30 Cdo 1184/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci
žalobce C., L., zastoupeného advokátem, proti žalované Z. P., zastoupené
advokátem, o určení neúčinnosti darovací smlouvy, vedené u Okresního soudu v
Příbrami pod sp. zn. 7 C 72/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Praze ze dne 12. prosince 2005, č.j. 30 Co 403/2005-232, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. prosince 2005, č.j.
30 Co 403/2005-232, a rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 15. června
2005, č.j. 7 C 72/2005-180, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v
Příbrami k dalšímu řízení.
Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 15. června 2005, č.j. 7 C 72/2005-180,
zamítl žalobu na určení, že je vůči žalobci právně neúčinná darovací smlouva
ze dne 27.12.2004, podle které J. P. darovala žalované ve výroku blíže označené
nemovitosti (výrok I.). Současně uložil žalobci nahradit žalované náklady
řízení ve výši 12.168,- Kč (výrok II.).
Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že matka žalované J. P. uzavřela dne
20.9.1994 s I., a.s., smlouvu o úvěru č. 940182018. K zajištění pohledávky z
této úvěrové smlouvy uzavřela I., a.s., dvě zástavní smlouvy na nemovitosti v
katastrálním území P. (blíže specifikované ve smlouvě). Část pohledávky z
úvěrové smlouvy, a to částka 798.693,97 Kč s 33 % úrokem z prodlení z částky
687.994,64 Kč byla původnímu věřiteli přiznána pravomocným a vykonatelným
rozsudkem Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 2.5.2000, č.j. 5 Cm
377/99-21. Následně smlouvou o prodeji podniku ze dne 19.6.2000 přešla
pohledávka vůči J. P. na Č., a.s. Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne
27.4.2004 postoupila Č., a.s., pohledávku z předmětné úvěrové smlouvy žalobci.
Dne 25.8.2003 uhradila J. P. na dluh z předmětné úvěrové smlouvy na účet Č.,
a.s., částku 1,850.000,- Kč. Č., a.s., poté navrhla příslušnému katastrálnímu
úřadu výmaz zástavního práva k části nemovitostí. Odporovatelnou darovací
smlouvou ze dne 27.4.2004 darovala žalované její matka J. P. dotčené
nemovitosti. J. P. zůstala i nadále vlastnicí nemovitostí v katastrálním území
a obci P. Soud prvního stupně věc posoudil podle ustanovení § 42a odst. obč.
zák. a dovodil aktivní věcnou legitimaci žalobce, jakož i pasivní věcnou
legitimaci žalované. Pokud jde o splnění podmínek odporovatelnosti, shledal
úspěšnou obranu žalované, která prokázala, že k uspokojení vymahatelné
pohledávky žalobce lze použít jiný nemovitý majetek ve vlastnictví dlužnice
(matky žalované), jehož obecná (tržní cena) činí minimálně 1,000.000,- Kč,
zatímco dosud neuhrazená vymahatelná pohledávka žalobce nepatrně přesahuje
700.000,- Kč. Proto nemohlo dojít odporovatelnou darovací smlouvou ke zkrácení
uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele.
V projednávané věci byla otázka, jaká je výše vymahatelné pohledávky žalobce
vůči dlužnici J. P. a zda k jejímu uspokojení lze použít i jiný majetek
dlužníka, mezi účastníky sporná. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že
dlužnice J. P. uhradila část pohledávky žalobce z titulu výše uvedené úvěrové
smlouvy dne 25.8.2003, a to zaplacením části kupní ceny ve výši 1,850.000,- Kč
na účet právního předchůdce žalobce Č., a.s., podle kupní smlouvy, kterou dne
28.7.2003 uzavřela jako prodávající s manželi J. a I. B. jako kupujícími, o
převodu ve smlouvě specifikovaných nemovitostí. Tato kupní smlouva obsahovala
mimo jiné ujednání, že část kupní ceny ve výši 1,850.000,- Kč kupující uhradí
„nesplacenou jistinu úvěru prodávajícího“ v souladu s prohlášením zástavního
věřitele – Č., a.s., ze dne 26.5.2003. Uvedeným prohlášením předcházejícím
kupní smlouvu se Č., a.s., zavazovala vzdát se v případě zaplacení částky
1,850.000,- Kč zástavního práva k převáděným nemovitostem. S obsahem kupní
smlouvy byla Č., a.s., seznámena. Soud prvního stupně dovodil, že ve smyslu
ustanovení § 330 obch. zák. ve spojení s ustanovením § 266 odst. 1 obch. zák.
dlužnice J. P. uvedeným prohlášením v kupní smlouvě o úhradě nesplacené jistiny
úvěru prodávajícího určila závazek, na jehož splnění měla být věřiteli splacena
částka 1,850.000,- Kč. Dospěl přitom k závěru, že zaplacením částky 1,850.000,-
Kč zcela uhradila podle citovaného rozsudku Krajského obchodního soudu v Praze
ze dne 2.5.2000, č.j. 5 Cm 377/99-21, jistinu ve výši 798.693,97 Kč a dále část
z úroků z prodlení, které činily ke dni 25.8.2003 1,714.294,15 Kč s tím, že
výše vymahatelné pohledávky žalobce tak činí nadále 703.198,12 Kč; z toho
662.998,12 Kč připadá na přisouzené úroky z prodlení a 40.210,- Kč na přiznané
náklady řízení.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. o nákladech řízení tak, že jejich
výše činí 13.685,- Kč; jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.).
Současně zavázal žalobce nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši
12.078,50 Kč (výrok II.) a České republice zaplatit náklady řízení ve výši
142,- Kč (výrok III.).
Z odůvodnění potvrzujícího rozsudku vyplývá, že odvolací soud se ztotožnil
se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a z nich vyvozenými právními
závěry. Po doplnění dokazování upřesnil zjištění soudu prvního stupně, že Č.,
a.s., byla nejpozději 20.8.2003 – tedy ještě předtím, než na její účet došla
částka 1,850.000,- Kč – seznámena s prohlášením prodávající dlužnice J. P.
obsaženým v kupní smlouvě ze dne 28.7.2003, kterou uzavřela s manželi B. o
úhradě částky 1,850.000,- Kč na jistinu poskytnutého (v prohlášení přesně
specifikovaného) úvěru. Aby uvedené prohlášení vyvolalo sledované právní
účinky, musí být právním úkonem platným, tedy mimo jiné musí být učiněn
srozumitelně a určitě dle ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. a je třeba jej
vykládat i se zřetelem k ustanovení § 266 obch. zák.
Odvolací námitky žalobce, že při úvaze o výši jeho pohledávky vůči dlužnici J.
P. je rozhodující jistina podle smlouvy o úvěru, nikoliv jen částka přiznaná
citovaným rozsudkem Krajského obchodního soudu v Praze, odvolací soud neshledal
opodstatněnými. Vycházel ze závěru, že vymahatelnou pohledávkou ve smyslu
ustanovení § 42a odst. 1 obč. zák. se rozumí jen taková pohledávka, jejíž
splnění lze vynutit cestou výkonu rozhodnutí (exekuce). Odpůrčí žalobě lze
vyhovět tehdy, jestliže pohledávka žalujícího věřitele byla vymahatelnou v době
rozhodování soudu. V dané věci měl žalobce vůči dlužnici J. P. ke dni
rozhodnutí soudu pouze jedinou vymahatelnou pohledávku, a to shora uvedenou
pohledávku přiznanou rozhodnutím Krajského obchodního soudu v Praze ze dne
2.5.2000, č.j. 5 Cm 377/99-21. V řízení nebylo zjištěno – a žalobce to ani
netvrdil – že by se v (jiném řízení) domáhal přiznání té části pohledávky ze
smlouvy o úvěru, jíž se netýkalo řízení vedené pod sp. zn.
5 Cm 377/99 (v takovém případě by byl dán důvod pro přerušení řízení o odpůrčí
žalobě dle ustanovení § 109 odst. 2 písm. c/ o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a podává je z důvodu, že rozhodnutí
spočívá
na nesprávném právním posouzení věci podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b)
o.s.ř. Zásadní právní význam spatřuje dle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř.
především v tom,
že napadený rozsudek řeší v rozporu s hmotným právem otázku výkladu projevu
vůle dlužnice J. P. ve shora uvedené kupní smlouvě ze dne 28.7.2003 (dále jen
„kupní smlouva“) ohledně určení, že platba 1,850.000,- Kč měla být použita na
úhradu jistiny úvěru z výše označené smlouvy o úvěru ze dne 20.9.1994.
Dovolatel zejména namítá, že odvolací soud k výkladu tohoto projevu vůle
nesprávně použil ustanovení § 266 obch. zák. a neaplikoval ustanovení § 35
odst. 2
obč. zák., když projev vůle v kupní smlouvě vyjádřený slovy posuzoval v rozporu
s jazykovým projevem. Klade otázku, jak mohlo být Č., a.s., známo, že dlužnice
svým prohlášením v kupní smlouvě určila platbu pouze na částky přiznané
rozsudkem Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 2.5.2000, č.j. 5 Cm
377/99-21 (dále
jen „exekuční titul“). Ve všech dokumentech, které v souvislosti s uvolněním
zástavního práva k zastaveným nemovitostem Č., a.s., vystavila, se uvádí pouze
to, že se vzdává zástavního práva k zaplacení částky 1,850.000,- Kč. V těchto
dokumentech se neřeší, na co je platba určena. Proto je pro posouzení určení
platby třeba vycházet
jen z prohlášení dlužnice J. P. v kupní smlouvě. Není zřejmé, jaké se vyskytly
s projevem vůle dlužnice související okolnosti a chování stran, které směřují k
tomu, že projev vůle se týká částek v exekučním titulu. Částka 1,850.000,- Kč
neodpovídá žádné částce v exekučním titulu, proto nelze ani podpůrně použít při
výkladu projevu vůle dlužnice výši hrazené částky. Písemný projev dlužnice v
kupní smlouvě obsahuje pouze to, že platba je určena na jistinu úvěru. V kupní
smlouvě se nikde nehovoří o exekučním titulu, naopak jako právní důvod dluhu
dlužnice se uvádí pouze smlouva o úvěru ze dne 20.9.1994. Proto nelze tento
projev vůle dlužnice vykládat jinak, než že se platbou 1,850.000,- Kč hradí
jistina úvěru ze smlouvy o úvěru. Následně odvolací soud nesprávně posoudil
zápočet uvedené platby na pohledávku ze smlouvy o úvěru ze dne 20.9.1994 v
rozporu s ustanovením § 330 obch. zák. Odvolací soud také s ohledem na rozdíl
mezi částkou jistiny úvěru (1,500.000,- Kč) a provedenou platbou (1,850.000,-
Kč) nesprávně posoudil otázku platnosti předmětného projevu vůle dlužnice v
kupní smlouvě. Takový projev vůle je neplatný buďto v části, která přesahuje
jistinu úvěru, pro nemožnost plnění ve smyslu ustanovení § 37 odst. 2 obč.
zák., či je dokonce neplatný celý pro neurčitost a nesrozumitelnost ve smyslu
ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. Na základě těchto chybných závěrů odvolací
soud nesprávně určil výši dosud neuhrazených částek z exekučního titulu
minimálně o 1,000.000,- Kč méně. Ve skutečnosti však vymahatelná pohledávka
žalobce nejméně dvojnásobně převyšuje hodnotu dalších nemovitostí ve
vlastnictví dlužnice, a jsou proto naplněny všechny podmínky pro úspěšné
naplnění odpůrčího práva.
Za otázku zásadního právního významu dovolatel dále považuje skutečnost, zda
deklaratorní rozhodnutí soudu, jehož předmětem je pouze část smluvní peněžité
pohledávky, má ty důsledky pro pohledávku, že již není jedna jistina a jedno
příslušenství pohledávky, a s tím související důsledky pro provedení zápočtu
peněžitého plnění poskytnutého dlužníkem na úhradu určené části (např. jistina)
pohledávky
ze smlouvy ve smyslu ustanovení § 330 obch. zák. Dále poukazuje i na otázku,
zda rozdíl mezi výší platby, kterou dlužník výslovně určil k úhradě jisté části
pohledávky (např. jistiny), a skutečnou výší dlužníkem určené pohledávky (např.
jistiny)
za předpokladu, že skutečná výše části pohledávky (např. jistiny) je nižší než
provedená platba, způsobuje ohledně částky rozdílu částečnou neplatnost
takového projevu vůle dlužníka pro nemožnost plnění, nebo dokonce úplnou
neplatnost pro neurčitost
a nesrozumitelnost.
Žalobce navrhl zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu, jakož
i rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolací soud shledal, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu
bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené
v ust. § 240 odst. 1 o.s.ř. a je přípustné. Dospěl k závěru, že rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c)
o.s.ř.], neboť řeší právní otázku týkající ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. a
§ 266 obch. zák. v rozporu
s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v
dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, jako je tomu v posuzované věci,
přihlédne k případným vadám uvedeným v ust. § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm.
a), b)
a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§
242 odst. 3 o.s.ř.).
Žalobce uplatnil jako dovolací důvod nesprávné právní posouzení věci ve smyslu
ust. § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a to v závěrech o výkladu projevu vůle
dlužnice J. P. ve shora uvedené kupní smlouvě ze dne 28.7.2003 ohledně určení,
že platba 1,850.000,- Kč měla být použita na úhradu jistiny úvěru z výše
označené smlouvy o úvěru ze dne 20.9.1994, přičemž s objasněním obsahu
uvedeného projevu vůle učiněným odvolacím soudem ve vztahu k ustanovení § 35
odst. 2 obč. zák. a § 266 obch. zák., jakož i s důsledky z toho vyplývajícími,
dovolatel nesouhlasí.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže, odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba
vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle
toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Podle ustanovení § 266 odst. 1 obch. zák. projev vůle se vykládá podle úmyslu
jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen,
znám nebo
jí musel být znám.
Podle ustanovení § 266 odst. 2 obch. zák. v případech, kdy projev vůle nelze
vyložit podle odstavce 1, vykládá se projev vůle podle významu, který by mu
zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen.
Výrazy používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim
zpravidla v tomto styku přikládá.
Podle ustanovení § 266 odst. 3 obch. zák. při výkladu vůle podle odstavců 1 a 2
se vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle,
včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly,
jakož
i následného chování stran, pokud to připouští povaha věci.
Podle ustanovení § 266 odst. 4 obch. zák. projev vůle, který obsahuje výraz
připouštějící různý výklad, je třeba v pochybnostech vykládat k tíži strany,
která jako první v jednání tohoto výrazu použila.
Při věcném přezkumu dovolací soud dospěl k závěru, že obsah prohlášení dlužnice
J. P. obsaženém v kupní smlouvě ze dne 28.7.2003 o úhradě částky 1,850.000,- Kč
na jistinu poskytnutého (v prohlášení přesně specifikovaného) úvěru, tak, jak
byl zjištěn soudy nižších stupňů, sám o sobě nedovoluje vyslovit jednoznačný
závěr o tom, zda zkoumané prohlášení umožňuje ve smyslu ustanovení § 330 obch.
zák. určit závazek, na který mělo být úhradou částky 1,850.000,- Kč plněno, což
bylo v daném případě rozhodující pro výsledek tohoto řízení o odpůrčí žalobě.
Za této situace bylo povinností soudu provést výklad sporného projevu vůle
podle pravidel daných ustanoveními § 35 odst. 2 obč. zák. a § 266 obch. zák.
Jestliže tak soudy obou stupňů neučinily – jak vyplývá z odůvodnění jejich
rozhodnutí – bylo jejich právní posouzení nesprávné.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá
na nesprávném právním posouzení věci. Nebylo zjištěno, že by rozsudek
odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanoveních § 229
odst. 1, § 229
odst. 2 písm. a), b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., a nebyla zjištěna ani jiná vada
řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; Nejvyšší soud
České republiky proto napadený rozsudek podle ustanovení § 243b odst. 2, části
věty za středníkem o.s.ř. zrušil, aniž by se již zabýval ostatními dovolacími
námitkami. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu,
platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto
rozhodnutí a věc v tomto rozsahu vrátil Okresnímu soudu
v Příbrami k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů, vzniklých v novém řízení a v dovolacím
řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první
věty za středníkem
a věta druhá o.s.ř.) a přihlédne ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně
toho,
co uvedli účastníci (§ 132 část věty za středníkem o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. října 2008
JUDr. Karel Podolka,v. r.
předseda senátu