30 Cdo 1206/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v
právní věci žalobce A. R., zastoupeného advokátkou, proti žalované M. K.,
zastoupené advokátem, o zaplacení 94.161,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 7 C 493/96, o dovolání žalované proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. září 2006, č. j. 20 Co 176/2006, 20
Cdo 177/2006 - 231, takto:
I. Dovolání proti výroku rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2006,
č. j. 20 Co 176/2006, 20 Co 177/2006 - 231, jímž byl změněn rozsudek soudu
prvního stupně, se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Jeho předchozí rozsudek v
této věci ze dne 13. 8. 2003, č. j. 7 C 493/96 - 50, byl usnesením Krajského
soudu v Praze ze dne 27. 4. 2004, č. j. 20 Co 69/2004 - 139, z důvodu
nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci zrušen a věc mu byla vrácena k
dalšímu řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaná uzavřela s
P. V. smlouvu o obstarání rekonstrukce domu v P., v níž se jmenovaný dále
zavázal, že zajistí dodavatele stavebních prací, kontrolu jejich výkonu a
zastupování žalované ve stavebním řízení, včetně kolaudace; jako zálohu mu
žalovaná předala částky 223.930,- Kč, 40.000,- Kč a 32.000,- Kč. Dne 30. 8.
1995 uzavřel P. V. jako dodavatel stavby se žalobcem smlouvu o dílo, jíž se
žalobce zavázal provést elektroinstalaci a instalaci sádrokartonu. Poté, co
tento smluvní vztah byl v prosinci 1995 ukončen, došlo mezi P. V. a žalobcem k
odevzdání a převzetí rozestavěné stavby (čehož se žalovaná nezúčastnila)
a k předání částky 60.000,- Kč žalobci, který pak v provádění prací po dohodě
se žalovanou pokračoval; ta mu však vyúčtované práce nezaplatila. Dále okresní
soud
ze znaleckého posudku zjistil, že „není možno prozkoumat skutečný původní stav
na domě“, neboť v současné době je větší část prvků zakrytá, že znalec neměl k
dispozici stavební deník a že vstupní podklady z hlediska průběhu zakázky
nebyly úplné. Vzhledem k tomu, že ani slyšení svědci, kteří na rekonstrukci
domu pracovali, si s ohledem na časový odstup již nepamatovali, jaké konkrétní
práce a v jakém rozsahu prováděli, dospěl soud prvního stupně k závěru, že
žalobce neprokázal existenci smlouvy o dílo mezi účastníky, ani jaké konkrétní
práce v období od 1. 2. 1996 do 5. 3. 1996 na domě žalované provedl, jaký
materiál použil a jaká byla kvalita provedených prací, přičemž poukázal na to,
že nedostatky ve vedení dokladů ze strany žalobce, který nepředložil ani
stavební deník, „nemohly být nahrazeny znaleckým posudkem“. Z těchto důvodů
nebyl podle jeho názoru prokázán rozsah a výše bezdůvodného obohacení, které
žalovaná měla na úkor žalobce získat.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 9. 2006, č. j.
20 Co 176/2006, 20 Co 177/2006 - 231, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak,
že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 42.300,- Kč s 19 % úrokem z prodlení
od 14. 3. 1996 do zaplacení, jinak jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů
řízení
před soudy obou stupňů ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Odvolací soud
vzal
po opakování listinných důkazů, výslechů účastníků řízení a svědků P. V.
a J. K. za prokázané, že žalovaná uzavřela s P. V. dne 16. 6. 1995 smlouvu o
dílo o provedení přestavby rodinného domu, v níž bylo dohodnuto, že jmenovaný
zajistí subdodavatele, což bylo realizováno smlouvou ze dne 30. 8. 1995,
na základě níž se žalobce zavázal provést elektroinstalaci a montáž
sádrokartonu, přičemž cena prací byla ujednána tak, že na elektroinstalaci bude
žalobci zaplaceno 61.787,- Kč a za sádrokarton 118.000,- Kč; na tyto práce
předal P. V. žalobci částku 60.000,- Kč. Z dalších provedených důkazů krajský
soud zjistil, že smlouva
o subdodávce byla ukončena dohodou dne 4. 12. 1995, kdy byly sepsány práce
provedené žalobcem, že dne 31. 12. 1995 P. V. odstoupil od smlouvy uzavřené
se žalovanou, i když ta s tím nesouhlasila, a poté o dokončení prací požádala
žalobce, který je prováděl do března 1996, kdy je žalované vyúčtoval, ta je
však odmítla zaplatit. Odvolací soud na základě provedeného dokazování dovodil,
že žalobce neprokázal, že by se žalovanou uzavřel smlouvu o dílo podle § 631 a
násl. obč. zák., tedy že by se dohodli o rozsahu a ceně prací, které žalobce v
období od 1. 2. 1996 do 5. 3. 1996 prováděl, a že žalovaná věděla o tom, že
žalobce pro ni od 1. 2. 1996 práce neprovádí jako subdodavatel P. V. Ze
znaleckého posudku soudem ustanoveného znalce bylo dále zjištěno, že ohledně
hodnoty prací provedených žalobcem na domě žalované, bylo možno vycházet jen z
předložených dokladů, takže výpočty nejsou zcela přesné, když znalec vycházel
ze střední úrovně obvyklých cen za realizaci dodávky stavebních prací; takto
znalec stanovil cenu prací provedených žalobcem částkou 154.160,- Kč. Odvolací
soud s poukazem na § 100 odst. 3 a 6 stavebního zákona a vyhl. č. 132/1998 Sb.,
vycházel z názoru, že jediným dokladem, kterým lze objektivně doložit rozsah
stavebních prací prováděných žalobcem, je stavební deník odsouhlasený
investorem (žalovanou) s uvedením konkrétních prací a použitého materiálu, jejž
ovšem žalobce nevedl. Protože tedy v daném případě po deseti letech trvání
sporu nelze vůbec zjistit celkovou cenu prací, které žalobce na domě žalované
za dobu od 1. 2. 1996 do 5. 3. 1996 provedl, neboť stavba byla dokončena jinou
firmou, stanovil krajský soud výši bezdůvodného obohacení vzniklého na straně
žalované (§ 451 obč. zák.), za něž mu je povinna poskytnout peněžitou náhradu
(§ 458 obč. zák.), volnou úvahou (§ 136 o. s. ř.), přičemž vyšel ze znaleckého
posudku, jímž znalec stanovil obvyklou cenu prací provedených žalobcem za
období od září 1995 do 5. 3. 1996 částkou 154.160,- Kč; dospěl k závěru, že za
dobu od 1. 2. 1996 do 5. 3. 1996, tedy měsíc a pět dní, „odpovídá bezdůvodnému
obohacení poměrná částka 42.300,- Kč“.
Žalovaná v dovolání, které směřuje proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího
soudu, uplatnila dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť
má za to, že „jeho závěr je nepochybně nesprávný, když stavební práce nikdy
nejsou prováděny rovnoměrně s časem, a tedy i jejich cena má různou hodnotu
podle své konkrétní povahy“. Poukazuje na to, že k prokázání konkrétního
rozsahu provedených prací nepředložil žalobce stavební deník ani jakýkoliv jiný
objektivní důkaz, z čehož je zřejmé, že neunesl důkazní břemeno. Skutečnost, že
§ 136 o. s. ř. „umožňuje soudu rozhodnout o výši nároku podle své úvahy, ještě
neznamená, že toto rozhodnutí může být libovolným a soud nemusí přihlížet k
důkazům, které má k dispozici a jež hodnotí podle § 132 o. s. ř.“; odkázala
přitom na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1994/99, v němž se uvádí, že
„rozhodl-li soud o výši nároku volnou úvahou ve smyslu
§ 136 o. s. ř., aniž měl k dispozici zjištění umožňující určité kvantitativní
posouzení základních souvislostí, jde o nedostatek naplňující dovolací důvod ve
smyslu § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř.“ V „doplnění dovolání“ uplatnila
dovolatelka dále dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s.
ř. Poukazuje na to, že žalobce vymezil skutkově předmět žaloby jako uhrazení
ceny za dílo (stavební práce), které prováděl na základě „objednávky“ či
„dohody“, a že v průběhu celého řízení se nedomáhal vydání bezdůvodného
obohacení. Tím, že odvolací soud věc po právní stránce posoudil jako nárok
podle § 451 obč. zák., ji postavil do situace, kdy nebylo specifikováno, proti
čemu se má bránit. Podle jejího názoru se tak jedná o tzv. překvapivé
rozhodnutí (viz nález Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02),
neboť krajský soud nově vymezil předmět řízení jinak a ani nevysvětlil, proč by
žalobce vůbec prováděl jakékoliv práce pro žalovanou, když se spolu na ničem
nedohodli a proč nešlo o smlouvu o dílo uzavřenou konkludentně. Vyslovuje
názor, že nebyla prokázána existence nároku, a že tudíž nebyla namístě aplikace
§ 136 o. s. ř., a dále poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon
944/97, ze kterého vyplývá, že za neoprávněný majetkový prospěch vzniklý
vynaložením nákladů na cizí věc (investicemi do cizí nemovitosti) je třeba
považovat to, o co byla cizí věc zhodnocena, tedy rozdíl mezi cenou nemovitosti
před vynaložením investic a cenou nemovitosti po jejich vynaložení (nikoliv to,
co bylo vynaloženo), z čehož vyplývá, že právní závěry odvolacího soudu jsou v
rozporu se zákonnou úpravou podle § 458 odst. 1 obč. zák. Navrhla, aby rozsudek
odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas,
osobou
k tomu oprávněnou, účastnicí řízení, řádně zastoupenou advokátem, a že proti
napadenému výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, je přípustné
podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., dospěl po přezkoumání věci podle § 242
o. s. ř.
k závěru, že dovolání není důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. může
spočívat v tom, že soud na správně zjištěný skutkový stav věci aplikoval
nesprávný právní předpis nebo že správně použitý právní předpis nesprávně
vyložil.
Smlouva o opravě a úpravě věci je zvláštním druhem smlouvy o dílo, kterou
občanský zákoník upravuje v § 652 až 656, přičemž práva a povinnosti účastníků
této smlouvy se řídí ustanoveními § 632 až 643, popř. § 488 až 587 (§ 631) obč.
zák. Ustanovení § 653 až 656 obsahují zvláštní úpravu, která má před uvedenými
obecnými ustanoveními přednost, přičemž tato zvláštní úprava se týká jen
odpovědnosti za vady
a dále upravuje práva a povinnosti účastníků smlouvy v případě, že si
objednatel včas nevyzvedne opravenou nebo upravenou věc.
Podle § 631 obč. zák. smlouvou o dílo zavazuje se objednateli ten, komu bylo
dílo zadáno (zhotoviteli díla), že je za sjednanou cenu provede na své
nebezpečí.
Podle § 652 odst. 1 obč. zák. jde-li o opravu nebo úpravu věci, vznikne
objednateli právo, aby mu zhotovitel podle jeho objednávky provedl opravu nebo
úpravu věci; zhotoviteli vznikne právo, aby objednatel zaplatil cenu za opravu
nebo úpravu věci.
Podstatnou náležitostí smlouvy o opravě nebo úpravě věci podle uvedené právní
úpravy je i cena opravy nebo úpravy, kterou je možno dohodnout pevnou částkou
(např. podle rozpočtu) nebo odhadem v těch případech, kdy v době uzavření
smlouvy nebylo možné pevnou částku určit. V každém případě však cena musí být
ve smlouvě uvedena a nedostatek ujednání o ceně znamená, že smlouva podle § 652
obč. zák. uzavřena nebyla (srov. též rozhodnutí publikovaná ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. R 25/72, R 33/69, R 2/78 a R 12/89, případně
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2000, sp. zn. 25 Cdo 473/99), a
plnil-li přesto zhotovitel podle takové dohody, vzniklo objednateli bezdůvodné
obohacení plněním bez právního důvodu.
Pokud tedy odvolací soud dovodil, že mezi účastníky nevznikla platná smlouva o
opravě a úpravě věci na provedení stavebních prací na domě žalované, resp. že
žalobce existenci takové smlouvy, v níž by byl sjednán rozsah prací a cena,
neprokázal, rozhodl v souladu se zákonnou dikcí i ustálenou soudní praxí a jeho
právní závěry jsou zcela správné.
Podle ustanovení § 451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně
obohatí, musí obohacení vydat. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení bezdůvodným
obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z
neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i
majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. Podle § 458 odst. 1 obč. zák.
musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře
možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta
peněžitá náhrada.
Institut bezdůvodného obohacení směřuje k odčerpání prostředků od osoby, která
je získala některou ze skutkových podstat uvedených v ustanovení § 451 a § 454
obč. zák. Bezdůvodné obohacení vzniká tomu, komu se na úkor druhého dostalo
majetkové hodnoty, jež se projevila zvýšením jeho aktiv či snížením pasiv, a to
např. i plněním bez právního důvodu. V posuzovaném případě tím, že žalobce
plnil žalované, aniž byla uzavřena smlouva o opravě a úpravě věci, vzniklo jí
bezdůvodné obohacení jako vlastnici domu, jehož se dotkly stavební úpravy.
Žalobce tedy bez právního důvodu poskytl plnění žalované, která je povinna je
vydat. Protože šlo o plnění ve výkonech (stavební činnost), jež není možné
dobře vrátit, je povinna zaplatit peněžní náhradu odpovídající jejímu
majetkovému prospěchu spočívajícímu v tom, že žalobce vynaložil náklady na
provedení stavebních prací; při posouzení výše této náhrady je proto třeba
vycházet z obvyklých nákladů, které by musela vynaložit v daném čase a místě na
dosažení obdobného plnění.
Námitka nesprávnosti skutkových zjištění ohledně výše náhrady za bezdůvodné
obohacení zakládá dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., nikoliv
dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jak je uvedeno v
dovolání, které je třeba posuzovat podle jeho obsahu (srov. § 41 odst. 2 o. s.
ř.). Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování se ve
smyslu uvedeného ustanovení rozumí výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá
postupu vyplývajícímu z § 132 o. s. ř. O takovou situaci se jedná, je-li
hodnocení důkazů založeno na skutkovém předpokladu, který nemá oporu v
provedeném dokazování, takže skutková zjištění, z nichž vychází rozhodnutí
odvolacího soudu, jsou proto nesprávná. Může jít o situaci, že soud vycházel
při rozhodnutí ze skutečnosti, pro kterou není ve spise podklad, nebo kdy
učinil určitou skutečnost základem svého rozhodnutí zcela jinak, než jak
vyplývá ze spisu, příp. jestliže nezjistil určitou podstatnou skutečnost, která
bez dalšího ze spisu vyplývá. Nesprávnost skutkového zjištění, které je
výsledkem činnosti soudu při hodnocení důkazů, lze vyvodit ze způsobu, jak k
němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout pochybení, není možné
ani polemizovat s jeho skutkovými závěry a namítat, že soud měl či neměl
některému důkazu uvěřit, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý,
nebo že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod. Znamená to, že hodnocení
důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše
uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Pokud jde o otázku výše bezdůvodného obohacení, vyšel odvolací soud
ze znaleckého posudku, který zvažoval celkovou obecnou cenu prací provedených
žalobcem částkou 154.160,- Kč, když skutečnou výši již s ohledem na časový
odstup nelze zjistit, přičemž dovodil, že provedl-li žalobce přímo pro
žalovanou (tedy nikoliv již jako subdodavatel P. V.) stavební práce v době od
1. 2. 1996 do 5. 3. 1996, připadá na cenu těchto prací z celkové částky
154.160,- Kč částka 42.300,- Kč. Námitka dovolatelky, že stavební práce nikdy
nejsou prováděny rovnoměrně v čase a že jejich cena má různou hodnotu podle své
konkrétní povahy, je sice logická, avšak právě na situaci, kdy výši nároku lze
zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo nelze-li ji zjistit vůbec, pamatuje §
136 o. s. ř., podle nějž ji soud určí podle své úvahy. V každém případě
znalecký posudek byl dostatečným podkladem pro úvahu soudu o výši nároku a za
situace, kdy ostatní důkazy nedávaly podklad pro určení jiné výše bezdůvodného
obohacení, když žalobce nevedl stavební deník a rekonstrukci domu dokončila
jiná firma, nelze odvolacímu soudu vytýkat, že by při svém rozhodnutí vzal v
úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly nebo které nemají
oporu v obsahu spisu, nebo že by pominul podstatné skutečnosti, které byly v
řízení prokázány, a nelze ani dovodit, že by v jeho hodnocení důkazů byl
logický rozpor. V dané věci nelze tedy dovodit, že by rozhodnutí odvolacího
soudu vycházelo ze skutkových zjištění, která ve sporné otázce nemají oporu v
provedeném dokazování.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalované proti výroku rozsudku odvolacího
soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, není důvodné. Protože
vady řízení uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst.
3 o. s. ř. dovolatelka nenamítá a z obsahu spisu se nepodávají, a dovolací soud
nezjistil ani existenci jiných vad řízení, které by mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí
ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalované podle § 243b odst. 2 část věty před
středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty
první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaná se ohledem na
výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů tohoto řízení právo a
žalobci v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. dubna 2008
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu