30 Cdo 1237/2020-392
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Michaela Nipperta a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně Mazurkovič - insolvence, v. o. s., IČO 03731383, se sídlem v Sokolově, Dvořákova 868, insolveční správce úpadce ESET, spol. s. r. o., IČO 49975650, se sídlem v Říčanech, V Dědině 172, zastoupené Mgr. Lukášem Wimětalem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 388/8, proti žalované České republice - Ministerstvu pro místní rozvoj, se sídlem v Praze 1, Staroměstské náměstí 932/6, o zaplacení 1 454 282,20 Kč, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 33 C 272/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 10. 2019, č. j. 17 Co 107/2019-308, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci usnesení na náhradě nákladů dovolacího řízení 15 730 Kč k rukám advokáta Mgr. Lukáše Wimětala.
Žalobkyně, respektive úpadce, se žalobou podanou dne 19. 11. 2013 podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále také „OdpŠk“, domáhala po žalované zaplacení částky 1 454 282,20 Kč jako náhrady škody, která jí měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícím v rozdílných rozhodnutích Obecního úřadu Sokolnice, vycházejících ze stejného územního plánu a stejných skutkových zjištění.
Ve věci již bylo jednou rozhodnuto Okresním soudem Brno-venkov (dále jen „soud prvního stupně“), a to rozsudkem ze dne 24. 9. 2014, č. j. 33 C 272/2013-89, kterým byla žaloba zamítnuta, přičemž rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen „odvolací soud“) ze dne 9. 12. 2015, č. j. 44 Co 503/2014-137, byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, když odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že postup stavebního úřadu v dané věci nebyl nesprávným úředním postupem. K dovolání podanému žalobkyní Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 28.
5. 2018, č. j. 30 Cdo 1650/2016-159, shora uvedené rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud konstatoval, že v posuzovaném případě podnikatelský záměr žalobkyně odpovídá charakteristikám § 4 odst. 1 písm. b) zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí (dále jen „zákon o posuzování vlivů“), přičemž dále vyšel z ustanovení § 6 odst. 1 věty první a § 6 odst. 4 zákona o posuzováni vlivů, jakož i z obsahu přílohy č. 3 k tomuto zákonu, a uzavřel, že z těchto zákonných ustanovení vyplývá pravomoc a zároveň povinnost stavebního úřadu vydat vyjádření k žádosti žadatele, jak se též stalo i v posuzované věci.
Nejvyšší soud dále s odkazem na § 2 a § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, dospěl k závěru, že správní orgány při poskytování určité informace musejí učinit vše pro to, aby žadateli poskytly kvalifikovanou a správnou informaci, přičemž musejí dbát na to, aby pro takový postup měly dostatečné (relevantní) podklady. Uzavřel pak, že je-li povinností stavebního úřadu poskytnout žadateli vyjádření k záměru z hlediska územně plánovací dokumentace, je třeba nesprávné vyjádření o souladu záměru s územním plánem obce považovat za porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání správního orgánu při jeho činnosti, a to i tehdy, jestliže si stavební úřad opatřil veškeré nutné podklady pro vydání vyjádření.
Nejvyšší soud také vyjádřil závěr, že v posuzovaném případě je třeba vyjádření ze dne 9. 10. 2006, obsahující nepravdivou informaci, považovat za nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 OdpŠk. Současně Nejvyšší soud uložil soudu prvního stupně, aby v rámci nového projednání věci znovu posoudil, zda stavebním úřadem vydané vyjádření, jež obsahovalo nesprávnou informaci, představuje nesprávný úřední postup ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb.
Dále mu uložil, aby se po nezbytném doplnění skutkového stavu zabýval tím, zda jsou splněny veškeré podmínky odpovědnosti státu za škodu, tedy je-li v posuzovaném případě dána příčinná souvislost mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem a vznikem škody a zda se na vzniku škody případně podílela sama žalobkyně formulací své žádosti o poskytnutí stanoviska. K tomu dodal, aby soud prvního stupně nepřehlédl, že žalobkyně napadá rozdílný závěr učiněný ve vyjádření ze dne 9. 10. 2006 a rozhodnutí ze dne 26.
8. 2009 a aby přitom uvážil specifika povahy vyjádření ve smyslu § 154 správního řádu, zejména aby posoudil jeho účel a vztah k závaznému stanovisku EIA a zhodnotil závaznost předmětného vyjádření pro účely vydání rozhodnutí v územním řízení. Soud prvního stupně svým druhým rozsudkem ze dne 17. 12. 2018, č. j. 33 C 272/2013-276, uložil žalované, aby žalobkyni zaplatila částku 1 097 282,20 Kč (výrok I), zamítl žalobu co do částky 357 000 Kč (výrok II), a uložil žalované, aby žalobkyni zaplatila na náhradě nákladů řízení 118 029,50 Kč (výrok III).
Odvolací soud v záhlaví označeným rozsudkem v rozsahu podaného odvolání žalované rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích I a III (výrok I), a žalované uložil, aby žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení zaplatila 31 460 Kč (výrok II). Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná (dále také „dovolatelka“) v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o.
s. ř.“, odmítl. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. V rozsahu, v němž dovolání žalované směřuje proti výroku I rozsudku odvolacího soudu v části, ve které byl potvrzen výrok III rozsudku soudu prvního stupně, a proti výroku II rozsudku odvolacího soudu, je objektivně nepřípustné, neboť směřuje proti části rozhodnutí, která se týká výroku o nákladech řízení. Otázka, zda stavebním úřadem vydané vyjádření ze dne 9.
10. 2006, představuje nesprávný úřední postup ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2018, č. j. 30 Cdo 1650/2016-159, vydaným v této věci; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na http://www.nsoud.cz), pokud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že kladné vyjádření stavebního úřadu ze dne 9.
10.
2006 o souladu záměru žalobkyně s územním plánem obce je vyjádřením obsahujícím nepravdivou informaci, a to s přihlédnutím k tomu, že stavebnímu úřadu byl zcela zřejmý zamýšlený záměr žalobkyně, jenž by vyžadoval změnu stavby silážního žlabu na zařízení k úpravě nebezpečných odpadů, a proto je třeba předmětné vyjádření považovat za nesprávný úřední postup, přestože se jednalo o vyjádření ve smyslu § 154 správního řádu a nikoliv o závazné stanovisko ve smyslu § 149 správního řádu či o stanovisko podle § 4 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon).
Námitka dovolatelky, že předmětem vyjádření ze dne 9. 10. 2006 k žádosti společnosti DEKONTA, a. s., byl jiný záměr, než který byl předmětem územního řízení zahájeného k žádosti žalobkyně a ukončeného rozhodnutím ze dne 26. 8. 2009, postrádá charakter právní otázky, kterou by mohl a měl dovolací soud řešit (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), nesměřuje totiž proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, ale proti skutkovým závěrům. Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů včetně znaleckého posudku nejsou předmětem dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání podle § 237 o.
s. ř. Způsobilým dovolacím důvodem ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění samotného hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírajícího se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V poměrech projednávané věci sdílel odvolací soud názor soudu prvního stupně o existenci příčinné souvislosti mezi vznikem škody na straně žalobkyně a nesprávným úředním postupem v podobě nesprávného vyjádření stavebního úřadu ze dne 9.
10. 2006 k její žádosti ze dne 30. 8. 2006, byť tato žádost byla formulována jako žádost o vyjádření k záměru změny užívání stavby z hlediska územně plánovací dokumentace a nikoliv jako žádost o vydání rozhodnutí na změnu stavby a jejího vlivu na využití území, neboť nebýt vydání tohoto vyjádření, nemusela by žalobkyně činit další kroky k realizaci svého záměru v podobě zajišťování si dalších podkladů pro rozhodnutí v rámci procesu EIA či vydání integrovaného povolení IPPC, jakož i vynaložit náklady za pronájem pozemků, na kterých chtěla svůj záměr realizovat.
Uvedený závěr odvolacího soudu o existenci příčinné souvislosti (vztahu mezi škodnou událostí a tvrzenou škodou) není výsledkem aplikace právních norem na zjištěný skutkový stav, nýbrž výsledkem hodnocení provedených důkazů; nejde tudíž o závěr právní, ale o závěr skutkový (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001). Podle ustanovení § 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, nikoliv na nesprávném skutkovém závěru a námitka proti skutkovým zjištěním tak není způsobilým dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o.
s. ř. za pomoci argumentu a contrario). Přezkum otázky příčinné
souvislosti dovolacím soudem tedy není přípustný. Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009). Brojí-li žalovaná proti těmto (skutkovým) závěrům odvolacího soudu, uplatňuje nezpůsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.). Nejvyšší soud tedy postupem podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. dovolání odmítl, neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v § 237 o. s. ř. K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud podle § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalované bylo odmítnuto, v důsledku čehož vzniklo žalobkyni zastoupené advokátem právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti ze dne 4. 6. 1996, č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) účelně vynaložené náklady žalobkyně sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (písemné vyjádření k dovolání), a to z tarifní odměny ve smyslu § 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) ve výši 12 700 Kč, dále z jednoho paušálu hotových výdajů podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300 Kč, to vše ještě s připočtením částky 2 730 Kč představující náhradu za 21 % DPH podle § 137 odst. 1 a 3 o. s. ř. a § 47 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 15 730 Kč. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 2. 2021
JUDr. Pavel Simon předseda senátu