Nejvyšší soud Usnesení občanské

30 Cdo 1221/2015

ze dne 2015-06-17
ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.1221.2015.1

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.

Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Vlacha v právní

věci žalobce J. M., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Čechurou, advokátem se sídlem v

Praze 2, Vinohradská 6, proti žalované České republice – Ministerstvu financí,

identifikační číslo osoby 00006947, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o

zaplacení 80 887 952,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu

1 pod sp. zn. 30 C 29/2012, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v

Praze ze dne 29. 5. 2013, č. j. 72 Co 145/2013-47, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu, ve

znění výše uvedeného opravného usnesení, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k

dalšímu řízení.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona

č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31.

12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č.

293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou podle § 241

odst. 1 o. s. ř.

Dle ust. § 237 o.s.ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti

každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže

napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,

při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe

dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla

vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být

dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolatel nikde v dovolání nevymezil, který z předpokladů uvedených v § 237 o.

s. ř. považuje za naplněný. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně

uvedl, že projednání dovolání není možné, aniž by bylo z dovolání zřejmé, od

jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud

odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím

soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve

přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu

ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (všechna zde citovaná rozhodnutí

Nejvyššího soudu jsou dostupná na internetových stránkách, www.nsoud.cz),

uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti

němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne

21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13; rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto

usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz, usnesení Ústavního soudu je

dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Rovněž Ústavní soud ve zmíněném usnesení sp. zn. I. ÚS 3524/13 potvrdil, že „k

tomu, aby dovolání nevykazovalo vady, je třeba, aby kromě jiného obsahovalo

nejen vylíčení dovolacího důvodu, ale i vymezení, v čem dovolatel spatřuje

splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení § 241a odst. 2 o.

s. ř.).“

Z důvodu absence náležitosti dovolání Nejvyšší soud dovolání dovolatele podle §

243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 17. června 2015

JUDr. František I š t v á n e k

předseda senátu