla zaplacena kupní cena v plné výši a skutečnost,
že návrh na vklad nepodala realitní kancelář jako zástupce účastníka řízení (to
neznamená, že tento úkon nemůže provést zmocnitel), jako důvod zamítnutí
neobstojí. Rozhodnutí o zamítnutí návrhu na vklad bylo předčasné. Žalobkyně
navrhla zrušení napadeného rozhodnutí, jakož i odklad jeho vykonatelnosti a
vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části první
Čl. II, bodu 3 zákona č. 59/2005 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád
(zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu
vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném
podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.
března 2005.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal
napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a
dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento
mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení
odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci
samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo
jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací
soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu
s hmotným právem.
Protože - jak vyplývá z uvedeného - dovolání může být podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek,
je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodu
uvedeného v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř, a je-li dovolání
přípustné, též z důvodu uvedeného
v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (§ 242 odst. 3 o.s.ř.). Těmito
dovolacími důvody vymezené právní otázky současně musí mít zásadní význam a
musí být
pro rozhodnutí věci určující; za otázku určující přitom nelze považovat otázku,
jejíž posouzení samo o sobě nemá na konečné rozhodnutí soudu o věci samé žádný
vliv. Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. již neslouží k
řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v
tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá
podle obsahu spisu
v podstatné části oporu v provedeném dokazování; přípustnost dovolání k
přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být založena
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu
prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než
v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu,
který dřívější rozhodnutí zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci
založena jen
při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy,
jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po
právní stránce zásadní význam skutečně má.
Závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce
zásadního významu, je podmíněn nejen tím, že uvedené rozhodnutí je zásadního
významu z hlediska svého obecného dopadu do poměrů sporů jiných (obdobných),
nýbrž i tím, že dotčené právní posouzení věci je - především - významné pro věc
samu. Tento předpoklad nesplňuje situace, kdy řešení příslušné právní otázky se
nemůže projevit v poměrech dovolatele, tedy zůstane-li jeho postavení vůči
druhé straně sporu (ve vztahu žalobce - žalovaný) nezměněno. Tak je tomu i v
případě, spočívá-li rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě
vede k zamítnutí žaloby, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo
dovoláním zpochybněno, nebo jestliže ohledně některé z těchto otázek není
splněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé.
Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek výsledek sporu ovlivnit
nemůže, dovolání není tudíž ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s.
ř. přípustné jako celek (srov. usnesení Nejvyššího České republiky soudu ze dne
27.10.2005 sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod číslem 48, ročník 2006).
Tento důsledek se přímo uplatní i v posuzované věci. Odvolací soud založil své
potvrzující rozhodnutí rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla žaloba
zamítnuta,
na třech samostatných důvodech, a to vedle právních závěrů soudu prvního
stupně, že zmocněnkyně J. V. nebyla oprávněna k uzavření kupní smlouvy, protože
obsah zmocnění v plné moci nebyl co do předmětu v souladu s obsahem kupní
smlouvy, že dále nebyl splněn předpoklad ustanovení § 46 odst. 2 obč. zák., dle
kterého u smlouvy o převodu nemovitostí projevy účastníků musí být na téže
listině, a konečně především na právním závěru soudu prvního stupně, s nímž se
odvolací soud výslovně ztotožnil, že navrhovaný vklad nebyl odůvodněn obsahem
předložených listin podle ustanovení § 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 265/1992
Sb., z důvodu nesplnění dohodnuté podmínky pro vklad vlastnického práva do
katastru nemovitostí spočívající v zaplacení kupní ceny. Dovolatelka obsahovým
vymezením dovolacího důvodu uplatnila námitky proti všem uvedeným právním
závěrům, z nichž však u posledně zmíněného řešení právní otázky, které přijal
odvolací soud, není splněna podmínka, aby napadené rozhodnutí mělo zásadní
právní význam.
Podle ustanovení § 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 265/1992 Sb. katastrální úřad v
řízení o povolení vkladu před svým rozhodnutím zkoumá, zda navrhovaný vklad je
odůvodněn obsahem předložených listin.
Podle ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 265/1992 Sb. právní účinky vkladu
vznikají na základě pravomocného rozhodnutí o jeho povolení ke dni, kdy návrh
na vklad byl doručen katastrálnímu úřadu.
Podle ustanovení § 36 odst. 1 a 2 obč. zák. vznik, změnu nebo zánik práva či
povinnosti lze vázat na splnění podmínky. Podmínka je odkládací, jestliže na
jejím splnění závisí, zda právní následky úkonu nastanou.
Podle ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba
vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle
toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, když vyložil bod
IV. kupní smlouvy jako ujednání účastníků, dle kterého může být návrh na vklad
podán až po zaplacení celé kupní ceny s tím, že účastníci si stanovili podmínku
spojenou s hmotněprávními účinky právního úkonu. Přitom vycházel ze zjištění,
že žalobkyně
ke dni podání návrhu na vklad doplatek kupní ceny ve výši 1,200.000,- Kč
sjednaným způsobem nezaplatila. Dovodil, že navrhovaný vklad nebyl odůvodněn
obsahem předložených listin, a proto nebyly podle ustanovení § 5 odst. 1 písm.
b) zákona č. 265/1992 Sb. splněny dohodnuté podmínky pro vklad vlastnického
práva do katastru nemovitostí spočívající v zaplacení kupní ceny. Závěr
odvolacího soudu, že již z tohoto důvodu bylo třeba žalobu dle ustanovení §
250i o.s.ř. zamítnout, je správný.
K uvedenému dovolací soud poznamenává, že ze shora použité formulace bodu IV.
kupní smlouvy je nepochybně zřejmá vůle smluvních stran, aby ke dni podání
návrhu na vklad byla splněna podmínka zaplacení celé kupní ceny sjednaným
způsobem. V souladu s touto vůlí bylo třeba vyložit obsah dotčeného ujednání
tak (§ 35 odst. 2 obč. zák.), že účastníci si dohodli odkládací podmínku, v
daném případě zaplacení celé kupní ceny (§ 36 odst. 2 obč. zák.), na jejímž
splnění závisí, zda právní následky (účinnost) kupní smlouvy nastanou. Z
okolnosti, že právní účinky vkladu, tedy přechod vlastnického nebo vznik jiného
věcného práva, nastávají zpětně ke dni podání návrhu na vklad (§ 2 odst. 3
zákona č. 265/1992 Sb.), vyplývá, že pokud je ve smlouvě uvedena odkládací
podmínka, musí být ke dni podání návrhu na vklad splněna. Jinak by totiž právní
účinky k tomuto dni nemohly nastat, neboť smlouva by ještě účinná nebyla, a
návrh na vklad by musel být zamítnut (§ 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 265/1992
Sb.).
Za těchto okolností není dovolání věcně projednatelné, neboť přezkum správnosti
řešení ostatních dovoláním napadených otázek by se nemohl promítnout
do výsledku sporu, spočívajícího (již) na posouzení otázky, jež potřebný závěr
o splnění podmínky zásadního právního významu neumožňuje.
Dovolání proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení není
přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23.1.2002,
sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
pod číslem 4, ročník 2003).
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně není přípustné ani podle ustanovení
§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání
žalobkyně - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5
věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl. Vzhledem k tomu dovolací soud již
nerozhodoval
o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (§ 243 o.s.ř).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o.s.ř. s tím, že dalším
účastníkům řízení podle obsahu spisu žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. prosince 2007
JUDr. Karel Podolka, v. r.
předseda senátu