Promlčecí doba podle ustanovení § 104 obč. zák. začíná běžet nikoli za rok ode dne působení skutečností uvedených v § 22 vyhlášky č. 49/1964 Sb. ve znění vyhlášky č. 55/1979 Sb., nýbrž za rok ode dne, kdy se projevilo tělesné poškození nebo nastala smrt.
o u d v Benešově rozsudkem ze dne 19. 9. 1996, ve znění
doplňujícího rozsudku téhož soudu ze dne 26. 11.1997, zamítl žalobu, aby
žalovaná byla uznána povinnou zaplatit žalobci částku 43 200 Kč s 3% úrokem od
11. 3. 1989 do 14. 7. 1994, s 16% úrokem od 15. 7. 1994 do 23. 10. 1994 a se
17% úrokem od 24. 10. 1994 do zaplacení, vše ve lhůtě patnácti dnů od právní
moci rozsudku. Řízení o žalobě na zaplacení další částky 36 500 Kč s 3% úrokem
od 11. 3. 1989 do 14. 7. 1994, s 16% úrokem od 15. 7. 1994 do 23. 10. 1994 a se
17% úrokem od 24. 10. 1994 do zaplacení zastavil. Žádnému z účastníků řízení
nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení a státu nepřiznal náhradu nákladů
řízení vůči žalobci. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobcův nárok na
peněžité plnění z pojistných smluv je promlčen. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalobce s právním předchůdcem
žalované (Č. s. p.) uzavřel pojistné smlouvy ze dne 27. 1. 1984 o pojištění pro
případ smrti nebo dožití, ze dne 20. 3. 1985 o úrazovém pojištění občanů, ze
dne 4. 3. 1988 o sdruženém pojištění mládeže s pojištěním obou rodičů a ze dne
27. 1. 1984 o sdruženém pojištění mládeže s pojištěním obou rodičů. Dne 9. 9. 1988 žalobce utrpěl úraz pádem na schodech. Dne 10. 3. 1989 utrpěl žalobce
další úraz pádem na betonový chodník. Za první úraz žalovaná poskytla žalobci
peněžité plnění v částce 1400 Kč. Za další úraz poskytla jednak plnění v částce
14 700 Kč za dobu nezbytného léčení a dále plnění v částce 36 000 Kč za trvalé
následky tohoto úrazu. Podle znaleckého posudku I. lékařské fakulty University
Karlovy v Praze ze dne 18. 1. 1996 před sledovanými úrazy byl žalobce zcela
zdráv. Po prvním úrazu zhmoždění bederní páteře a kostrče se objevilo postižení
kořene S1 vlevo. Nález se však rychle upravil po konzervativní léčbě. Při
druhém úrazu došlo ke zhmoždění bederní páteře s několikaminutovým výpadkem
hybnosti dolních končetin. Byla zjištěna přetrvávající lehká paréza, porucha
mikce a s odstupem i porucha sexuální funkce. Žalobce byl po úrazu léčen
konzervativně doma asi tři týdny. Poté se stav natolik upravil, že mohl
nastoupit do zaměstnání. Od té doby však má trvale recidivující obtíže ve
smyslu bolesti v oblasti bederní krajiny s občasným kořenovým drážděním S1
vpravo, jež se akcentují námahou, předklonem, prochladnutím, přetrvávají i
sexuální a urologické obtíže. Objektivně lze potvrdit známky poškození
periferního motoneuronu L5-S2 oboustranně, poruchu hybnosti dolní hrudní a
bederní páteře s rotační skoliosou a paravertebrální kontrakturou a blokádu SI
kloubu. Současné zdravotní problémy žalobce jsou v příčinné souvislosti s
utrpěnými úrazy. Soud prvního stupně za tohoto stavu uzavřel, že žalobci vzniklo právo na
pojistné plnění podle podmínek pojistných smluv podle § 355 obč. zák. č. 40/1964 Sb., ve znění zákona č. 131/1982 Sb. (nyní § 797 obč. zák., ve znění
zákona č. 509/1991 Sb.), když pojistné smlouvy byly uzavřeny ve smyslu §§ 371 a
násl. obč. zák., ve znění zákona č. 131/1982 Sb.
Vzhledem k tomu, že žalovaná namítla promlčení žalobcova nároku, zabýval se
soud prvního stupně okolnostmi rozhodnými z tohoto hlediska. Vyšel z toho, že
promlčecí doba žalobcova práva na plnění z pojištění podle § 101 a § 104 obč. zák. počala běžet dne 11. 3. 1990 a skončila dne 11. 3. 1993. Počátek běhu
promlčecí lhůty podle § 104 obč. zák. odvíjel ode dne úrazu. S odkazem na
ustanovení § 26 odst. 1 vyhlášky č. 49/1964Sb. ve znění vyhlášky č. 55/1979 Sb. uvedl, že pojistnou událostí v úrazovém pojištění je úraz, neboť ten je podle
pojistných podmínek skutečností, se kterou je podle § 355 odst. 2 obč. zák. ve
znění před novelou (podle § 797 odst. 2 v současném znění) spojen vznik
povinnosti pojišťovny plnit. Proto pokládal závěry, obsažené v rozhodnutí č. 11/1972 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR, za účinnosti vyhlášky č. 55/1979 Sb., za nepoužitelné. Uzavřel, že vzhledem k ustanovení § 26 vyhlášky
č. 49/1964 Sb. ve znění vyhlášky č. 55/1979 Sb. promlčecí doba počíná běžet
vždy za rok od úrazu, bez ohledu na to, o který druh plnění jde. Protože
žalobce podal žalobu až po uplynutí uvedené lhůty, soud prvního stupně dospěl k
závěru, že jeho právo na plnění z pojištění je promlčeno (§100 obč. zák.). K odvolání žalobce K r a j s k ý s o u d v Praze rozsudkem ze dne 17. 3. 1998 rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích, tj. ve všech výrocích
kromě výroku o zastavení řízení, potvrdil. Vyšel ze skutkových zjištění soudu
prvního stupně, včetně toho, že zdravotní problémy žalobce, pro něž se léčil v
roce 1992, jsou v příčinné souvislosti s oběma utrpěnými úrazy. Ztotožnil se
však s právním názorem soudu prvního stupně o promlčení žalobcova práva na
plnění z pojištění, včetně argumentace jím užité. Krajský soud připustil
dovolání ve smyslu § 239 odst. 1 o. s. ř., neboť pokud jde o posouzení počátku
běhu promlčecí lhůty podle § 104 obč. zák., jde s ohledem na ustanovení § 26
odst. 1 vyhlášky č. 49/1964 Sb. ve znění vyhlášky č. 55/1979 Sb. o rozhodnutí
po právní stránce zásadního významu. Žalobce v podaném dovolání namítá, že při posuzování promlčení nároku z
pojistné smlouvy nelze vycházet jen z data úrazu, ale je třeba přihlížet i k
datu vzniku dalších skutečností, souvisejících se zdravotním stavem, navozeným
v souvislosti s následky úrazu. Promlčecí doba podle § 104 obč. zák. počíná
proto běžet nikoli za rok ode dne úrazu, ale za rok ode dne, kdy se projevily
následky úrazu. V tom směru poukazuje na rozhodnutí č. 11/1972 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, které pokládá za nadále použitelné. Připomíná, že
prakticky veškeré publikace vypracované uznávanými odborníky v oblasti
občanského práva, jež byly vydány dávno po roce 1979, uvádějí a odkazují na
označený judikát. Protože se následky úrazu žalobce, uplatněné žalobou,
projevily až v roce 1992, nemůže být jeho právo na plnění promlčeno. Závěry
soudů obou stupňů o počátku běhu promlčecí lhůty by zejména u úrazů, které mají
dlouhodobý charakter léčení, vedly k tomu, že by promlčecí doba skončila ještě
před tím, než by bylo ukončeno vlastní léčení postiženého.
Žalobce navrhl, aby
rozsudek odvolacího soudu byl zrušen v celém rozsahu, rozsudek soudu prvního
stupně pak v té části, v níž byla žaloba zamítnuta a věc vrácena k dalšímu
řízení. Přípustnost dovolání byla založena výrokem potvrzujícího rozsudku odvolacího
soudu podle ustanovení § 239 odst. 1 o. s. ř. Vady řízení, ke kterým dovolací soud - ve shodě s ustanovením § 242 odst. 3 o. s. ř. - přihlíží z úřední povinnosti (vady vyjmenované v § 237 odst. 1 o. s. ř. a u přípustného dovolání i tzv. “jiné vady” řízení, jež mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci), v dovolání namítány nejsou a z obsahu spisu
nevyplývají; úkolem dovolacího soudu proto je vyslovit se k právnímu posouzení
věci odvolacím soudem (§ 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.). Námitkou nesprávnosti právního posouzení věci postihuje dovolatel řešení právě
té otázky, pro niž odvolací soud dovolání připustil, totiž otázky počátku běhu
lhůty určené k uplatnění nároku na plnění z pojištění v § 104 obč. zák. N e j v y š š í s o u d České republiky, který jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dospěl
k závěru, že dovolání je důvodné. Proto zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval. Z hlediska časové vazby dne 9. 9. 1988 a 10. 3. 1989, kdy dovolatel utrpěl
úrazy, doby, kdy se v roce 1992 léčil pro následky úrazů (aniž bylo pochyb, že
se na tomto stavu podílejí oba úrazy), a dne 30. 12. 1993, kdy dovolatel
uplatnil u soudu nárok na pojistné plnění v důsledku těchto úrazů, je pro
posouzení dovolacích důvodů významný výklad ustanovení § 22, § 26 vyhlášky č. 49/1964 Sb. ve znění vyhlášky č. 55/1979 Sb., ve vztahu k ustanovení § 104 obč. zák. Podle tohoto ustanovení, jež upravuje počátek běhu promlčecí doby u práv
na plnění z pojištění, počíná promlčecí doba za rok po pojistné události,
kterou je podle ustanovení § 26 odst. 1 vyhlášky č. 49/1964 Sb. ve znění
vyhlášky č. 55/1979 Sb. působení skutečností uvedených v § 22 vyhlášky č. 49/1964 Sb. (úraz), jako neočekávané a náhlé působení zevních sil nebo vlastní
tělesné síly, anebo neočekávané a nepřerušené působení vysokých nebo nízkých
vnějších teplot, plynů, par, záření a jedů (s výjimkou jedů mikrobiálních a
látek imunotoxických), které vyvolalo tělesné poškození pojištěného nebo jeho
smrt. Z hlediska úrazového pojištění je předpokladem pojistného plnění ve smyslu
ustanovení § 22 odst. 1 citované vyhlášky jak působení skutečností uvedených v
ustanovení § 22 odst. 1 vyhlášky (§ 26 odst. 1 citované vyhlášky), tak i
tělesné poškození pojištěného (včetně případných trvalých následků) a vztah
příčinné souvislosti mezi nimi. Tělesné poškození pojištěného, případně trvalé
následky na zdraví pojištěného se ovšem mohou projevit až za delší čas od
působení skutečností, uvedených v ustanovení § 22 odst. 1 citované vyhlášky. V
takovém případě běh promlčecí doby ve smyslu ustanovení § 104 obč. zák. započne
uplynutím jednoho roku ode dne, kdy se tělesné poškození postiženého, případně
trvalé následky projevily. Jestliže by byl správný názor vyjádřený v dovoláním
napadeném rozsudku, pak by v případech, jež by byly obdobné posuzovanému, byl
nárok na pojistné plnění z trvalých následků úrazu promlčen dříve (po uplynutí
lhůt stanovených v § 104 a 101 obč. zák., tedy po uplynutí čtyř let po úrazu),
než bylo možno závěr o takovýchto následcích učinit. V této souvislosti lze
poukázat na rozhodnutí uveřejněné pod č. 11/1972 Sbírky rozhodnutí a sdělení
soudů ČSSR, v němž byla problematika promlčecí doby podle ustanovení § 104 obč. zák. řešena shodně. Uvedené rozhodnutí bylo sice vydáno za účinnosti vyhlášky
č. 49/1964 Sb. před novelou, provedenou vyhláškou č. 55/1979 Sb., správnost a
použitelnost jeho závěrů naposledy uvedenou vyhláškou, jež novelizovala zejména
ustanovení § 26 vyhlášky č. 49/1964 Sb., však z vyložených důvodů podle názoru
dovolacího soudu není dotčena. Ke shodným závěrům dospěl ostatně Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku
ze dne 1. 7. 1998, č. j. 3 Cdon 1411/96-85.
Protože odvo1ací soud vycházel z jiného právního názoru, který dovolací soud
shledal nesprávným, pokládá dovolací soud dovolání žalobce z hlediska
uplatněného dovolacího důvodu podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. za důvodné; rozsudek odvolacího soudu proto zrušil a spolu s ním (se zřetelem k
tomu, že důvody zrušení platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně) též
rozsudek soudu prvního stupně - s výjimkou výroku o zastavení řízení - podle §
243b odst. 1 a 2 o. s. ř. rovněž zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.