30 Cdo 1251/2002
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobců
A/ Ing. V. M. a B/ M. M. – G., obou zastoupených advokátem, proti žalovaným 1/
J. S. a 2/ Mgr. R. J., obou zastoupených advokátem, o určení vlastnického práva
k nemovitostem, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 6 C 484/99, o
dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12.
února 2002, č. j. 18 Co 345/2001-165, t a k t o :
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. února 2002, č. j. 18 Co
345/2001-165 a rozsudek Okresního soudu ve Svitavách ze dne 19. dubna 2001, č.
j. 6 C 484/99-146, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Okresní soud ve Svitavách rozsudkem ze dne 19. dubna 2001, č. j. 6 C
484/99-146, určil, že vlastníky stavební parcely č. 176 o výměře 111 m2, domu
čp. 103 a na stavební ploše č. 176 a pozemkové parcely č. 47/I - zahrady
o výměře 1888 m2, zapsaných na listu vlastnictví č. 151, vedeného u
Katastrálního úřadu ve S. pro obec J. a katastrální území J. u S., jsou
žalovaní. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení, včetně náhrady státem
placených nákladů tohoto řízení.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 12. února 2002, č. j. 18 Co
345/2001-165, s odkazem na ustanovení § 219 občanského soudního řádu (dále
jen \"o. s. ř.\") rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný
potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně.
Především vzal za prokázáno, že žalobci měli v úmyslu získat dům s možností
půdní vestavby. Žalobci pak v řízení prokázali, že existence této možnosti pro
ně byla rozhodující podmínkou pro uzavření kupní smlouvy. Dále vzal za
prokázáno, že žalovaní v otázce možnosti zbudování půdní vestavby u žalobců
vyvolali omyl (byť není třeba předpokládat, že by bývalo šlo o úmyslné
jednání), přičemž bez této skutečnosti by k právnímu úkonu nedošlo. Žalobci se
dovolali včas neplatnosti smlouvy pro omyl ve smyslu ustanovení § 49a věta prvá
občanského zákoníku (dále jen \"o. z.\"), přičemž mají naléhavý právní zájem na
žalobou uplatněném určení (§ 80 písm. c/ o. s. ř.).
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové nabyl právní moci dne 22. března 2002.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dne 22. května 2002
včasné dovolání. Přípustnost tohoto dovolání odvozují z ustanovení § 237 odst.
1 písm. c) o. s. ř., když mají zato, že dovoláním napadený rozsudek má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam. Poukazují na to, že skutečnost, že
jednající osoba měla učinit právní úkon v omylu, a že jde o skutečnost pro
uskutečnění právního úkonu rozhodující, musí být zcela jasně a důvěryhodně
prokázána, když jen za této podmínky lze prolomit zásadu stability právních
vztahů. Rovněž okolnost, že soud nevyslechl svědka, kterého žalovaní navrhli
vyslechnout, postihla řízení vadou, která může mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Dovolatelé mimo jiné poukazují na to, že žalobci kupní
smlouvu ze dne 24. listopadu 1997 v omylu neuzavřeli a případný jejich úmysl
vybudovat půdní vestavbu nebyl pro uskutečnění kupní smlouvy rozhodující.
Žalovaní žalobcům do uzavření kupní smlouvy netvrdili, že v předmětném domě čp.
103 v J. je půdní vestavba možná. Sami nikdy se záměrem půdního prostoru k
bydlení nepočítali. Nelogickým pak je, že pro žalobce, kteří kupovali
nemovitost v miliónové hodnotě, by mělo být rozhodující, že je v domě možno
zřídit půdní vestavbu, přičemž si před uzavřením kupní smlouvy žádným odborným
způsobem tuto možnost neověřili. Soudy neměly akceptovat jejich dovolání se
neplatnosti ve smyslu ustanovení § 49a odst. 1 o. z.
Dovolatelé proto navrhli, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobci se k podanému dovolání vyjádřili podáním ze dne 11. června
2002, v němž navrhli, aby toto odvolání bylo odmítnuto jako
nepřípustné. Připomínají zejména, že prokázání zmiňovaného omylu bylo především
otázkou skutkových zjištění, přičemž i samotné dovolání brojí proti skutkovým
závěrům soudů.
Dovolací soud uvážil, že dovolání žalovaných bylo podáno oprávněnými osobami -
účastníky řízení, řádně zastoupenými advokátem podle ustanovení § 241 odst.
1 o. s. ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením § 240 odst. 1 o. s. ř.,
je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §
241a odst. 1 o. s. ř. Dovolání vychází z dovolacího důvodu podle ustanovení §
241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Dovolává se pak případu přípustnosti
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Poté se dovolací soud zabýval
právě otázkou přípustnosti dovolání v této věci.
Podle § 236 odst. l o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení
odvolacího soudu
- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237
odst. 1 písm. a/ o. s. ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto,
že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil
(§ 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle poslední z již uvedených možností, a dovolací soud dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam
(§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.)
S ohledem na zjištění obsahu spisu je třeba dovodit, že v této věci není
přípustnost dovolání založena ustanovením § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř.,
když napadeným rozsudkem nebyl rozsudek soudu prvního stupně změněn, resp.
rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jiný a posléze zrušený rozsudek
téhož soudu, kterým by bývalo bylo rozhodnuto jinak, než potvrzeným rozsudkem
soudu prvního stupně (i v případě předchozího a následně zrušeného
rozsudku soudu prvního stupně vydaného v této věci, bylo totiž předmětné žalobě
vyhověno).
Z uvedeného vyplývá, že přípustnost dovolání v označené věci tedy může být
založena jedině tehdy, pokud by dovolací soud skutečně dospěl k závěru, že
napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam (§ 237
odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
Zmíněným ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. procesní předpis umožňuje
dovolacímu soudu v konkrétní věci uvážit, zda napadené rozhodnutí vyžaduje, aby
bylo přezkoumáno v dovolacím řízení. Přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu
tímto způsobem má přesto v zásadě povahu výjimečného opatření, a je vyhrazeno
jen pro řešení závažných právních otázek, přičemž je nezbytné, aby šlo o takové
otázky, které se staly vlastním právním podkladem rozhodnutí odvolacího soudu.
Podle názoru dovolacího soudu pak jde v posuzované věci o takový případ, takže
lze uzavřít, že z tohoto důvodu je v označené věci dovolání
přípustné.
Jestliže zákon uděluje toto oprávnění přezkoumat napadené rozhodnutí odvolacího
soudu v dovolacím řízení za výslovného předpokladu, že jde o rozhodnutí po
právní stránce zásadního významu, pak dovolání v těchto případech může být
připuštěno jen pro řešení právních otázek. Z této zákonné zásady je proto třeba
dovodit, že dovolatel je oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu za
podmínek ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen z důvodu uvedeného v §
241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. pouze proto, že rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení věci. Pokud tedy žalovaní v dovolání též
vytýkají nedostatky ve skutkových zjištěních a fakticky tak exponují též
dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., nelze k
těmto jejich výtkám přihlížet.
Pokud se týče samotného dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř., je třeba zkoumat, zda rozhodnutí skutečně spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Za nesprávné právní posouzení je pak třeba
považovat omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový
případ jde tehdy, jestliže soud buď použil při právním posouzení věci jiný
právní předpis, než který měl správně použít, nebo jestliže sice aplikoval
správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.
V souzené věci dovolatelé, ve vztahu k odvolacím soudem dovozenému omylu
žalobců v otázce možnosti zbudovat na půdě kupovaného domku půdní vestavbu,
zvýrazňují skutečnost, že žalobci za situace, kdy kupovali nemovitost v
miliónové hodnotě, kdy (však) pro ně mělo být (přesto) rozhodující to, že v
domě je možno zřídit půdní vestavbu, si tuto skutečnost (tuto možnost) před
uzavřením kupní smlouvy žádným odborným způsobem neověřili. Dovolání se
neplatnosti dotčené kupní smlouvy ve smyslu ustanovení § 49a odst. 1 o. z. ze
strany žalobců proto není podle dovolatelů po právu. Právě posouzení věci podle
ustanovení § 49a o. z. činí napadené rozhodnutí rozhodnutím po právní stránce
zásadního významu. Je proto třeba konstatovat, že přípustnost dovolání v této
věci je skutečně založena naplněním předpokladů obsažených v ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolací soud poté přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci
Králové v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o. s. ř. a dospěl k závěru,
že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu nelze považovat za správné (§
243b odst. 2 o. s. ř.).
S přihlédnutím ke znění ustanovení § 242 o. s. ř. je třeba konstatovat, že
právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího
soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem
dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je
však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen
přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, §
229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k
jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a
to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Tyto vady však z obsahu spisu
seznány nebyly.
Opačná je však situace, pokud dovolatelé uplatnili dovolací důvod ve smyslu
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Podle ustanovení § 49a o. z. je právní úkon neplatný, jestliže jej jednající
osoba učinila v omylu, vycházejícím ze skutečnosti, jež je pro jeho uskutečnění
rozhodující, a osoba, které byl právní úkon určen, tento omyl vyvolala
nebo o něm musela vědět. Právní úkon je rovněž neplatný, jestliže omyl byl
touto osobou vyvolán úmyslně. Omyl v pohnutce právní úkon neplatným nečiní.
Citované ustanovení obsahuje úpravu právních následků pro případ, že právní
úkon byl učiněn v omylu jako nevědomosti o pravém stavu věci (tzv.
volní - vnitřní omyl). Právní podstata omylu ve vůli spočívá v tom, že
jednající měl nesprávnou, resp. nedostatečnou představu o právních účincích
právního úkonu.
Omyl ve vůli je právně významným, tj. má za následek neplatnost právního úkonu
jen tehdy, jestliže jej jednající osoba učinila v omylu vycházejícím ze
skutečnosti, jež je pro právní úkon rozhodující, resp. podstatná (error
essentialis) a osoba, které byl právní úkon určen, tento omyl
vyvolala anebo o něm musela vědět v době právního úkonu.
Omyl je u právního úkonu rozhodující (podstatný), týká-li se právního důvodu
(error in negotio), resp. předmětu, a to buď totožnosti předmětu (error in
corpore) anebo podstatné vlastnosti předmětu (error in qualitate), osoby (error
in personam), popř. jiné skutečnosti, která byla pro uskutečnění právního úkonu
podle projevené vůle subjektu rozhodující. Neplatnost právního úkonu je v
těchto případech omezena s ohledem na zabezpečení právní jistoty
občanskoprávního styku pouze na rozhodující (podstatný) omyl. Omyl v pohnutce
(vzdálenější motiv, či konečný cíl chování), která obvykle netvoří součást
vůle, nečiní právní úkon neplatným.
Právní následky omylu jsou tedy spojeny jen s určitým kvalifikovaným (právně
významným) omylem. Jiný omyl právní následky nevyvolá a jde k tíži mýlícího se
účastníka. Právně významný je omyl tehdy, je-li tento omyl skrytý (tj. účastník
jednající v omylu o něm neví) a druhý účastník se na vzniku takového omylu
podílel. Jde především o případy, kdy druhý účastník tento omyl způsobil přímo
úmyslně. O omyl však půjde i tehdy, kdy druhý účastník omyl vyvolal jinak (tedy
např. neúmyslně) nebo o něm musel vědět. V tomto případě omyl musí vycházet ze
skutečností, které jsou pro uskutečnění právního úkonu rozhodující - musí zde
tedy jít o již zmíněný tzv. podstatný omyl.
Omyl je podstatný, jestliže jednající osoba učinila právní úkon v omylu
vycházejícím ze skutečnosti, jež je pro právní úkon rozhodující (tedy
podstatná), a bez níž by k právnímu úkonu nedošlo, a dále osoba, které byl
právní úkon určen, tento omyl vyvolala nebo o něm musela v době právního úkonu
alespoň vědět. Podstatnou je pak taková skutečnost (resp. vlastnost věci), k
níž úmysl jednající osoby směřuje ve své podstatě a současně byl takovýto úmysl
i ozřejměn.
Ustanovení § 49a o. z. pojednávající o omylu jednající osoby však není možno
vykládat tak, že na jeho základě je tato osoba, která se omylu pak dovolává,
zbavena povinnosti podle okolností konkrétního případu sama si zajistit
odpovídající míru objektivních informací o okolnostech, resp. skutečnostech,
které má tato osoba za rozhodující pro uskutečnění zamýšleného právního úkonu.
To se zvýrazňuje mimo jiné především též v případech, kdy jde např. o
skutečnost (resp. skutečnosti) odborného charakteru, v níž jednající osoba
příslušné odborné znalosti nemá. Zanedbání požadavku okolnostem přiměřené péče
jednající osoby zajistit si okolnostem odpovídající objektivní informace pro
posouzení existence předpokladů, které jsou pro ni z hlediska uvažovaného
právního úkonu významné (resp. rozhodné), proto je způsobilé zpochybnit možnost
účinně se pak ve smyslu ustanovení § 49a o. z. dovolat tímto počínáním
ovlivněnéhoomylu.
V takovémto případě je proto třeba v případě, že se jednající osoba omylu ve
smyslu ustanovení § 49a o. z. dovolává podle ustanovení § 40a téhož zákona,
uvážit, zda se zde jedná o omyl tzv. omluvitelný či naopak o omyl neomluvitelný.
O omluvitelný omyl, kterým je pravidelně omyl jednající osoby týkající se
skutkových okolností (error facti), pak nepochybně nejde, byl-li omyl jednající
osoby zaviněn její nedbalostí při využití možnosti ověřit si skutečnosti
rozhodné pro uskutečnění zamýšleného právního úkonu. Tj. jinak řečeno, o omyl,
který lze omluvit, nepůjde tehdy, měla-li jednající, a omylu se pak
dovolávající osoba, možnost se takovému omylu vyhnout vlastní pečlivostí při
seznání skutečností pro uskutečnění právního úkonu rozhodujících. Nelze totiž
akceptovat možnost, že by se bylo lze účinně dovolat neplatnosti pro omyl podle
ustanovení § 49a o. z. za situace, kdy by omylu se dovolávající osoba zanedbala
pro ni ve věci objektivně existující možnost přesvědčit se o pravém stavu věci,
a bez příčiny se ve svém úsudku nechala mylně ovlivnit případnými dojmy,
náznaky řešení, resp. hypotézami o vlastnostech předmětu zamýšleného právního
úkonu.
Z dovoláním napadeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové (stejně tak
jako z rozsudku soudu prvního stupně) ovšem není patrno, že by soudy v této
věci z uvedených zásad beze zbytku vycházely.
V posuzovaném případě byl k zodpovězení otázky, zda lze
uvažovat v předmětném domě se zbudováním půdní vestavby,
soudem vyžádán znalecký posudek, který byl dne 9. února 2001 podán Ing. L.
P.(čl. 123 spisu). Ten na takto položenou otázku odpověděl negativně, což
vysvětlil zejména dvěma důvody:
- jednak dospěl k závěru, že vzniklý obytný prostor nelze využít pro obytnou
místnost podle příslušné ČSN - Obytné budovy,
- jednak zřízený strop by bylo možno zatížit jen nižším zatížením, než odpovídá
ČSN, a tento prostor tak lze využít jen jako půdu s limitovaným zatížením
stropu.
Je zřejmé, že pokud by v posuzovaném případě byla možnost žalobci deklarovaného
úmyslu provést v dotčeném domku půdní vestavbu, skutečně také určující, resp.
rozhodující pro předmětnou kupní smlouvu, bylo by třeba předpokládat, že
žalobci si (vedle toho, že si sami před koupí nemovitost prohlédli)
zajistí i odpovídající podklady pro zodpovězení otázky
(která je ve svém základu otázkou stavebně technickou - tedy odbornou), zda je
tento jejich předpoklad skutečně také realizovatelný. Význam by zde mohla mít
např. případná stavební, resp. projektová dokumentace, která by bývala
eventuálně předložena žalovanými žalobcům, resp. zejména to, pokud by samotní
žalobci konzultovali tuto otázku s příslušným odborníkem, apod. Dosavadní
průběh řízení však nenaznačuje, že by tak žalobci bývali byli postupovali.
Jestliže tedy soudy obou stupňů neuvážily, že je nezbytné zabývat se při
posuzování této věci i tím, zda lze případný žalobci tvrzený omyl týkající se
předpokladu pro uzavření dotčené kupní smlouvy spočívající v představě o
možnosti zřízení půdní vestavby v domku, kvalifikovat jako omyl omluvitelný,
resp. naopak neomluvitelný, řešily tuto otázku v rozporu s hmotným právem,
neboť bez ozřejmění této otázky nelze bez dalšího dovodit, že popisovaný omyl
žalobců vyvolali (byť případně neúmyslně) žalovaní.
Z uvedených důvodů proto dovolací soud nemůže pokládat za správný (§ 243b odst.
2 o. s. ř.) ani samotný dovoláním napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci
Králové, stejně tak jako rozsudek soudu prvního stupně. Nejvyšší soud České
republiky proto toto rozhodnutí, včetně rozsudku soudu prvního stupně zrušil a
vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.). K
projednání věci nebylo nařízeno jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.)
Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu
(§ 243d odst. 1 věta první o. s. ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož
zákona). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení
soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.)
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. prosince 2002
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu