USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobkyně AAAAA (pseudonym), zastoupené JUDr. Martinou Hrbatovou, advokátkou se sídlem v Prostějově, Karlov 2392/6, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 80 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 47 C 236/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2025, č. j. 25 Co 453/2024-84, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Žalobkyně se domáhala po žalované náhrady nemajetkové újmy vzniklé v souvislosti s trestním řízením vedeným proti ní, a to ve věci Okresního soudu v Prostějově, sp. zn. 3 Rod 16/2022, která skončila zamítnutím návrhu na uložení opatření žalobkyni podle § 90 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže). Řízení o činu jinak trestném bylo pro žalobkyni spojeno s velkým psychickým vypětím spojeným s pocity stresu a nejistoty a v tom spočívala její újma.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 3. 9. 2024, č. j. 47 C 236/2023-68, zamítl žalobu, aby soud uložil žalované zaplatit žalobkyni 80 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 27. 10. 2023 do zaplacení (výrok I), a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč (výrok II). Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 900 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v celém rozsahu včasným dovoláním. Nejvyšší soud však toto dovolání podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
Dovolání žalobkyně v části směřující proti výroku I napadeného rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně, a v části směřující proti výroku II napadeného rozsudku odvolacího soudu, není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné, neboť těmito výroky bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Jde-li o meritum věci, odvolací soud postavil potvrzení zamítnutí žaloby jednak na závěru o absenci právního titulu pro odpovědnost státu za tvrzenou újmu žalobkyně, a dále na závěru, že žalobkyně byla již před zahájením řízení odškodněna nejen konstatováním porušení práva, ale též omluvou. Odvolací soud by proto žalobu na peněžité zadostiučinění nepovažoval za důvodnou ani v případě, že by připustil rozšíření již tak extenzivního výkladu naplnění podmínek odpovědnosti státu za škodu [resp. připustil ve věci žalobkyně analogickou aplikaci extenzivní judikatury týkající se § 8 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů]. Závěr o zániku její újmy plněním ze strany žalované však žalobkyně v dovolání nenapadá.
Na žalobkyní vymezené otázce, kterou dle jejího názoru Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi doposud neřešil, proto rozhodnutí odvolacího soudu (výlučně) nestojí. Jestliže obstál prvý důvod, pro nějž odvolací soud nároku žalobkyně nevyhověl (tj. že byla žalobkyně již před zahájením řízení odškodněna), nemůže žádný další dovolací důvod (žalobkyní vymezená otázka, zda lze postup podle § 90 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., považovat za analogický k postupu, kdy je zahájeno trestní stíhání, které skončí jeho zastavením či zproštěním obžaloby) naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobkyně nijak projevit, což činí její dovolání i ve zbylém rozsahu nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5313/2015, nebo ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle § 243c odst. 3 věty první o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem, neboť žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem a nedoložila výši svých hotových výdajů. Žalované tedy byla přiznána paušální náhrada hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. za jeden úkon ve výši 300 Kč [§ 1 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve spojení s § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.]. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 9. 2025
JUDr. Pavel Simon předseda senátu