30 Cdo 1198/2001
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Romana Fialy, v právní věci
žalobců A/ Z. K., B/ Z. K., C/ O. K., všech zastoupených advokátem a D/ M. F.,
zastoupeného advokátem, proti žalované obchodní společnosti L. z. D., a. s.,
zastoupené advokátem, o 169.842,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu
v Kolíně pod sp. zn. 5 C 1132/86, o dovolání žalobce M. F. proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 27. ledna 2000, č. j. 27 Co 219/99-391, t a k t
o :
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 27. ledna 2000, č. j. 27 Co 219/99-391,
se ve výroku ve věci samé, ve výroku o náhradě nákladů řízení, pokud se týkají
žalobce M. F., a ve výroku o povinnosti zaplatit soudní poplatek před soudy
obou stupňů, zrušuje a věc se vrací v uvedeném rozsahu tomuto soudu k dalšímu
řízení.
prvního stupně dále rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky, o náhradě
státem placených nákladů tohoto řízení a o povinnosti žalovaného zaplatit
soudní poplatek za toto řízení.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. dubna 1998, č.
j. 27 Co 28/96-346, vyslovil, že mění rozsudek soudu prvního stupně tak, že
žalovaný je povinen zaplatit žalobci M. F. částku 60.005,20 Kč s příslušenstvím
a žalobcům - právním nástupcům zemřelého O. K. – Z. K., Z. K. a O. K. rovněž
částku 60.005,20 Kč s příslušenstvím s tím, že pokud žalobci požadovali dalších
24.915,80 Kč s příslušenstvím, byla žaloba zamítnuta. Další výroky rozhodnutí
odvolacího soudu se týkaly náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů,
včetně náhrady státem placených nákladů tohoto řízení a povinnosti zaplatit
soudní poplatek za řízení. Tento rozsudek však byl ve výroku, kterým byl změněn
rozsudek soudu prvního stupně tak, že byla zamítnuta žaloba, pokud žalobci
požadovali dalších 24.915,80 Kč s příslušenstvím, a ve výrocích o náhradě
nákladů řízení a povinnosti zaplatit soudní poplatek, zrušen pro
nesrozumitelnost, resp. neurčitost rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky
ze dne 24. února 1999, č. j. 30 Cdo 317/99-378 a věc byla v tomto rozsahu
vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Poté Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. ledna 2000, č. j. 27 Co
219/99-391, rozsudek soudu prvního stupně změnil s odkazem na ustanovení § 220
odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen \\\"o. s. ř.\\\") mimo jiné tak, že
pokud žalobce M. F. požadoval zaplacení další částky ve výši 24.915,80 Kč s
příslušenstvím, pak v této části žalobu zamítl. Dále změnil rozsudek soudu
prvního stupně, pokud jím bylo rozhodnuto o povinnosti zaplatit soudní
poplatek, potvrdil výrok o náhradě nákladů řízení, rozhodl o náhradě státem
placených nákladů tohoto řízení a o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud v odůvodnění tohoto rozsudku připomněl, že žalovaná společnost v
odvolání vyslovila přesvědčení, že si soud prvního stupně měl vyžádat k
posouzení věci revizní znalecký posudek z oboru patenty a vynálezy. Odvolací
soud pak sám doplnil řízení navrhovaným znaleckým posudkem (a vyslechl
zpracovatelku tohoto posudku), dále výslechem svědka J. M. a provedl důkaz
protokolem o delimitaci rozdělení závazků vyplývajících z licenčních smluv a.
s. L. z. K.
Odvolací soud se pak především ztotožnil se závěry znaleckého posudku, který
sám v odvolacím řízení vyžádal. V souladu s ním tak dospěl k závěru, že
žalobcům náleží odměna ve smyslu ustanovení § 16 vyhlášky č. 106/1972 Sb. Při
výpočtu odměny žalobců odvolací soud vycházel především ze zjištění, že celkové
prokázané příjmy činily 7.122.249,- Kč, z toho poplatek za licenci 6.949.920,-
Kč, takže na technickou pomoc zbývala částka 172.329,- Kč. Podle odvolacího
soudu však částka za technickou pomoc byla podhodnocena, takže shodně se soudem
prvního stupně měl zato, že přiměřenou se v tomto případě jevila částka
500.000,- Kč. Při úvaze podílu výroby na celkové platbě 7.122.249,- Kč ve výši
55 % připadá na výrobu částka 2.917.235,- Kč. Podílu vynálezu na výrobě ve výši
10 % odpovídá částka 391.723,50 Kč jako čistý přínos částky týkající se
vynálezu. Autorská odměna odpovídá výši 20 % částky čistého přínosu - tedy
78.345,- Kč. Krajský soud dále vzal v úvahu 30% podíl odměny v tehdejších
tuzexových korunách při přepočtu 1 tuzexové koruny na 2,50 Kč. Celková odměna,
která měla být zaplacena autorům z titulu odměny za využití vynálezu tak podle
soudu činila 120.010,40 Kč. Žalobci M. F. proto náležela celkem částka
60.005,20 Kč odměny. Z tohoto důvodu odvolací soud v rámci změny rozsudku soudu
prvního stupně žalobu i v případě tohoto žalobce zamítl, pokud přesahovala
požadavek na zaplacení částky 60.005,20 Kč.
Rozsudek Krajského soudu v Praze nabyl právní moci dne 18. května 2000.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce M. F. dne 17. června 2000
včasné dovolání. Při formulaci dovolacích důvodů konstatuje, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (fakticky tak
odkazuje na ustanovení § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.)
Dovolatel má zato, že ke snížení autorské odměny v tomto případě došlo na
základě nesprávného výkladu § 15 a § 16 vyhlášky č. 106/1972 Sb., přičemž se
odvolací soud při svém rozhodování opíral o jím vyžádaný znalecký posudek
zpracovaný BIC ČVUT P. Dovolatel poukazuje na to, že již 27. června 1995
žalobci požadovali od Patentového střediska ČVUT odborný výpočet odměny v rámci
vypracování znaleckého posudku, avšak tento výpočet vypracován nebyl. Dovolatel
má proto zato, že je třeba vypracovat znalecký posudek zabývající se správností
výpočtu výše autorské odměny.
Navrhl proto, aby napadený rozsudek byl v napadených výrocích zrušen, a aby věc
byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Ostatní účastníci se k podanému dovolání nevyjádřili.
S přihlédnutím k části dvanácté, hlavě první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb.,
kterým byl novelizován mimo jiné též občanský soudní řád, Nejvyšší soud České
republiky, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal a rozhodl podle
dosavadních právních předpisů, když dovoláním napadený rozsudek byl vydán přede
dnem nabytí účinnosti této novely občanského soudního řádu (dále opět jen
\\\"o. s. ř.\\\"). Uvedený procesní předpis je proto v tomto rozhodnutí užit ve
znění účinném do 31. prosince 2000.
Dovolací soud shledal, že dovolání žalobce M. F. bylo podáno včas, osobou k
tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1
a 2 o. s. ř.) a splňuje formální i obsahové znaky uvedené v § 241 odst. 2 o. s.
ř. Poté se zabýval přípustností dovolání se závěrem, že dovolání tohoto
účastníka řízení je přípustné ve smyslu ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o. s.
ř.
Jak již bylo uvedeno, dovolání žalobce vychází z dovolacího důvodu podle
ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., když odvolacímu soudu vytýká, že
spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Povinností dovolacího soudu však
bylo nejprve s přihlédnutím k ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. zabývat se
otázkou, zda dovoláním napadené rozhodnutí nebylo poznamenáno některou z vad
uvedených v označeném ustanovení. Samotný dovolatel ve svém dovolání však
takovouto možnost výslovně neuvádí, přičemž ani z obsahu spisu, resp. ani z
napadeného rozhodnutí se takováto případná vada nepodává.
Za již konstatované existence přípustnosti dovolání žalobce M. F. poté dovolací
soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Praze v souladu s
ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovoláním
napadený výrok rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nelze považovat za
správný (§ 243b odst. 2 o. s. ř.).
S přihlédnutím ke znění ustanovení § 242 o. s. ř. je třeba konstatovat, že
právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího
soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je však přitom vázán nejen
rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je
však podle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. v případech, je-li dovolání
přípustné, povinen přihlédnout mimo jiné i k vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v
dovolání. Jak vyplývá z obsahu spisu, právě takovouto vadou odvolací soud své
rozhodnutí zatížil.
Odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně.
Odvolací soud může opakovat dokazování nebo je i doplnit, nejde-li o
rozsáhlejší doplnění a lze-li je provést bez průtahů. Dokazování doplní buď sám
nebo prostřednictvím soudu prvního stupně, anebo soudu dožádaného (§ 213 odst.
1 a 2 o. s. ř.)
Jednou ze základních zásad, na nichž je zbudováno občanské soudní řízení, je
zásada dvouinstančnosti tohoto řízení. K řízení v prvním stupni jsou zásadně
příslušné okresní soudy (§ 9 odst. 1 o. s. ř.) a o odvoláních proti jejich
rozhodnutím rozhodují krajské soudy (§ 10 odst. 1 o. s. ř.) Krajský soud jako
soud odvolací přezkoumává správnost skutkových zjištění učiněných soudem
prvního stupně a právního posouzení věci, k němuž tento soud na základě svých
skutkových zjištění v rozhodnutí dospěl, jakož i správnost řízení, které vydání
rozhodnutí soudu prvního stupně předcházelo (§ 212 o. s. ř.). Je-li rozhodnutí
soudu prvního stupně věcně správné, odvolací soud je potvrdí (§ 219 o. s. ř.).
Odvolací soud změní rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže tento soud
rozhodl nesprávně, ačkoliv správně zjistil skutkový stav věci, nebo jestliže po
doplnění dokazování (§ 213 odst. 2 o. s. ř.) je skutkový stav zjištěn tak, že
je možno ve věci spolehlivě rozhodnout (§ 220 o. s. ř.). Nejsou-li podmínky ani
pro potvrzení, ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně, odvolací soud je
zruší (§ 221 odst. 1, věta první o. s. ř.); učiní tak zejména v případech
uvedených v ustanovení § 221 odst. 1 písm. a) až d) o. s. ř. a pravidelně vrátí
věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 221 odst. 2 o. s. ř.).
Zásada úplné apelace, kterou je ovládáno občanské soudní řízení, akcentuje
potvrzující a měnící rozhodnutí odvolacího soudu. Teprve tam, kde ani po
doplnění důkazního řízení odvolacím soudem nejsou podmínky pro potvrzení či
změnu napadeného rozhodnutí, má své místo kasační rozhodnutí odvolacího soudu.
Předpoklady pro potvrzení ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně ovšem
nejsou dány mimo jiné tehdy, jestliže právní posouzení věci soudem prvního
stupně je nesprávné a její správné právní posouzení vyžaduje další skutková
zjištění, která odvolací soud sám nemůže učinit. Tak je tomu nejen v případě,
kdy je zapotřebí rozsáhlejšího doplnění dokazování, které nelze provést bez
průtahů (§ 213 odst. 2 o. s. ř.), ale ani tehdy, jestliže se má doplnění
dokazování týkat podstatných skutečností (výsledkem doplnění dokazování by měla
být zásadní skutková zjištění, která rozhodujícím způsobem ovlivní právní
posouzení věci).
Nedostatek rozhodujících (pro správné rozhodnutí zásadně významných) skutkových
zjištění nemůže odvolací soud nahradit vlastním doplněním dokazování podle §
213 odst. 2 o. s. ř., ale ani tím, že tato skutková zjištění převezme v
rozhodnutí soudu prvního stupně, který je učinil přesto, že vzhledem k právnímu
názoru, který zaujal, na nich své rozhodnutí nezaložil (z hlediska jeho
právního posouzení nebyla tato skutková zjištění významná a významnými se stala
až z pohledu právního názoru odvolacího soudu). Takovýmto postupem - pokud by
vyústil ve změnu rozhodnutí soudu prvního stupně - by totiž odvolací soud
porušil zásadu dvouinstančnosti občanského soudního řízení, neboť by účastníkům
řízení odepřel možnost přezkumu správnosti nových, popřípadě - z pohledu soudu
prvního stupně - dosud bezvýznamných skutkových zjištění. Rozhodnutí odvolacího
soudu by tak ve svých důsledcích bylo rozhodnutím vydaným v jediném stupni
(přitom nedodržení zásady dvouinstančnosti představuje porušení zásady obsažené
v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
Je-li proto ke správnému rozhodnutí věci zapotřebí podstatných skutkových
zjištění, která neučinil soud prvního stupně, popřípadě, která sice tento soud
učinil, ale vzhledem k odlišnému právnímu názoru na nich své rozhodnutí
nezaložil, nejsou dány podmínky ani pro potvrzení ani pro změnu rozhodnutí
soudu prvního stupně (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 21 Cdo
1901/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 30, roč.
2000, sešit 5). V těchto případech je na odvolacím soudu napadené rozhodnutí
zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V posuzovaném případě je ze spisu zřejmé, že soud prvního stupně při svém
rozhodování vycházel mimo jiné především ze závěrů znaleckého posudku ze dne
30. května 1995, který byl ve věci podán U. P. – F. ch.- t. V tomto posudku
byla uvažovaná výše nároků žalobců v souvislosti s využitím sporem dotčeného
vynálezu posuzována s přihlédnutím k ustanovení § 15 vyhlášky Úřadu p. v. a o.
č. 106/1972 Sb., o odměňování objevů, vynálezů, zlepšovacích návrhů a
průmyslových vzorů a současně bylo vzato v úvahu ustanovení § 16 téže vyhlášky.
Naproti tomu odvolací soud za základ svého rozhodnutí vzal především jím
vyžádaný znalecký posudek zpracovaný Č. v. u. t. v P. - BIC ČVUT ze dne 27.
února 1997, který byl doplněn písemně a pak i ústně do protokolu při odvolacím
jednání zpracovatelkou tohoto posudku Ing. H. D. V rámci tohoto posouzení byla
výše autorské odměny uvažována výlučně s přihlédnutím k ustanovení § 16 již
zmíněné vyhlášky s tím, že aplikace ustanovení § 15 této vyhlášky na daný
případ není namístě.
Je tedy zřejmé, že z hlediska posouzení věci odvolacím soudem, který především
po jím v rámci odvolacího řízení provedeném obsáhlém dokazování na základě
těchto okolností dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k odlišnému závěru o
výši v tomto řízení uplatněného nároku, a rozhodnutí soudu prvního stupně z
tohoto důvodu změnil, odepřel tak fakticky možnost nechat správnost těchto
svých závěrů přezkoumat odvolacím soudem na základě možného odvolání proti
rozsudku soudu prvního stupně. Tím odvolací soud zatížil řízení vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud proto ve
smyslu ustanovení § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. k této vadě odvolacího
řízení přihlédl, i když nebyla v dovolacím řízení uplatněna.
Je proto zřejmé, že dovoláním napadené rozhodnutí ve věci samé Krajského soudu
v Praze nelze z uvedených důvodů pokládat za správné (§ 243b odst. 1 o. s. ř.).
Nejvyšší soud České republiky proto toto rozhodnutí v dovoláním dotčeném výroku
ve věci samé (a to včetně výroků souvisejících) zrušil a vrátil věc uvedenému
soudu v tomto rozsahu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 o. s. ř.). K projednání
věci nebylo nařízeno jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.).
Odvolací soud je vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1 věta
druhá o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud
rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta třetí o. s. ř.)
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. ledna 2003
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu