U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl pověřeným členem senátu Mgr.
Vítem Bičákem v právní věci žalobce Bc. S. B., zastoupeného Mgr. Petrem
Kaustou, advokátem, se sídlem v Ostravě, Čs. Legií 1719/5, proti žalované České
republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská
424/16, o náhradu majetkové a nemajetkové újmy, vedené u Okresního soudu v
Ostravě pod sp. zn. 37 C 294/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě ze dne 5. 12. 2016, č. j. 56 Co 349/2016-120, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce (dále též „dovolatel“) se domáhal zaplacení částky 494 355,66 Kč jako
náhrady za újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním vedeným u Okresního
soudu v Ostravě pod sp. zn. 72 T 37/2013, z toho částky 4 355,66 jako náhrady
majetkové újmy spočívající v nákladech na zastoupení advokátem v trestním
řízení a částky 490 000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy způsobené žalobci
zásahem do jeho osobností sféry, především do profesního a rodinného života a
zásahem do jeho důstojnosti, cti a dobré pověsti. Škoda měla žalobci
(příslušníku Policie České republiky) vzniknout v souvislosti s postavením mimo
činnou službu a trestním stíháním za přečin zneužití pravomoci úřední osoby,
které skončilo usnesením, že skutek není trestným činem, a věc byla postoupena
řediteli Městského ředitelství policie Ostrava s tím, že jednání žalobce může
být posouzeno jako kárné provinění, když stížnost státního zástupce proti
tomuto usnesení byla zamítnuta. Následně bylo kárné řízení rozhodnutím ředitele
Městského ředitelství policie Ostrava zastaveno, neboť jednání žalobce není
možné považovat ani za kárné provinění. Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 25. 5. 2016, č. j. 37 C 294/2015-88,
rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 304 355,66 Kč do 3 dnů
od právní moci rozhodnutí (výrok I.), žaloba se co do částky 190 000 Kč zamítá
(výrok II.) a že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení
částku 64 130 Kč do 3 dnů od právní moci rozhodnutí k rukám zástupce žalobce
Mgr. Petra Kausty, advokáta (výrok III.). Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací napadeným rozsudkem k odvolání
žalované rozhodl, že v rozsahu částky 94 356 Kč se rozsudek okresního soudu v
napadené části, tj. v odstavci I. výroku, potvrzuje (výrok I.) a v rozsahu
částky 210 000 Kč se rozsudek okresního soudu v odstavci I. výroku mění tak, že
žaloba se ve stejném rozsahu zamítá (výrok II.), a že v odstavci III. výroku se
rozsudek okresního soudu mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci k
rukám jeho advokáta ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku na náhradě nákladů
za řízení před okresním soudem částku 31 460 Kč (výrok III.). Konečně odvolací
soud rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci k rukám jeho advokáta ve
lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku na náhradě nákladů odvolacího řízení
částku 12 584 Kč (výrok IV.). Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupený advokátem, včasným
dovoláním v rozsahu zamítavého (měnícího) výroku II. a na něj navazujících
nákladových výroků III. a IV., které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz
čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, pro vady odmítl. Podle § 237 o. s. ř.
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odstavec
2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci,
které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto
právního posouzení (odstavec 3).
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené
rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo
procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této
právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná též
na www.nsoud.cz).
Podle dovolatele „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu,“ tuto ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu však
dovolatel žádným způsobem neoznačuje.
Posuzované dovolání tak ve vztahu k rozhodnutí ve věci samé trpí vadami, jež
nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a pro něž nelze v
dovolacím řízení pokračovat, když v dovolání není uvedeno, v čemž dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 ve spojení s
§ 237 o. s. ř.).
Úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného)
rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti
takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným
v § 241a o. s. ř. ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti
dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky, ať již z
oblasti hmotného či procesního práva.
„Náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou (…) v
občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu
dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout
pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto
požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem
stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp.
zn. II. ÚS 2716/13; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz).
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne
26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti
dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace
vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na
advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání
odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec
podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu
sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto
o náhradě nákladů řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s.
ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu
rovněž pokračovat.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. září 2017
Mgr. Vít Bičák
pověřený člen senátu