30 Cdo 1224/2004
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Karla Podolky v právní
věci žalobce J. Z., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) V. D. a 2) D.
Z., oběma zastoupeným advokátem, o ochranu osobnosti, vedené
u Krajského soudu v Brně pod sp.zn. 24 C 69/2000, o dovolání žalobce proti
rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. ledna 2004, č.j. 1 Co 6/2003-255,
Dovolání žalobce se zamítá.
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 29. ledna 2004, č.j. 1 Co 6/2003-255
změnil částečný rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 1. února 2002, č.j. 24 C
69/2000-191 tak, že zamítl žalobu, podle níž měl být první žalovaný povinen
uveřejnit na vlastní náklad formou placené inzerce v redakční části na straně 2
deníku M. F. D. omluvu žalobci ve znění popsaném v uvedeném rozsudku. Dále
zamítl žalobu, aby první žalovaný byl povinen uveřejnit na vlastní náklad ve
vysílacím čase bezprostředně předcházejícím začátku pořadu \"U.\" televizního
programu ČT 1, a ve vysílacím čase bezprostředně následujícím po skončení
pořadu \"T. n.\" televizního programu N. omluvu žalobci ve znění popsaném ve
zmíněném rozsudku. Konečně zamítl žalobu, aby druhý žalovaný byl povinen zaslat
doporučeným dopisem omluvu žalobci ve znění popsaném ve zmíněném rozsudku.
Odvolací soud při svém rozhodování především vycházel z ustanovení § 11 násl.
občanského zákoníku (dále jen \"o.z.\"). Sám v odvolacím řízení opakoval
výslech žalovaných a svědků Ing. P. K., Ing. S. M., Ing. T.
a provedl důkaz písemným přepisem magnetofonového záznamu telefonického hovoru
ze dne 6. června roku 2000.
Z hlediska skutkového vymezení v žalobě odvolací soud vzal v úvahu, že žalobce
za neoprávněné zásahy do své osobnostní sféry označil výroky prvního žalovaného
na tiskové konferenci dne 12. června 2000, kdy uvedl:\" já jsem osobně byl
přítomen tomu, kdy pan Z. nabízel peníze otci jednomu z těchto hochů
a přemlouval ho k tomu, aby podepsal, že je členem ...\" a údaje druhého
žalovaného
v písemném prohlášení, že \"byl navštíven Ing. J. Z. a Ing. I. T., kteří mu
nabízeli dovolenou pro něho a pro syna, zaměstnání pro syna a 10.000,- Kč
za to, když potvrdí, že jeho syn je členem U. s.\". Tyto výroky, které nebyly
v řízení zpochybňovány, jsou způsobilé poškodit osobnostní práva žalobce,
zejména jeho občanskou čest a lidskou důstojnost, neboť oba žalovaní žalobce
obviňují
z korupčního jednání v souvislosti s jeho politickou činností v U. S.
Protiprávnost těchto tvrzení by mohla být vyloučena jen podáním tzv. důkazu
pravdy
ze strany žalovaných.
V této souvislosti odvolací soud poukázal na to, že nebylo zpochybňováno, že
syn druhého žalovaného byl evidován jako člen US, avšak v čestném prohlášení ze
dne
29. května 2000 uvedl, že nikdy členem US nebyl, nesouhlasil s uvedením členské
základny B. a požádal o okamžité vyškrtnutí ze seznamu členů US.
Na toto prohlášení reagoval předseda městské organizace US B. Ing. P. K. tak,
že se setkal s D. Z. mladším a poté, co jej ten odkázal na svého otce, druhému
žalovanému dvakrát dne 6. června 2000 telefonoval a žádal jej, aby přemluvil
svého syna ke změně stanoviska. Tyto
telefonáty druhý žalovaný zaznamenával na magnetofonovém nosiči, přičemž přepis
tohoto záznamu nezpochybnili nejen účastníci řízení, ale ani Ing. P. K., který
nevyloučil, že při svém telefonátu nabízel druhému žalovanému za změnu
stanoviska syna finanční odškodnění a další výhody ve formě dovolené pro syna a
pro něj samotného a příslib zaměstnání pro syna.
V návaznosti na tuto iniciativu Ing. P. K. zorganizoval téhož dne
6. června 2000 schůzku žalobce a Ing. T. s druhým žalovaným, přičemž o obsah
tohoto jednání strany vedou spor.
Odvolací soud poukázal na to, že oba žalovaní a svědek Ing. M.
v odvolacím řízení vypověděli, že žalobce jednal s druhým žalovaným v
přítomnosti Ing. T. a tehdy činil druhému žalovanému zcela konkrétní nabídky
vyplacení částky 10.000,- Kč, poskytnutí dovolené pro něj a pro syna a příslib
zaměstnání
pro syna. Po příchodu prvního žalovaného a Ing. M. již žalobce nic konkrétního
nenabízel. Pouze opakoval, že \"nabídka jak finanční, tak ostatní platí\" a po
odchodu žalobce a Ing. T. druhý žalovaný Ing. M. a prvnímu žalovanému sdělil,
že mu žalobce nabízel finanční částku 10.000,- Kč, zaměstnání pro syna a
dovolenou.
Obsah jednání žalobce, Ing. T. a druhého žalovaného, odvolací soud také
hodnotil z pohledu telefonických nabídek Ing. K. druhému žalovanému, které
zcela korespondují s tvrzením obou žalovaných a Ing. M. (zejména s tvrzením
druhého žalovaného). Odvolací soud (tak) dílčí nesrovnalosti ve výpovědích
žalovaných a svědka Ing. M. před policejním orgánem, a poté před soudem prvního
stupně (podle jeho konstatování) nepřeceňoval, neboť smysl jejich tvrzení
zůstával stále totožný - zcela zřejmý zájem Ing. T. i za cenu úplatků zvrátit
původní čestné prohlášení D. Z. mladšího ze dne 29. května 2000 a získat
podklady,
na základě nichž by nebyly pochybnosti o členství syna druhého žalovaného v U.
s.
Za tohoto stavu odvolací soud dospěl k závěru, že nelze označit výpověď žalobce
a svědka Ing. T. za věrohodnou a pravdivou. Naopak dovodil, že oba žalovaní
unesli své důkazní břemeno a prokázali, že jejich tvrzení o korupčním počínání
žalobce byla pravdivá. Uzavřel proto, že tvrzené zásahy do osobnostních práv
žalobce nemohou být neoprávněné a protiprávní a nebyl tak splněn základní
předpoklad použití občanskoprávních sankcí uvedených v ustanovení § 13 o.z.
Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci, přičemž zástupci žalobce byl
doručen dne 1. března 2004.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 20. dubna 2004
včasné dovolání. Dovolatel v něm výslovně uvádí, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2
písm. b/ občanského soudního řádu - dále jen \"o.s.ř.\"), a že v podstatné
části nemá oporu
v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).
Dovolatel po rekapitulaci průběhu řízení poukazuje na to, že podle názoru
odvolacího soudu byla pravdivost žalovaných tvrzení prokázána záznamem
telefonického hovoru mezi druhým žalovaným a Ing. K. Dovolatel namítá, že
takový důkaz nelze provést. Přitom odvolací (nesprávně uvedeno \"dovolací\")
soud tento důkaz provedl tak, že přečetl přepis magnetofonového záznamu
pořízeného žalovanými, když ze čteného přepisu nemohl být zjištěn stav věci.
Nemohla (tak) být zjištěna shoda přepisu se záznamem, není zřejmé, zda vůbec
takový záznam existuje, zda na něm skutečně hovoří osoby, které označují
žalovaní, zda záznam nebyl např. dodatečně upravován.
Dovolatel dále připomíná, že i kdyby byl ze záznamu zjištěn stav věci, pak
tento důkaz nemá pro řízení v této věci žádnou důkazní hodnotu, protože žádný
hovor mezi třetí osobou a druhým žalovaným neprokazuje skutečnost, zda se
žalobce dopustil jednání, ze kterého jej obvinili žalovaní. Dovolatel pak má
zato, že z provedeného dokazování plyne jediný závěr, že žalovaní neunesli
důkazní břemeno pravdy. Dovolatel se pak podrobněji zabývá otázkou přípustnosti
takového důkazu s naznačeným negativním závěrem, že pořízení, resp. použití
takového zvukového záznamu, je porušením práva na ochranu jeho osobnosti.
Dovolatel proto navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K podanému dovolání se písemně vyjádřili oba žalovaní podáním ze dne
31. května 2004, v němž navrhují zamítnutí tohoto dovolání. Mimo jiné poukazují
na to, že dovolatel sice namítá nesprávné právní posouzení věci odvolacím
soudem, avšak neuvedl, v čem je spatřuje. Dovolatel dále namítl, že rozhodnutí
odvolacího soudu vychází z nesprávného skutkového zjištění, které podle obsahu
spisu nemá oporu
v provedeném dokazování. Žalovaní zde konstatují, že v řízení, kde vedle
účastníků bylo vyslechnuto i několik svědků, důkazní břemeno v řízení unesli.
Odvolací soud pak správně připustil provedení důkazu nahrávkou telefonního
rozhovoru ze dne
6. června 2000 mezi druhým žalovaným a Ing. K., když pouze otázka připuštění
tohoto důkazu je vlastně obsahem dovolání žalobce. Žalovaní mají s odkazem
na ustanovení § 125 o.s.ř. především zato, že zvukový záznam telefonického
hovoru provedený jedním z účastníků takového hovoru (tedy nikoliv třetí
osobou), je tím nejautentičtějším možným důkazem, který v této věci bylo možno
provést a jeho provedení umožnilo, že ve věci bylo možno spravedlivě
rozhodnout. Je nutné ve smyslu ustanovení čl. 90 Ústavy České republiky, aby
byla u soudu zachována účinná obrana - zde právě možností prokázat zásah do
svých práv.
Dovolací soud uvážil, že dovolání žalobce bylo podáno oprávněnou osobou, řádně
zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve
lhůtě stanovené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno
obsahovými
i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. Dovolání
vychází nominálně z dovolacích důvodů podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b)
a odst. 3 o.s.ř. Dovolání pak je v této věci přípustné podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Dovolací soud poté přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu v souladu s
ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovoláním napadené
rozhodnutí odvolacího soudu je třeba z hlediska výtek obsažených v dovolání
žalobce považovat za správné (§ 243b odst. 2 o.s.ř.).
Z ustanovení § 242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně
vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu.
Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i
uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání
přípustné, povinen přihlédnout
i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání.
Tyto vady však z obsahu spisu seznány nebyly.
Pokud s týče vlastních dovolacích důvodů, pak, jak již bylo uvedeno, dovolatel
je uplatňuje ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o.s.ř.
První ze zmíněných dovolacích důvodů reaguje na případy, kdy dovoláním napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno
nesprávným právním posouzením. Jde tedy o omyl soudu při aplikaci práva na
zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použije jiný
právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval
správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Přitom nesprávné právní
posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li
rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Aby podané dovolání mohlo mít úspěch, musí být ověřeno naplnění předpokladů
zmíněného dovolacího důvodu. Jde tak především o zjištění omylu soudu při
aplikaci práva na zjištěný skutkový stav.
Soudy obou stupňů podanou žalobu posuzovaly s přihlédnutím k ustanovení § 13
odst. 1 o.z., podle něhož má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo
upuštěno od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její osobnosti, aby byly
odstraněny následky těchto zásahů, a aby bylo dáno přiměřené zadostiučinění.
Je nutno uvážit, že různorodosti projevů jednotlivých stránek lidské osobnosti
fyzické osoby odpovídá i myslitelně široké spektrum možných neoprávněných
zásahů proti některé z těchto složek osobnosti. Přesto však vždy bude takovým
zásahem dotčena přímo samotná osobnost fyzické osoby jako celek vlastností a
charakteristik. Protože se jedná o nejvlastnější, nejniternější a nejintimnější
sféru lidské osoby, jejíž dotčení zvenčí je zásahem dotčenou fyzickou osobou
velmi často pociťováno se značně nepříznivou intenzitou, je proto nepochybně
věcí zákona této osobnostní sféře poskytovat příslušnou právní ochranu. Z
tohoto pohledu proto také občanský zákoník právo na ochranu osobnosti fyzické
osoby upravuje jako jednotné právo, jehož úkolem je v občanskoprávní oblasti
zabezpečit respektování osobnosti fyzické osoby a její všestranný svobodný
rozvoj. Je třeba též uvážit, že ve své podstatě jde o důležité rozvedení a
konkretizaci článků 7, 8, 10, 11, 13 a 14 Listiny základních práv a svobod.
Přitom v tomto jednotném rámci práva na ochranu osobnosti existují jednotlivá
dílčí práva, která zabezpečují občanskoprávní ochranu jednotlivých hodnot
(stránek) osobnosti fyzické osoby jako neoddělitelných součástí celkové fyzické
a psychicko - morální integrity osobnosti.
Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do
osobnosti fyzické osoby podle § 13 o.z. musí být jako předpoklad odpovědnosti
splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou
újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v
její fyzické a morální integritě, tento zásah musí být neoprávněný
(protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi
takovým zásahem
a neoprávněností (protiprávností) takového zásahu. Nenaplnění kteréhokoliv z
těchto předpokladů pak vylučuje možnost nástupu sankcí podle ustanovení § 13
o.z.
Je tedy i v souzeném případě nutno vycházet ze zásady, že občanskoprávní
ochrana osobnosti fyzické osoby podle ustanovení § 13 o.z. přichází v úvahu
pouze
u těch zásahů do osobnosti osoby chráněné všeobecným osobnostním právem, které
lze kvalifikovat jako neoprávněné (protiprávní). Neoprávněným zásahem je takový
zásah
do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, t.j. s
právním řádem. V některých případech však u konkrétních zásahů, ač se případně
zdánlivě jeví jako odporující objektivnímu právu, takové zásahy není možno
hodnotit jako neoprávněné zásahy do osobnosti fyzické osoby. Podstatou je
existence okolností vylučujících neoprávněnost zásahu. Okolnosti, které mají
tyto právní následky, a jež vycházejí z hodnocení závažnosti, významu a funkce
vzájemně si kolidujících porovnávaných zájmů dotčené fyzické osoby na jedné
straně a zvláštních veřejných zájmů na straně druhé, jsou buď obsaženy přímo v
právních normách anebo z nich vyplývají.
O neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby nejde mimo jiné v případech, kdy
původce skutkových tvrzení zasahujících čest, resp. důstojnost fyzické osoby,
prokáže, že tato tvrzení jsou pravdivá (tzv. důkaz pravdy). Zásah tohoto druhu
totiž není neoprávněným zásahem do všeobecného osobnostního práva fyzické
osoby, protože uvádění pravdivých skutečností je v plném souladu s veřejným
zájmem. Z tohoto důvodu nemůže být proti takovému zásahu s úspěchem uplatněna
žaloba
na občanskoprávní ochranu osobnosti podle § 11 násl. o.z. (výjimku by ovšem
většinou tvořily případy, v nichž půjde o skutečnosti soukromého života fyzické
osoby, u nichž je důkaz pravdy zpravidla vyloučen).
Jak vyplývá z napadeného rozhodnutí, odvolací soud danou právní problematiku
posuzoval souladně s vyloženým názorem. Dospěl pak k závěru, že se žalovaným
v dané věci důkaz pravdy zdařil, takže žaloba není důvodná.
S ohledem na další výslovně označenou výtku žalobce odvolávající se
na ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. je třeba uvést, že toto ustanovení umožňuje
vytýkat dovoláním napadenému rozhodnutí pochybení ve zjištění skutkového stavu
věci, které spočívá v tom, že skutkové zjištění, které bylo podkladem pro
rozhodnutí odvolacího soudu, je vadné. Musí tedy jít o skutkové zjištění, na
jehož základě odvolací soud věc posoudil po stránce právní, a které nemá oporu
v provedeném dokazování (jde tedy
o případ, kdy nesprávné skutkové zjištění bylo příčinou nesprávného
rozhodnutí). Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže
výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení § 132 o.s.ř., protože
soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesu
účastníků nevyplynuly nebo ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo jestliže
soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány,
resp. vyšly za řízení najevo, nebo
v hodnocení důkazů popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků,
nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti
eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo konečně jestliže výsledek
hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem, vyplývajícím z
ustanovení § 133 až 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném
dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné
pro posouzení věci z hlediska hmotného, resp. procesního práva.
Hlediska závažnosti (důležitosti) důkazů pro rozhodnutí a jejich zákonnosti
soud uplatňuje již při rozhodování o provedení důkazů navržených účastníky
řízení ve smyslu ustanovení § 120 odst. 1 o.s.ř. Jistě by nemělo význam
provádět důkazy účastníky označené, o nichž by bylo předem známo, že k nim
nebude možné při hodnocení všech důkazů podle ustanovení § 132 o.s.ř.
přihlédnout. Takto soud mimo jiné neprovede důkazy, které byly pořízeny nebo
opatřeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy. Neprovede tak důkazy,
které jsou hodnoceny jako důkazy nezákonné.
Pokud dovolatel připomíná v řízení navržený důkaz záznamem telefonického
rozhovoru (resp. jeho přepisem), jehož měl být účasten druhý žalovaný a svědek
Ing. K., pak soud prvního stupně v dané věci tento důkaz nepřipustil. Poukázal
na (v řízení vyslovený) nesouhlas Ing. K. s provedením tohoto důkazu s tím, že
v opačném případě by došlo k porušení jednoho ze základních práv fyzické osoby,
t.j. práva na ochranu tajemství zpráv podávaných telefonem (čl. 13 Listiny
základních práv a svobod). Soud prvního stupně dále připomněl, že ustanovení §
125 o.s.ř. pouze demonstrativně vypočítává důkazy, jimiž lze zjistit stav věci.
Je-li pak navržen jiný důkaz, je na soudu, aby uvážil, zda provedením takového
důkazu by nebylo porušeno některé ze základních lidských práv fyzické osoby, v
daném případě účastníka hovoru, jehož slovní projevy v telefonu byly
zaznamenávány bez jeho vědomí. V tomto případě soud prvního stupně odkázal i na
nález Ústavního soudu ze dne 22. ledna 2001, sp.zn.II. ÚS 502/2000. Podle soudu
v tomto nálezu byla řešena obdobná problematika, byť
v trestní věci.
Naproti tomu odvolací soud v napadeném rozhodnutí připomíná, že zmíněný nález
Ústavního soudu neřeší otázku záznamu telefonického rozhovoru mezi soukromými
osobami, ať již s vědomím nebo bez vědomí některé ze stran (tohoto hovoru).
Nález je zaměřen na problematiku zákonnosti a použitelnosti důkazů získaných
při odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu ze strany státních orgánů,
byla-li porušena pravidla získávání takových důkazů v rámci trestního řízení. V
posuzovaném řízení (naopak) oba žalovaní navrhují důkaz záznamem telefonického
rozhovoru, jehož jedním z účastníků byl sám druhý žalovaný. Odvolací soud má
proto zato, že provedení takového důkazu v soudním řízení, byť byl pořízen bez
vědomí druhé strany, nemůže být žádným zásahem do základních lidských práv Ing.
K., neboť on sám byl volající a oslovoval druhého žalovaného.
Za této situace sám dovolací soud připomíná, že občanský soudní řád ve svém
§ 125 uvádí jednotlivé důkazní prostředky pouze příkladmo. Je však třeba
současně konstatovat, že důkazním prostředkem může být každá skutečnost, která
je způsobilá zjistit skutkový stav. Je-li prováděno dokazování pomocí jiných
důkazních prostředků, než zmíněných v ustanovení § 125 o.s.ř., je na soudu, aby
určil způsob provedení důkazu podle povahy konkrétního důkazního prostředku.
Současně ovšem musí mít soud vždy na paměti, že navrhne-li účastník občanského
soudního řízení k prokázání svých tvrzení důkaz, který byl pořízen nebo
účastníkem opatřen v rozporu s obecně závaznými právními předpisy a jehož
pořízením došlo k porušení práv jiné fyzické nebo právnické osoby, soud takový
důkaz jako nepřípustný neprovede (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České
republiky vydaný ve věci sp.zn. 21 Cdo 1009/99, publikovaný jako R.č. 39/1999
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
Obecně není v zásadě sporné, zda je možné v občanském soudním řízení navrhnout
důkaz představovaný magnetofonovým záznamem, ale vyvstává otázka zákonnosti
takového důkazu v případě, že jeden z účastníků takového telefonického hovoru
jeho průběh zaznamená magnetofonem, resp. diktafonem (případně obdobným
technickým zařízením), bez vědomí druhé na tomto hovoru zúčastněné strany.
Zde je třeba souhlasně s odvolacím soudem poukázat na skutečnost, že výše
uvedené publikované rozhodnutí se ovšem jinak zabývá skutkově jinou
eventualitou, t.j. případem odposlechu telefonického hovoru ze strany třetího -
na hovoru nezúčastněného - subjektu (obdobně je tomu i u již konstatovaného
nálezu Ústavního soudu). Řešení nastolené otázky proto ve své podstatě nemůže
podávat.
Podle ustanovení § 12 odst. 1 o.z. písemnosti osobní povahy, podobizny,
obrazové snímky a obrazové a zvukové záznamy týkající se fyzické osoby nebo
jejích projevů osobní povahy smějí být pořízeny nebo použity jen se svolením té
osoby, které se týkají.
Zmíněné ustanovení případnou neoprávněnost zásahu proti jím chráněným
osobnostním hodnotám vylučuje v případech, kdy konkrétní fyzická osoba k
takovému pořízení, resp. použití udělí souhlas (jde v tomto případě o naplnění
jedné z možných okolností vylučujících neoprávněnost zásahu proti osobnostní
sféře fyzické osoby). Toto svolení pak nemusí mít zvláštní formu a za určitých
okolností může být dáno ve smyslu ustanovení § 35 odst. 1 o.s.ř. i konkludentně
(v této souvislosti je možno příkladmo zmínit případy, kdy jsou televizními
kamerami střežena některá veřejná místa v obcích, kdy lze dovozovat - při
současné obecné známosti této skutečnosti - že fyzická osoba, která se na
těchto veřejných místech ocitne, k pořízení svých obrazových snímků svoluje -
srovnej např.: Jehlička,O., Švestka, J., Škárová, M. a kol. Občanský zákoník.
Komentář. 8. vydání. Praha: C.H Beck, 2003, str. 89, 90).
V souzeném případě bylo v zásadě nesporné, že telefonáty ze dne 6. června 2000
mezi svědkem Ing. P. K. a druhým žalovaným byly iniciovány tímto svědkem.
Přitom druhý žalovaný pořídil o těchto telefonních rozhovorech záznam, který
žalovaní v tomto řízení navrhli k důkazu.
Při posouzení toho, zda byl takto žalovanými navržen k provedení nepřípustný
důkaz, je nutno se nejprve obecně zabývat okolnostmi jeho pořízení.
V případech (privátních telefonických hovorů), kdy volající oslovuje volaného
telefonního účastníka, dává tím především podnět ke komunikaci mezi těmito
účastníky telefonního hovoru, a fakticky tak i vstupuje do soukromí volaného
účastníka se všemi
z toho plynoucími konsekvencemi. K tomu přistupuje fakt, že volající k
telefonátu využívá soudobých technických prostředků, o nichž je obecně známo,
že samy mohou být vybaveny řadou technických funkcí - např. telefonní přístroje
mimo jiné např. funkcí \"hlasitý telefon hands - free\" (umožňující především
větší komfort při telefonování), nebo funkcí \"nahrávání hovoru\" (mající
zejména význam pro snadnější upamatování si obsahu uskutečněného telefonního
rozhovoru), apod. Je též známo, že takto technicky vybavené telefony lze běžně
a legálně opatřit mimo jiné ve značkových obchodech poskytovatelů telefonních
služeb v České republice. Volající proto hovor iniciuje
za situace obecné povědomosti o možnosti, že takový hovor muže být technickou
cestou druhým účastníkem zaznamenáván (dovolací soud zde odhlíží od
alternativy, kdy by hovor případně zaznamenával sám volající, neboť v
posuzované věci se o takový případ nejedná). Pokud pak volající přesto
telefonát uskutečňuje za těchto předpokladů, lze dovozovat, že tím současně
konkludentně souhlasí i s možným pořízením zvukového záznamu tohoto telefonátu
(neprojeví-li přitom ovšem opak).
V daném případě nebylo prokázáno a ani prokazováno, že by se v době uskutečnění
telefonických hovorů dne 6. června 2000 svědek Ing. P. K. ohradil proti možnému
pořízení záznamu těchto telefonátů. Za tohoto stavu proto lze mít
za věcně správný závěr Vrchního soudu v Olomouci, že v daném případě tak
nedošlo
k zásahu do základních lidských práv Ing. K., neboť to byl on, kdo telefonicky
volal a oslovoval tak druhého žalovaného (který proto, jak vyplývá z logiky
věci, nemohl za těchto okolností jako adresát tohoto telefonátu současně ani
porušit tajemství dopravovaných zpráv).
Za tohoto stavu zbývá řešení otázky možnosti použití takto pořízeného
zvukového záznamu (§ 12 odst. 1 o.z.) jako důkazu v občanském soudním řízení.
Jak totiž vyplývá z obsahu spisu, Ing. P. K. vůči soudu vyslovil nesouhlas s
tím, aby tímto záznamem telefonátu byl proveden důkaz.
O neoprávněný zásah do práv chráněných § 12 o.z. nejde podle druhého odstavce
tohoto ustanovení mimo jiné v případech, kdy dojde k užití písemností osobní
povahy, podobizen, obrazových snímků nebo obrazových a zvukových záznamů bez
svolení fyzické osoby, jíž se tyto týkají, je-li to k účelům úředním na základě
zákona. Jde o tzv. zákonné licence pro úřední účely. Pokud v těchto případech
nejsou překročeny zákonem stanovené meze, pak jde o situace, kdy nad
individuálními zájmy jednotlivých fyzických osob, do jejichž osobnosti je tímto
způsobem zasahováno, převládá závažnější, významnější a funkčně vyšší zvláštní
veřejný zájem. Tyto zákonné úřední licence především nahrazují v těchto
případech příslušné svolení dotčené fyzické osoby. Podle zmíněného ustanovení
tak mohou být např. pro účely důkazního řízení užity hmotné nosiče zachycující
jednotlivé hodnoty osobnosti fyzické osoby, přičemž musí mít vždy bezprostřední
věcný vztah k předmětu úředního řízení a k jeho účelu (obdobně srovnej Kolektiv
autorů. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. vydání. Linde Praha, a.s.,
2004. Str. 113).
Vzhledem k vyloženému proto i zde tak odvolací soud důvodně konstatoval, že nic
nebránilo v řízení provést důkaz předmětným záznamem. Současně je třeba
uzavřít, že z obsahu spisu, stejně tak jako z dovoláním napadeného rozsudku
vyplývá, že skutkové závěry odvolacího soudu jsou zřetelně z tohoto rozhodnutí
seznatelné, což platí i o v rámci důkazního řízení shromážděných, a tak tím
zjištěných skutečnostech, které byly pro odvolací soud podkladem těchto závěrů.
Odvolací soud současně logicky vyložil svůj postup, na základě něhož k
příslušným skutkovým závěrům na základě provedených důkazů dospěl. Uplatnění
dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 3 o.s.ř. proto též není v souzené věci
opodstatněné.
Jestliže tedy z hlediska výtek žalobce, obsažených v jeho dovolání, nelze
dovodit, že by soud druhého stupně věc uvedeným výrokem neposoudil správně, pak
za situace, kdy je dovolací soud vázán obsahem podaného dovolání, bylo třeba,
aby
z tohoto důvodu klasifikoval napadený rozsudek odvolacího soudu, jímž byl
změněn částečný rozsudek soudu prvního stupně, jako správný. Proto bylo
dovolání žalobce zamítnuto (§ 243b odst.2 o.s.ř.).
Dovolací soud ve věci rozhodoval, aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1
o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. prosince 2004
JUDr. Pavel Pavlík, v.r.
předseda senátu