30 Cdo 1243/2002
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Karla Podolky v právní věci
žalobkyně J. M., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) J. H., 2) A. H., 3)
E. D., 4) M. C., 5) E. V. a 6) E. K., žalovaní ad 1), 2) a 4) zastoupeni
advokátem a žalovaní ad 3), 5) a 6) zastoupení advokátem, o určení neplatnosti
kupní smlouvy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp.zn. 23 C 98/97, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11.
února 2002, č.j. 39 Co 361/2001-136, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 29. března 2001, č.j. 23 C 98/97-111
(poté, co jeho první rozsudek ve věci ze dne l. prosince 1998, kterým zamítl
návrh žalobkyně v celém rozsahu, byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze
ze dne 30. dubna 1999), ve výroku označeném \"I.\" určil, že smlouva o
převodu jedné poloviny domu číslo popisné 159 se stavební parcelou č. 166 a
zahradou parcelní č. 197, vše v katastrálním území K., zapsáno na listu
vlastnictví č. 17 katastru nemovitostí Katastrálního úřadu P., sjednaná dne
22.5.1995 mezi E. D., zastoupeným paní E. D. a M. C. jako prodávajícími a J. H.
a A. H. jako kupujícími, je neplatná. Výrokem označeným \"II.\" zastavil řízení
o vydání předběžného opatření. Výrokem označeným \"III.\" rozhodl o náhradě
nákladů řízení.
Soud prvního stupně shledal naléhavý právní zájem žalobkyně, jako
spoluvlastnice 1/2 dotčených nemovitostí, na požadovaném určení ve smyslu § 80
písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) v tom, že za situace, kdy
jeden z prodávajících zemřel, a prodaná nemovitost nespadala do dědictví, nelze
žalovat na splnění povinnosti, a nelze tedy obnovit právní stav, který
existoval před uzavřením napadené kupní smlouvy. Obvodní soud dále dovodil, že
žalovaná M. C. (žalovaná číslo čtyři) a E. D. (právní předchůdce žalovaných
číslo tři, pět a šest), každý jako majitel jedné čtvrtiny předmětné
nemovitosti, nabídli ke koupi své podíly zbývající spoluvlastnici - žalobkyni,
za cenu 550.000,- Kč, tedy za cenu o 50.000,- Kč vyšší, než za jakou
nemovitost skutečně prodali kupujícím, tedy žalovaným číslo jedna a dva. Tím
porušili povinnost uloženou jim ustanovením § 140 občanského zákoníku (dále jen
\"o.z.\"), což má za následek relativní neplatnost kupní smlouvy podle
ustanovení § 40a o.z., pokud se jí dovolá ten, kdo je jí dotčen. Soud prvního
stupně uzavřel, že v daném případě je to žalobkyně, jako vlastník 1/2
předmětných nemovitostí.
K odvolání čtvrté žalované (přičemž toto odvolání svědčí všem žalovaným, neboť
mají v tomto řízení postavení tzv. nerozlučných společníků ve smyslu ustanovení
§ 91 odst. 2 o.s.ř.) Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. února 2002, č.j.
39 Co 361/2001-136, rozsudek obvodního soudu změnil ve výroku \"I.\" tak, že
žalobu na určení neplatnosti předmětné smlouvy o převodu nemovitosti zamítl. Ve
výroku \"II.\" zůstal rozsudek soudu prvního stupně odvoláním nedotčen.
Současně odvolací soud rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že na straně
žalobkyně není dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu § 80
písm. c) o.s.ř. Toto své stanovisko odůvodnil tím, že naléhavý právní zájem na
určení shledává právní teorie i praxe tam, kde by bez tohoto určení bylo
ohroženo právo žalobce, nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní
postavení stalo nejistým a kde současně není možno žalovat na splnění
povinnosti. Naléhavý právní zájem na určení pak není dán tam, kde má právní
otázka, o níž má být rozhodnuto žalobou o určení, povahu otázky předběžné ve
vztahu k jiné právní otázce (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 30
Cdo 1674/99, případně sp.zn. 2 Cdon 50/96). V dané věci žalobkyně jako
prostředek, jímž se domáhala, aby byl obnoven právní stav před uzavřením kupní
smlouvy ze dne 22.5.1995, použila žalobu na určení, že tato kupní smlouva je
neplatná. Na takovém určení ovšem, jak vyplývá z výše uvedené judikatury
Nejvyššího soudu ČR, nemůže mít naléhavý právní zájem, a to jednak proto, že
neplatnost této smlouvy by byla řešena jako předběžná otázka v řízení o
existenci právního vztahu k převáděným nemovitostem, jednak také proto, že
rozhodnutí o platnosti či neplatnosti kupní smlouvy nemá žádný význam z
hlediska zápisu v katastru nemovitostí, neboť podkladem pro takový zápis
může být pouze rozhodnutí o určení vlastnického práva k nemovitostem. Pokud
soud prvního stupně dovodil naléhavý právní zájem žalobkyně na určení
neplatnosti kupní smlouvy ze skutečnosti, že prodávající E. D. po převodu
nemovitosti zemřel, prodaná nemovitost nespadla do dědictví, a proto nelze
žalovat ani na plnění ani na obnovení původního právního stavu, nepovažuje
odvolací soud jeho názor za správný. Došlo-li totiž k úmrtí jednoho z
prodávajících po uzavření kupní smlouvy, nic nebrání žalobkyni, aby se vůči
jeho zjištěným dědicům (kteří by měli v tomto řízení postavení nerozlučných
společníků) domáhala určení, že převáděná věc byla ke dni úmrtí prodávajícího
jeho vlastnictvím a že tedy spadá do dědictví po zemřelém.
Toto rozhodnutí městského soudu nabylo právní moci dne 25. března 2002.
Proti uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze podala žalobkyně dne 16.
května 2002 včasné dovolání. Přípustnost tohoto dovolání odůvodňuje odkazem na
ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Jako důvod dovolání uvádí ustanovení §
241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Podle dovolatelky rozhodnutí odvolacího soudu
vychází z nesprávného právního posouzení věci. Především soud druhého stupně
nesprávně uzavřel, že žalobkyně nemá naléhavý právní zájem na požadovaném
určení. Dovolatelka v této souvislosti uvádí, že nebyla účastníkem napadené
kupní smlouvy a tudíž jí nemůže být deklarováno vlastnické právo z důvodu
neplatnosti předmětné kupní smlouvy a ani jí nemůže vzniknout vlastnické právo,
resp. vyplývat z důvodu určení vlastnictví pana E. D. k převáděným
nemovitostem k okamžiku jeho smrti. Naopak pro dodatečné projednání
dědictví po panu E. D. může být podkladem jak rozhodnutí o určení vlastnictví
pana E. D. k převáděným nemovitostem k okamžiku jeho smrti, tak také rozhodnutí
o určení neplatnosti kupní smlouvy, kterou zůstavitel uzavřel před svou smrtí.
Podle žalobkyně je dán její naléhavý právní zájem na určení neplatnosti
předmětné smlouvy s ohledem na vzájemné postavení podílových spoluvlastníků
tak, jak je upraveno v ustanovení § 137 a násl. o.z. Dále žalobkyně uvádí, že
jestliže je v katastru nemovitostí zapsán jako podílový spoluvlastník někdo,
kdo jím ve skutečnosti není a tento zapsaný spoluvlastník trvá na
platnosti předmětné smlouvy (tak tomu je podle žalobkyně v daném případě), a
jako spoluvlastník také vystupuje, má rozhodnutí o určení neplatnosti smlouvy
výrazně preventivní charakter, neboť jasně stanoví, že domnělí spoluvlastníci
uzavřeli neplatnou smlouvu a žádné vlastnické právo nenabyli.
Z výše uvedených důvodů navrhuje dovolatelka, aby Nejvyšší soud ČR rozhodnutí
odvolacího soudu zrušil a věc vrátil soudu druhého stupně k dalšímu řízení.
K podanému dovolání žalobkyně se písemně vyjádřily žalované 3/, 5/ a 6/, které
se tak s napadeným rozhodnutím ztotožnily, a proto navrhly zamítnutí tohoto
dovolání.
Dovolací soud shledal, že dovolání žalobkyně bylo podáno oprávněnou osobou -
účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1
o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., je
charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §
241a odst. 1 o.s.ř., opírá se o možný případ přípustnosti dovolání podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., přičemž vychází z
dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Dovolací soud za tohoto stavu přezkoumal napadený rozsudek Městského
soudu v Praze v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a
dospěl k závěru, že výtkám obsaženým v dovolání není možno v jejich podstatě
přisvědčit, takže z tohoto pohledu je třeba toto rozhodnutí považovat za
správné (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem o.s.ř.).
S přihlédnutím ke znění ustanovení § 242 o.s.ř. je třeba konstatovat, že právní
úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu
rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je však přitom vázán nejen rozsahem
dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Podle
třetího odstavce zmíněného ustanovení však dovolací soud v případech, kdy je
dovolání přípustné, přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, §
229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení,
které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v
dovolání uplatněny. Dovolatelka však ve svém dovolání žádný z případů, na něž
dopadají zmíněná ustanovení, neuvádí, a ani z obsahu spisu se žádné takové
pochybení nepodává. Dovolací soud se proto dále zabýval výtkami dovolatelkou v
dovolání výslovně uvedenými a zobecněnými v dovolací
důvod ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Vada ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. záležející ve skutečnosti, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, se projevuje omylem
soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy,
pokud soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo
jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil.
Přitom nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem
jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Při posuzování věci se odvolací soud správně zaměřil na splnění předpokladů
stanovených v ustanovení § 80 písm. c) o. s.ř. Ve smyslu tohoto ustanovení lze
žalobou uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo
je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem. Existence naléhavého právního
zájmu na žádaném určení podle výše uvedeného ustanovení je u určovací žaloby
nezbytnou podmínkou její přípustnosti. Žalobce má právní zájem na požadovaném
určení, jestliže by bez tohoto určení bylo ohroženo jeho právo nebo právní
vztah, na němž je zúčastněn, nebo jestliže by se jeho postavení bez tohoto
určení stalo nejistým (srov. např. nález Ústavního soudu České republiky ze dne
20.6.1995, sp.zn. III. ÚS 17/95).
Pokud tedy dovolatelka svou žalobou o určení neplatnosti kupní smlouvy
usilovala o obnovení právního stavu, který existoval před
uzavřením napadené kupní smlouvy, dovodil odvolací soud správně, že naléhavý
právní zájem zde není dán. Neplatnost této smlouvy by byla řešena pouze jako
předběžná otázka v řízení o existenci právního vztahu k převáděným nemovitostem
a rozhodnutí o platnosti či neplatnosti kupní smlouvy by nemělo žádný význam z
hlediska zápisu v katastru nemovitostí, neboť podkladem pro takový zápis může
být pouze rozhodnutí o určení vlastnického práva k nemovitostem. Naopak pevný
základ pro vyjasnění právních vztahů účastníků sporu by mohla položit žaloba na
určení, že převáděná nemovitost byla ke dni úmrtí prodávajícího jeho
vlastnictvím a že tedy spadá do dědictví po zemřelém.
Odvolací soud tedy posoudil věc standardním způsobem, v souladu se stávající
judikaturou (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 30 Cdo 1674/99 a
sp.zn. 2 Cdon 223/96).
Za situace, kdy je dovolací soud vázán - jak již bylo vyloženo - obsahem
podaného dovolání, nezbylo, než aby z tohoto důvodu posoudil dovoláním napadený
rozsudek odvolacího soudu jako správný (§ 243b odst. 2 o.s.ř.). Proto bylo
dovolání žalobkyně zamítnuto, aniž bylo ve věci nařízeno jednání (§ 243a odst.
1 o.s.ř.).
Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 o.s.ř. ve
spojení s § 224 odst. 1, § 150 a § 151 odst. 1 o.s.ř. (část věty před
středníkem). Dovolací soud v tomto případě přihlédl ke skutečnosti, že
žalobkyně neměla se svým dovoláním úspěch. Pokud však bylo k tomuto dovolání
podáno vyjádření, nelze přehlédnout, že v tomto případě šlo jen o
velmi stručné podání, do značné míry pouze parafrázující rozhodnutí odvolacího
soudu. S ohledem na tyto okolnosti nebylo proto žádnému z účastníků
přiznáno právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. prosince 2002
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu