30 Cdo 1226/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. v právní věci
vyšetřované M. Š., zastoupené JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem v
Praze 5, Symfonická 1496/9, o návrhu P. Š., na úpravu způsobilosti k právním
úkonům, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 3 Nc 554/2011, o
dovolání vyšetřované proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. ledna
2013, č.j. 24 Co 3/2013- 73, takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. ledna 2013, č. j. 24 Co 3/2013-73,
se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Okresní soud v Benešově (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 9.
listopadu 2012, č. j. 3 Nc 554/2011-62, doplnil usnesení Okresního soudu v
Benešově ze dne 15. října 2012, č.j. 3 Nc 554/2011-51, jímž bylo zastaveno
řízení o způsobilosti k právním úkonům, o výroky o nákladech řízení, a to
jednak mezi účastníky (výrok I.) a dále ve vztahu ke státu (výrok II.). Pokud
jde o náhradu nákladů řízení mezi účastníky, dospěl soud k závěru, že v dané
věci nebylo možné považovat návrh navrhovatele na zahájení řízení ve věci
způsobilosti k právním úkonům vyšetřované za zjevně bezdůvodný, neboť
navrhovatel připojil ke svému návrhu zprávu policie, která jím tvrzené problémy
s vyšetřovanou do určité míry objektivizovala. Z psychiatrického posudku navíc
vyplynulo, že vyšetřovaná má určité psychické problémy, avšak tyto nevedou k
úpravě způsobilosti k právním úkonům. Návrh tedy není návrhem šikanózním, nýbrž
návrhem podaným za účelem řešení komplikované rodinné situace (navrhovatel je
zetěm vyšetřované). Uzavřel, že za dané situace je třeba postupovat podle § 146
odst. 1 písm. a) o. s. ř., když soud prvního stupně neshledal žádné zvláštní
důvody, pro které by vyšetřované měla být přiznána náhrada nákladů řízení.
K odvolání vyšetřované Krajský soud v Praze (dále jen odvolací soud) v záhlaví
cit. usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že „P.
Š. je povinen zaplatit M. Š. náhradu nákladů řízení ve výši 2.352,- Kč“ (výrok
I.), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud
uvedl, že v hodnocení problému se zásadně ztotožňuje se závěry soudu prvního
stupně o tom, že z obsahu spisu i zjištěných skutečností je zřejmé, že návrh
nebylo možné v jeho počátcích považovat za zjevně bezdůvodný či šikanózní,
znalecký posudek však současně přinesl taková zjištění, z nichž je bez dalšího
zřejmé, že nejsou splněny podmínky § 10 odst. 1 a 2 obč. zák. pro úpravu
způsobilosti vyšetřované k právním úkonům; proto odvolací soud dospěl k závěru,
že setrval-li navrhovatel přesto po výsledcích znaleckého posudku na svém
návrhu, lze v této okolnosti spatřit důvody, pro které vyšetřované vzniká právo
na náhradu nákladů řízení, které ji vznikly zcela zbytečně v souvislosti s tím,
že se dostavila k nařízenému jednání spolu se svým právním zástupcem, při němž
však navrhovatel vzal svůj návrh zpět. Uzavřel, že vyšetřované lze proto
částečně přiznat náhradu nákladů řízení souvisejících s jednáním u soudu dne
15. října 2012.
Proti usnesení odvolacího soudu podala vyšetřovaná (dále již „dovolatelka“),
prostřednictvím svého právního zástupce dovolání. Z čeho dovozuje přípustnost
dovolání však vyšetřovaná neuvádí, dovolacím důvodem je dle ní to, že
„rozhodnutí se odvíjí od právní otázky, kterou je třeba soudem jednoznačně
vyřešit“. Dovolatelka namítá, že pokud odvolací soud uznal, že cesta právního
zástupce k soudu byla dne 9. listopadu 2012 zaviněním navrhovatele zcela
zbytečná, měla být vyšetřované přiznána nejen náhrada advokátových cestovních
výloh, ale i náhrada za odměnu a paušální výdaje advokáta. Dovolatelka navrhla,
aby dovolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že návrhu na přiznání nákladů
prvoinstančního řízení vyhoví v celém rozsahu a přizná vyšetřované i náhradu
nákladů odvolacího a dovolacího řízení. Navrhovatel ve svém vyjádření k dovolání vyšetřované uvedl, že se mu nezdá
přiměřené, aby po něm někdo žádal vyplatit částku 2.352 Kč, když tato částka je
pro něj jako pro živitele rodiny s nízkým platem dělníka likvidační a výdaje
vyšetřované jsou skutečně zbytečné, pokud by tato spolupracovala. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání bylo
podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), je ve smyslu § 237 a § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. přípustné i (jak
bude rozvedeno níže) důvodné. V posuzované věci dovolání směřuje proti nákladovému výroku shora cit. usnesení
odvolacího soudu, jímž byly přiznány toliko náklady řízení vyšetřované,
představující cestovné k jednání k soudu prvního stupně dne 15. října 2012,
nikoliv již náklady právního zastoupení vyšetřované. Odvolací soud nepřiznání
této části nákladů řízení vyšetřované odůvodnil tím, že „v souladu se závěry
soudu I. stupně ve smyslu výše uvedeného shledal, že zde dopadá ustanovení §
146 odst. 1 písm. a) věty před středníkem (uplatní se i v plném rozsahu na
ostatní náklady právního zastoupení, a to zejména v souvislosti s paušální
povahou těchto nákladů).“ Soud prvního stupně přitom (vůbec) nepřiznal náklady
řízení vyšetřované s odůvodněním (ve stručnosti shrnuto), že v daném případě
navrhovatel nepodal zjevně bezdůvodný návrh, když k němu „připojil…zprávu
policie, která jím tvrzené problémy s posuzovanou objektivizovala (viz údaj o
tom, že posuzovaná se sama před policisty prezentovala jako osoba trpící
Alzheimerovou chorobou). I z vlastního psychiatrického posudku pak vyplývá, že
posuzovaná jisté psychické problémy má, tyto pouze zřejmě nejsou na takové
úrovni, aby u ní mohly vést k zbavení či omezení ve způsobilosti k právním
úkonům. Návrh podaný p. Š. tedy nebyl návrhem tzv. šikanózním, ale je návrhem
podaným za účelem řešení komplikované rodinné situace a dle názoru soudu za
daných okolností po něm nelze spravedlivě požadovat náhradu nákladů řízení….“
Odvolací soud při úvaze o aplikaci § 146 odst. 1 písm. a), věty za středníkem,
o. s. ř.
sice vyložil, že „z obsahu spisu i z jištěných skutečností je zřejmé,
že návrh nebylo možné v jeho počátcích považovat za zjevně bezdůvodný či
šikanózní“, když „problematičnost chování vyšetřované, z nichž navrhovatel mohl
dovozovat i její problémy ve způsobilosti k právním úkonům, se do určité míry
podává i z obsahu znaleckého posudku“, který „však současně přinesl taková
zjištění, z nichž je bez dalšího zřejmé, že nejsou splněny podmínky § 10 odst. 1 a 2 občanského zákoníku pro úpravu způsobilosti vyšetřované k právním
úkonům“, současně však již (při rozhodování o nákladech právního zastoupení
vyšetřované) nezohlednil tu (podstatnou) okolnost, že ještě před jednáním před
soudem prvního stupně byl předmětný znalecký posudek navrhovateli doručen,
který se k němu vyjádřil mj. s tím, že „Spoléhám tedy na to, že soud bude
postupovat správně.“ Teprve až při jednání před soudem prvního stupně vzal
navrhovatel svůj návrh zpět, tj. v procesní situaci, kdy se k tomuto jednání
dostavila vyšetřovaná i se svým advokátem. Za popsané situace proto aplikační úvaha odvolacího soudu nereflektuje shora
připomenutý relevantní fakt, který odvolacím soudem měl být při posuzování
okolností tohoto případu v souvislosti s rozhodováním o náhradě nákladů řízení
ve smyslu § 146 odst. 1 písm. a) o. s. ř. v odůvodnění (písemného vyhotovení
napadeného) usnesení pečlivě zohledněn i v otázce týkající se nákladů právního
zastoupení vyšetřované. V této části aplikační úvaha odvolacího soudu postrádá
racionální úvahu, neboť vyšetřované v souvislosti s právním zastoupením jejím
advokátem v tomto řízení náklady (objektivně) vznikly a bylo tedy nezbytné
pečlivě zohlednit všechny okolnosti tohoto případu, tedy včetně toho, že
navrhovatel ještě před jednáním v řízení před soudem prvního stupně mohl s
ohledem na obsah znaleckého posudku vzít svůj návrh zpět, k čemuž ovšem
nedošlo. Jestliže tedy odvolací soud tuto právně významnou okolnost ponechal bez
povšimnutí (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne
23. července 2012, sp. zn. I. ÚS 438/12, jež je veřejnosti k dispozici na
webových stránkách Ústavního soudu www.nalus.usoud.cz), nelze jeho rozhodnutí o
náhradě nákladů řízení považovat za správné. Nejvyšší soud proto podle § 243e odst. 1 o. s. ř. napadené usnesení odvolacího
soudu zrušil a věc mu dle § 243e odst. 2, věty první, o. s. ř. vrátil k dalšímu
řízení. Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí rozhodne
soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o
nákladech původního řízení (srov. § 243g odst. 1, věta za středníkem. o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.