30 Cdo 1249/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Pavla
Pavlíka v právní věci žalobce Ing. I. Š., zastoupeného
advokátem, proti žalované Ing. Š. Š., zastoupené advokátem, o rozvod
manželství, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 31 C 44/98, o dovolání
žalované proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. února 2002, č. j. 19
Co 39/2002-80, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobním návrhem podaným u Městského soudu v Brně dne 6. 2.
1998 se žalobce domáhal rozvodu manželství, jež uzavřel dne 29.
8. 1987 před tehdejším ObNV pro B. se žalovanou, a úpravy práv a povinností
žalobce a žalované k jejich synovi, nezletilému O. Š., narozenému 24. 1. 1988,
pro dobu po rozvodu.
Rozsudkem ze dne 18. 6. 1998, č. j. 31 C 44/98-24, Městský soud v Brně
manželství účastníků rozvedl a schválil jejich dohodu o výchově a výživě jejich
nezletilého syna O. Š. pro dobu po rozvodu.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně usnesením ze dne 29. 10.
1998, č. j. 15 Co 529/98-36, rozsudek Městského soudu v Brně ze dne
18. 6. 1998, č. j. 31 C 44/98-24, zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu
řízení.
Rozsudkem ze dne 16. 7. 2001, č. j. 22 Nc 82/98-240, Městský soud v Brně svěřil
nezletilého O. Š. pro dobu před rozvodem i pro dobu po rozvodu manželství jeho
rodičů, do výchovy matce Ing. Š. Š. a rozhodl o povinnosti otce Ing. I. Š.
přispívat na jeho výživu.
Rozsudkem ze dne 20. 11. 2001, č. j. 31 C 44/98-70, Městský soud v Brně
manželství účastníků rozvedl.
Odvolání, které žalovaná proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 20. 11.
2001, č. j. 31 C 44/98-70, podala, Městský soud v Brně usnesením ze dne 18. 1.
2002, č. j. 31 C 44/98-74, odmítl. Soud prvního stupně dovodil, že zástupci
žalované byl rozsudek ze dne 20. 11. 2001, č. j. 31 C 44/98-70, doručen dne 31.
12. 2001. Protože zástupce žalované podal odvolání osobně u soudu až dne 17. 1.
2002, jde o opožděné odvolání. Při svém rozhodování soud prvního stupně
postupoval podle ustanovení § 209 odst. 1 (správně § 208 odst. 1) Občanského
soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně usnesením ze dne 22. 2. 2002, č. j. 19
Co 39/2002-80, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud dospěl
ze shodných důvodů jako soud prvního stupně k závěru, že žalovaná podala
odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 20. 11. 2001, č. j. 31 C
44/98-70, opožděně. Při svém rozhodování vycházel - jak vyplývá z odůvodnění
usnesení - z Občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 2. 2002, č. j. 19 Co
39/2002-80, podala žalovaná dovolání. Namítá, že rozhodnutí soudů obou stupňů
spočívají na nesprávném právním posouzení věci, když se opírají o závěr, že
rozsudek soudu prvního stupně ze dne 20. 11. 2001, č. j. 31 C 44/98-70, byl
zástupci žalované doručen dne 31. 12. 2001. Ve skutečnosti byl zástupci
žalované uvedený rozsudek doručen až dne 2. 1. 2002, kdy byl předán pracovnici
advokátní kanceláře zástupce žalované JUDr. S., který má stejné sídlo jako
zástupce žalované a omylem předmětný rozsudek převzal dne 31. 12. 2001 od
poštovního doručovatele, ač k tomu nebyl zástupcem žalované zmocněn.
Přípustnost dovolání žalovaná dovozuje z ustanovení § 239 odst.
3 Občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001 a navrhuje,
aby dovolací soud napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne
22. 2. 2002, č. j. 19 Co 39/2002-80, „ve spojitosti s usnesením Městského soudu
v Brně ze dne 18. 1. 2002“, zrušil a aby „uložil soudu prvního stupně povinnost
doručit dosud nepravomocný meritorní rozsudek postupem souladným s § 48b o. s.
ř.“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací věc projednal podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2001 (dále též
jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napadeno rozhodnutí odvolacího soudu
vydané po 1. 1. 2001 a po řízení provedeném podle Občanského
soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001 (srov. Část dvanáctou, Hlavu I,
bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po
přezkoumání věci dospěl k závěru, že dovolání žalované proti usnesení
odvolacího soudu není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení
odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci
samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], nebo
jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a jestliže dovolací
soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní
stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Dovolání je také přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno
usnesení soudu prvního stupně nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního
stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším usnesení
proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější usnesení
zrušil, anebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jestliže
dovolání není jinak přípustné a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené usnesení má po právní stránce zásadní význam, a to v případech, kdy
usnesením odvolacího soudu bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního
stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení, o zamítnutí návrhu na
změnu rozhodnutí podle ustanovení § 235h odst.1 věty druhé o. s. ř., ve věci
konkursu a vyrovnání, o žalobě pro zmatečnost, o návrhu na
nařízení výkonu rozhodnutí, ve věci zastavení výkonu rozhodnutí, ve věci
udělení příklepu ve výkonu rozhodnutí, o rozvrhu rozdělované podstaty ve výkonu
rozhodnutí nebo o povinnostech vydražitele uvedeného v ustanoveních § 336m
odst. 2 (§ 336n) a v § 338za o. s. ř. (§ 238 a § 238a o. s. ř.).
Dovolání je rovněž přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo
rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla
postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží [§ 239 odst. 1 písm. a) o. s. ř.],
jímž bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo je procesním
nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle ustanovení § 107 odst. 5 o. s.
ř., o vstupu do řízení namísto dosavadního účastníka podle ustanovení § 107a o.
s. ř., o přistoupení dalšího účastníka podle ustanovení § 92 odst. 1 o. s. ř.
a o záměně účastníka podle ustanovení § 92 odst. 2 o. s. ř. [§ 239 odst. 1
písm. b) o. s. ř.], jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o
zastavení řízení podle ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř. [§ 239 odst. 2 písm.
a) o. s. ř.], jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně,
kterým bylo rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o zastavení
řízení podle ustanovení § 107 odst. 5 o. s. ř., o vstupu do řízení na místo
dosavadního účastníka podle ustanovení § 107a o. s. ř., o přistoupení dalšího
účastníka podle ustanovení § 92 odst. 1 o. s. ř. a o záměně účastníka podle
ustanovení § 92 odst. 2 o. s. ř. [§ 239 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], nebo jímž
bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí návrhu (žaloby),
ledaže by byl odmítnut návrh na předběžné opatření podle ustanovení § 75a o.
s. ř. [§ 239 odst. 3 o. s. ř.].
V posuzovaném případě žalovaná dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu,
kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání pro
opožděnost.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není dána, a to již
proto, že usnesením odvolacího soudu nebylo potvrzeno usnesení soudu
prvního stupně, kterým by bylo rozhodnuto ve věci samé. Dovolání není přípustné
podle ustanovení § 238 a § 238a o. s. ř., protože usnesením soudu
prvního stupně nebylo rozhodnuto ve věcech, v uvedených ustanoveních taxativně
vyjmenovaných. Přípustnost dovolání nevyplývá rovněž z ustanovení § 239 odst. 1
a 2 o. s. ř., neboť nejde o případy v těchto ustanoveních uvedené. Přípustnost
dovolání nelze důvodně dovozovat ani z ustanovení § 239 odst. 3 o. s. ř., neboť
podle tohoto ustanovení lze podat dovolání jen tehdy, bylo-li potvrzeno
usnesení soudu prvního stupně, jímž byla postupem podle ustanovení § 43 o.
s. ř. odmítnuta žaloba, popřípadě jímž byl podle tohoto ustanovení odmítnut
jiný návrh na zahájení řízení, a nikoliv odmítl-li soud prvního stupně podle
ustanovení § 208 odst. 1 o. s. ř. odvolání pro opožděnost (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1124/2001,
uveřejněné v časopise Soudní judikatura, ročník 2002, sešit č. 1, pod
pořadovým č. 8).
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí odvolacího
soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší
soud ČR proto dovolání žalované podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a §
218 písm. c) o. s. ř. odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo
rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151
odst. 1 a § 144 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. září 2002
JUDr. Karel Podolka, v. r.
předseda senátu