30 Cdo 1218/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobkyně M. L., zastoupené advokátem, proti žalovanému K. kraji, zastoupenému advokátem, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 16 C 82/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. května 2004, č.j.
1 Co 170/2003-117, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna do tří dnů od právní moci rozhodnutí zaplatit
na náhradu nákladů řízení žalovaného částku 3.200,- Kč jeho zástupci, advokátu.
Výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vycházel ze skutečnosti, že žalobkyně se podle § 15 občanského zákoníku (dále jen \"o.z.\") domáhá posmrtné ochrany své zemřelé matky
za zásah do práva na zdraví a život, když postup žalované při poskytnutí pooperační péče pacientce byl kvalifikován jako non lege artis. Protože žalobkyně uplatnila jako jediný právní prostředek této ochrany matky náhradu nemajetkové újmy (v penězích), avšak toto právo smrtí postižené fyzické osoby zaniká a nepřechází na dědice, soud prvního stupně z tohoto důvodu žalobu zamítl.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25. května 2004, č.j. 1 Co 170/2003-117, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé ve výroku II. potvrdil, zatímco ve výroku o náhradě nákladů řízení tento rozsudek změnil. Rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud odkázal na ustanovení § 15 o.z. s tím, že žalobkyně v rámci posmrtné ochrany osobnosti své matky paní Marie Matějkové uplatňuje nárok
na přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích. Připomněl, že právo na ochranu osobnosti zemřelé fyzické osoby ve smyslu ustanovení § 15 o.z. je právem originálním. Jeho předmětem jsou osobnostní práva zemřelé fyzické osoby, k jejichž ochraně lze užít i prostředky ochrany proti neoprávněnému zásahu uvedené příkladmo v ustanovení § 13 odst. 1 o.z. Osoby uvedené v ustanovení § 15 o.z. (tj. manžel a děti, resp. rodiče) však nemohou úspěšně uplatnit právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích. Je tomu tak proto, že toto právo je osobně spjato se zemřelou fyzickou osobou, a jako právo osobní povahy jejím úmrtím zaniká a nepřechází na dědice. Pokud by náhrada nemajetkové újmy v penězích byla přiznána jiné osobě (než osobě poškozené), neplnila by svou funkci, neboť by již nevyvažovala, ani nezmírňovala, nemajetkovou újmu způsobenou neoprávněným zásahem dotčené osoby.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalobkyně dne 14. července 2004 a téhož dne nabyl právní moci.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze podala žalobkyně dne 20. srpna 2004
včasné dovolání. Má zato, že dovolání je přípustné ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen \"o.s.ř.\"), když toto rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Z dovolání žalobkyně vyplývá, že uplatňuje dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., neboť není srozuměna s právním posouzením věci
odvolacím soudem. Dovolatelka především dovozuje, že napadeným rozhodnutím bylo okleštěno právo na odškodnění pozůstalých, když rodině usmrcené osoby vznikla zaviněním původně žalované těžká morální újma. Podle § 13 o.z. se lze domáhat i přiměřeného zadostiučinění za neoprávněný zásah
do života a zdraví. V daném případě byla dotčena jak osobnostní práva zemřelé, tak
i pozůstalých. V souzené věci byly naplněny veškeré znaky vzniku škody. V daném případě byly dotčeny hluboké sociální, citové a kulturní vazby mezi žalobkyní
a zemřelou. Došlo též k hluboké psychické újmě u manžela zemřelé, která ve svém důsledku vedla k jeho úmrtí. K dalšímu psychickému a ekonomickému strádání došlo
i u dalších rodinných příslušníků. Dovolatelka má zato, že v souladu s § 444 odst. 3 o.z. měla být věc posuzována analogicky tak, že za škodu usmrcením náleží pozůstalým jednorázové odškodnění 240.000,- Kč u každého z dětí. Dovolatelka dále poukazuje
na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, který přiznal náhradu škody
za nemajetkovou újmu poškozeným. Dovolatelka má zato, že za tohoto stavu lze ochranu osobnosti uplatnit tak, jak byla žalována. Proto žádá, aby jejímu dovolání bylo vyhověno.
Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. listopadu 2005, č.j.
16 C 82/2002-178, bylo rozhodnuto, že v řízení bude pokračováno jako s právním nástupcem původně žalované nemocnice, která byla zrušena, s K. krajem. Ten se pak k dovolání vyjádřil podáním ze dne
19. 12. 2005, v němž navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, resp. zamítnuto.
Dovolací soud uvážil, že dovolání žalobkyně bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř. Je charakterizováno obsahovými
i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. Dále se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání s negativním závěrem.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu
- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle poslední z již uvedených možností, a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
V označené věci není dovolání přípustné u výroků ve věci samé podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř., neboť napadeným rozsudkem nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně, resp. rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jiný, a odvolacím soudem později zrušený rozsudek téhož soudu.
Není-li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., je proti němu dovolání přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Kdy jde o rozsudek po právní stránce zásadního významu se příkladmo uvádí v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu tak má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Podstatné současně mimo jiné je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí ve věci určující význam.
Žalobkyní výslovně uplatněný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. se vztahuje na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Jde především o zjištění omylu soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav.
Podle ustanovení § 15 o.z. po smrti fyzické osoby přísluší uplatňovat právo
na ochranu osobnosti manželovi a dětem, a není-li jich, jejím rodičům.
Z obsahu spisu vyplývá, že žalobkyně se žalobou uplatněné náhrady nemajetkové újmy v penězích domáhala z titulu posmrtné ochrany její matky, paní Marie Matějovské. Soudy obou stupňů tedy důvodně v dané věci aplikovaly ustanovení § 15 o.z. Je totiž zcela přehledné, že žalobkyně ve smyslu tohoto ustanovení
v předmětném řízení uplatnila své zákonem dané zvláštní právo domáhat se ochrany osobnostních práv této zemřelé. Nešlo proto o návrh na ochranu osobnosti samotné žalobkyně ve smyslu ustanovení § 13 o.z., když v tomto smyslu soud prvního stupně změnu návrhu nepřipustil. Tuto skutečnost dovolatelka ve svém dovolání zcela přehlíží, pokud např. argumentuje zásahem do jejího práva do soukromí (přičemž zásah tohoto druhu by byl jinak nepochybně pod zmíněné ustanovení podřaditelný).
Pokud se týče úvahy, že nebylo možno v souzené věci přiznat náhradu nemajetkové újmy v penězích, pak dovolací soud se plně ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, podle něhož je toto právo osobně spjato se zemřelou fyzickou osobou, a jako právo osobní povahy jejím úmrtím zaniká a nepřechází na dědice. Pokud by náhrada nemajetkové újmy v penězích byla přiznána jiné osobě (než osobě poškozené), neplnila by svou funkci, neboť by již nevyvažovala, ani nezmírňovala, nemajetkovou újmu způsobenou neoprávněným zásahem dotčené osoby.
Protože je dovolací soud vázán uplatněným odvolacím důvodem (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen
z hlediska námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné. S přihlédnutím k vyloženému proto není možno dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu hodnotit jako rozhodnutí mající po právní stránce zásadní význam, jak to má na mysli ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř.
Protože tak není naplněn žádný z případů přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) toto dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. c/ téhož zákona). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. l věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je za situace, když podané dovolání bylo odmítnuto, odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení
s § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 3 o.s.ř., když v dovolacím řízení žalovanému vznikly náklady spojené s jeho zastoupením advokátem v tomto řízení. Konkrétně jde
o jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Výše odměny za zastupování advokátem je určena podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování
o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996. Sb., o odměnách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen \"vyhláška\").
Podle § 2 vyhlášky se sazby a odměny stanoví pro řízení v jednom stupni
z peněžité částky, která je předmětem řízení, nebo podle druhu projednávané věci (odstavec 1). V sazbě podle prvního odstavce uvedeného ustanovení jsou zahrnuty všechny úkony právní služby provedené advokátem nebo notářem, s výjimkou odměny za úkony, které patří k nákladům řízení, o jejichž náhradě soud rozhoduje podle § 147 o.s.ř. (odstavec 2).
Podle § 10 odst. 3 vyhlášky ve věcech odvolání a dovolání se sazba odměny posuzuje podle sazeb, jakými se řídí odměna pro řízení před soudem prvního stupně, není-li stanoveno jinak. Podle § 6 odst. 1 písm. a/ vyhlášky činí sazba odměny ve věcech osobnostních práv je-li požadována náhrada nemajetkové újmy 12.500,- Kč. Protože však byl učiněn v tomto případě pouze jediný úkon právní služby, bylo nutno
s přihlédnutím k § 18 odst. 1 této vyhlášky takto určenou výši odměny zástupce žalobce snížit o 50 %, t.j. na částku 6.250,- Kč. S ohledem na to, že dovolací soud dovolání odmítl, byla uvedená částka odměny podle ustanovení § 15 ve spojení s § 14 odst. 1 vyhlášky dále snížena o 50% na 3.125,- Kč.
Vyhláška č. 484/2000 Sb. upravuje pouze paušální sazby odměny za zastupování účastníka advokátem, nikoliv tedy již nároky advokáta na náhradu hotových výdajů
a na náhradu za promeškaný čas, jež stojí vedle odměny (§ 2 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). K nákladům řízení žalovaného proto patří též paušální náhrada hotových výloh advokáta v částce 75,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). Celkem výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení tak činí 3.200,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. května 2006
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu