30 Cdo 1231/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobců A/ S. D., B/ J. D., C/ V. D., D/ Z. D. a E/ M. D., všech zastoupených advokátem, proti žalovanému Ing. J. H., jako správci konkursní podstaty úpadce D., výrobní družstvo V. V., o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 6 C 132/93, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. ledna 2002, č. j. 21 Co 531/2001-456, t a k t o :
I. Dovolání žalobců se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Jičíně rozsudkem ze dne 20. listopadu 2000, č. j. 6 C 132/93-422, zamítl žalobu, aby bylo určeno, že pan F. D., narozený dne 30. března 1901, byl ke dni své smrti vlastníkem jedné ideální poloviny a pan V. D., narozený dne 7. ledna 1932, byl ke dni své smrti vlastníkem jedné ideální poloviny nemovitostí v katastrálním území V. V. a
vyjmenovaných ve výrokové části rozsudku. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobců Krajský soud v Hradci Králové rozhodl rozsudkem ze dne 30. ledna 2002, č. j. 21 Co 531/2001-456, jímž rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Uvedené rozhodnutí odvolacího soudu nabylo právní moci dne 19. února 2002.
Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové podali žalobci dne 8. března 2002 dovolání. Dovolatelé jsou přesvědčeni o tom, že rozhodnutími soudů obou stupňů byl vysloven nesprávný právní názor, a v důsledku toho byla žaloba zamítnuta. Mají zato, že rozhodnutí v této věci má zásadní právní význam. Nesouhlasí též s některými skutkovými závěry, které soudy v této věci učinily.
Žalovaný se k podanému dovolání vyjádřil písemným podáním ze dne 28. března 2002, v němž navrhl, aby toto dovolání bylo zamítnuto, resp. odmítnuto.
S přihlédnutím k části dvanácté, hlavě první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým byl novelizován mimo jiné též občanský soudní řád, Nejvyšší soud České republiky, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal a rozhodl podle dosavadních právních předpisů, když dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán po řízení provedeném podle dosavadních předpisů (odvolací soud rozhodoval o odvolání směřujícímu proti rozsudku vydanému do účinnosti této novely občanského soudního řádu /dále opět jen \"o. s. ř.\"/). Uvedený procesní předpis je proto v tomto rozhodnutí užit ve znění účinném do 31. prosince 2000.
Dovolací soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenými advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a splňuje formální i obsahové znaky uvedené v § 241 odst. 2 o. s. ř. Poté se zabýval otázkou přípustnosti podaného dovolání.
Podle § 236 odst. l o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Nejde-li o případ vad řízení uvedených v ustanovení § 237 o. s. ř., je třeba, je-li dovoláním napaden rozsudek odvolacího soudu, zkoumat otázku přípustnosti dovolání proti takovému rozhodnutí podle ustanovení § 238 odst.1 o. s. ř. a § 239 odst. 1 a 2 téhož zákona.
V posuzované věci bylo odvolacím soudem potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně. Nepřichází proto v úvahu aplikace ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., které dopadá na případy, kdy rozhodnutí soudu prvního stupně bylo soudem odvolacím změněno.
Jak vyplývá z obsahu spisu, odvolacím soudem potvrzenému rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel poté, co byla připuštěna změna žaloby, o níž bylo takto soudem prvního stupně rozhodováno poprvé, jiný (a následně zrušený) rozsudek téhož soudu. Ve věci již proto nejsou naplněny předpoklady přípustnosti dovolání ani podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
Soud druhého stupně též ve výroku nevyslovil, že je proti jeho rozsudku dovolání přípustné. Ve věci tedy není dán ani případ přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 239 odst. 1 o. s. ř.
Dána však není v této věci ani přípustnost dovolání podle ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř., a to zejména již proto, že ze spisu nevyplývá, že by žalobci bývali byli učinili příslušný zákonem požadovaný návrh na vyslovení přípustnosti dovolání v této věci.
Povinností dovolacího soudu je ovšem dále s přihlédnutím k ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. zabývat se otázkou, zda dovoláním napadené rozhodnutí nebylo poznamenáno některou z vad uvedených v označeném ustanovení. Takováto eventuální vada se však z vlastního obsahu spisu nepodává, přičemž její případná existence není vytýkána ani v samotném dovolání. Přípustnost dovolání
proti napadenému rozsudku proto není založena ani z tohoto důvodu.
Protože tedy v této věci nebyl naplněn žádný z případů přípustnosti dovolání, dovolací soud podané dovolání žalobců odmítl jako nepřípustné podle § 243b odst. 4 věta prvá o. s. ř. ve spojení s § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a nemohl se proto zabývat věcnou správností dotčeného rozhodnutí.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 4 věta prvá o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 150 o. s. ř., když v dovolacím řízení dovolatelé neměli úspěch, zatímco žalovanému vznikly náklady spojené s jeho právním zastoupením v dovolacím řízení. Dovolací soud však současně přihlédl ke skutečnosti, že podané vyjádření je pouze zcela obecné a do značné míry jen formální.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. října 2002
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu