30 Cdo 1218/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v
právní věci žalobkyně M. L., zastoupené advokátem, proti žalovanému K. kraji,
zastoupenému advokátem, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Hradci
Králové pod sp. zn. 16 C 82/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního
soudu v Praze ze dne 25. května 2004, č.j.
1 Co 170/2003-117, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna do tří dnů od právní moci rozhodnutí zaplatit
na náhradu nákladů řízení žalovaného částku 3.200,- Kč jeho zástupci, advokátu.
Výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vycházel ze skutečnosti, že žalobkyně se podle § 15
občanského zákoníku (dále jen \"o.z.\") domáhá posmrtné ochrany své zemřelé
matky
za zásah do práva na zdraví a život, když postup žalované při poskytnutí
pooperační péče pacientce byl kvalifikován jako non lege artis. Protože
žalobkyně uplatnila jako jediný právní prostředek této ochrany matky náhradu
nemajetkové újmy (v penězích), avšak toto právo smrtí postižené fyzické osoby
zaniká a nepřechází na dědice, soud prvního stupně z tohoto důvodu žalobu
zamítl.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25. května 2004, č.j.
1 Co 170/2003-117, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé ve výroku II.
potvrdil, zatímco ve výroku o náhradě nákladů řízení tento rozsudek změnil.
Rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud odkázal na ustanovení § 15 o.z. s tím, že žalobkyně v rámci
posmrtné ochrany osobnosti své matky paní Marie Matějkové uplatňuje nárok
na přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích. Připomněl, že právo na ochranu
osobnosti zemřelé fyzické osoby ve smyslu ustanovení § 15 o.z. je právem
originálním. Jeho předmětem jsou osobnostní práva zemřelé fyzické osoby, k
jejichž ochraně lze užít i prostředky ochrany proti neoprávněnému zásahu
uvedené příkladmo v ustanovení § 13 odst. 1 o.z. Osoby uvedené v ustanovení §
15 o.z. (tj. manžel a děti, resp. rodiče) však nemohou úspěšně uplatnit právo
na náhradu nemajetkové újmy v penězích. Je tomu tak proto, že toto právo je
osobně spjato se zemřelou fyzickou osobou, a jako právo osobní povahy jejím
úmrtím zaniká a nepřechází na dědice. Pokud by náhrada nemajetkové újmy v
penězích byla přiznána jiné osobě (než osobě poškozené), neplnila by svou
funkci, neboť by již nevyvažovala, ani nezmírňovala, nemajetkovou újmu
způsobenou neoprávněným zásahem dotčené osoby.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalobkyně dne 14. července 2004
a téhož dne nabyl právní moci.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze podala žalobkyně dne 20. srpna 2004
včasné dovolání. Má zato, že dovolání je přípustné ve smyslu ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen \"o.s.ř.\"), když toto
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Z dovolání
žalobkyně vyplývá, že uplatňuje dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241a
odst. 2 písm. b) o.s.ř., neboť není srozuměna s právním posouzením věci
odvolacím soudem. Dovolatelka především dovozuje, že napadeným rozhodnutím bylo
okleštěno právo na odškodnění pozůstalých, když rodině usmrcené osoby vznikla
zaviněním původně žalované těžká morální újma. Podle § 13 o.z. se lze domáhat i
přiměřeného zadostiučinění za neoprávněný zásah
do života a zdraví. V daném případě byla dotčena jak osobnostní práva zemřelé,
tak
i pozůstalých. V souzené věci byly naplněny veškeré znaky vzniku škody. V daném
případě byly dotčeny hluboké sociální, citové a kulturní vazby mezi žalobkyní
a zemřelou. Došlo též k hluboké psychické újmě u manžela zemřelé, která ve svém
důsledku vedla k jeho úmrtí. K dalšímu psychickému a ekonomickému strádání
došlo
i u dalších rodinných příslušníků. Dovolatelka má zato, že v souladu s § 444
odst. 3 o.z. měla být věc posuzována analogicky tak, že za škodu usmrcením
náleží pozůstalým jednorázové odškodnění 240.000,- Kč u každého z dětí.
Dovolatelka dále poukazuje
na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, který přiznal náhradu škody
za nemajetkovou újmu poškozeným. Dovolatelka má zato, že za tohoto stavu lze
ochranu osobnosti uplatnit tak, jak byla žalována. Proto žádá, aby jejímu
dovolání bylo vyhověno.
Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. listopadu 2005, č.j.
16 C 82/2002-178, bylo rozhodnuto, že v řízení bude pokračováno jako s právním
nástupcem původně žalované nemocnice, která byla zrušena, s K. krajem. Ten se
pak k dovolání vyjádřil podáním ze dne
19. 12. 2005, v němž navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, resp. zamítnuto.
Dovolací soud uvážil, že dovolání žalobkyně bylo podáno oprávněnou osobou,
řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak
ve lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř. Je charakterizováno
obsahovými
i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. Dále se
zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání s negativním závěrem.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu
- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst.
1 písm. a/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto,
že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil
(§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle poslední z již uvedených možností, a dovolací soud dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam
(§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
V označené věci není dovolání přípustné u výroků ve věci samé podle ustanovení
§ 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř., neboť napadeným rozsudkem nebyl změněn
rozsudek soudu prvního stupně, resp. rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel
jiný, a odvolacím soudem později zrušený rozsudek téhož soudu.
Není-li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle
§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., je proti němu dovolání přípustné jen tehdy,
dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Kdy jde o
rozsudek po právní stránce zásadního významu se příkladmo uvádí v ustanovení §
237 odst. 3 o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu tak má po právní stránce zásadní
význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným
právem. Podstatné současně mimo jiné je, že řešená právní otázka měla pro
rozhodnutí ve věci určující význam.
Žalobkyní výslovně uplatněný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2
písm. b/ o.s.ř. se vztahuje na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí
spočívá
na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním
posouzením. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy
soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo
jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží.
Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen
tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Jde především
o zjištění omylu soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav.
Podle ustanovení § 15 o.z. po smrti fyzické osoby přísluší uplatňovat právo
na ochranu osobnosti manželovi a dětem, a není-li jich, jejím rodičům.
Z obsahu spisu vyplývá, že žalobkyně se žalobou uplatněné náhrady nemajetkové
újmy v penězích domáhala z titulu posmrtné ochrany její matky, paní Marie
Matějovské. Soudy obou stupňů tedy důvodně v dané věci aplikovaly ustanovení §
15 o.z. Je totiž zcela přehledné, že žalobkyně ve smyslu tohoto ustanovení
v předmětném řízení uplatnila své zákonem dané zvláštní právo domáhat se
ochrany osobnostních práv této zemřelé. Nešlo proto o návrh na ochranu
osobnosti samotné žalobkyně ve smyslu ustanovení § 13 o.z., když v tomto smyslu
soud prvního stupně změnu návrhu nepřipustil. Tuto skutečnost dovolatelka ve
svém dovolání zcela přehlíží, pokud např. argumentuje zásahem do jejího práva
do soukromí (přičemž zásah tohoto druhu by byl jinak nepochybně pod zmíněné
ustanovení podřaditelný).
Pokud se týče úvahy, že nebylo možno v souzené věci přiznat náhradu nemajetkové
újmy v penězích, pak dovolací soud se plně ztotožňuje se závěrem odvolacího
soudu, podle něhož je toto právo osobně spjato se zemřelou fyzickou osobou, a
jako právo osobní povahy jejím úmrtím zaniká a nepřechází na dědice. Pokud by
náhrada nemajetkové újmy v penězích byla přiznána jiné osobě (než osobě
poškozené), neplnila by svou funkci, neboť by již nevyvažovala, ani
nezmírňovala, nemajetkovou újmu způsobenou neoprávněným zásahem dotčené osoby.
Protože je dovolací soud vázán uplatněným odvolacím důvodem (§ 242 odst. 3 věta
první o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat
jen
z hlediska námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu
podřaditelné. S přihlédnutím k vyloženému proto není možno dovoláním napadený
rozsudek odvolacího soudu hodnotit jako rozhodnutí mající po právní stránce
zásadní význam, jak to má na mysli ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3
o.s.ř.
Protože tak není naplněn žádný z případů přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud
České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) toto dovolání jako
nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. c/ téhož
zákona). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. l věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je za situace, když podané dovolání
bylo odmítnuto, odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve
spojení
s § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 3 o.s.ř., když v dovolacím řízení
žalovanému vznikly náklady spojené s jeho zastoupením advokátem v tomto řízení.
Konkrétně jde
o jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 11 odst. 1 písm. k/
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů.
Výše odměny za zastupování advokátem je určena podle vyhlášky č. 484/2000 Sb.,
kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem
nebo notářem při rozhodování
o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, a kterou se mění vyhláška
Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996. Sb., o odměnách advokátů za poskytování
právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen \"vyhláška\").
Podle § 2 vyhlášky se sazby a odměny stanoví pro řízení v jednom stupni
z peněžité částky, která je předmětem řízení, nebo podle druhu projednávané
věci (odstavec 1). V sazbě podle prvního odstavce uvedeného ustanovení jsou
zahrnuty všechny úkony právní služby provedené advokátem nebo notářem, s
výjimkou odměny za úkony, které patří k nákladům řízení, o jejichž náhradě soud
rozhoduje podle § 147 o.s.ř. (odstavec 2).
Podle § 10 odst. 3 vyhlášky ve věcech odvolání a dovolání se sazba odměny
posuzuje podle sazeb, jakými se řídí odměna pro řízení před soudem prvního
stupně, není-li stanoveno jinak. Podle § 6 odst. 1 písm. a/ vyhlášky činí sazba
odměny ve věcech osobnostních práv je-li požadována náhrada nemajetkové újmy
12.500,- Kč. Protože však byl učiněn v tomto případě pouze jediný úkon právní
služby, bylo nutno
s přihlédnutím k § 18 odst. 1 této vyhlášky takto určenou výši odměny zástupce
žalobce snížit o 50 %, t.j. na částku 6.250,- Kč. S ohledem na to, že dovolací
soud dovolání odmítl, byla uvedená částka odměny podle ustanovení § 15 ve
spojení s § 14 odst. 1 vyhlášky dále snížena o 50% na 3.125,- Kč.
Vyhláška č. 484/2000 Sb. upravuje pouze paušální sazby odměny za
zastupování účastníka advokátem, nikoliv tedy již nároky advokáta na náhradu
hotových výdajů
a na náhradu za promeškaný čas, jež stojí vedle odměny (§ 2 odst. 1 vyhlášky č.
177/1996 Sb.). K nákladům řízení žalovaného proto patří též paušální náhrada
hotových výloh advokáta v částce 75,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996
Sb.). Celkem výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení tak činí 3.200,-
Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. května 2006
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu