30 Cdo 1262/2002
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Romana Fialy, v právní
věci žalobce České republiky - Finančního úřadu v Chebu, se sídlem v Chebu,
Hálkova č. 28, proti žalované V. P., zastoupené advokátem se sídlem v Klatovech
II, Masarykova č. 393, za účasti vedlejšího účastníka P. P., zastoupeného
advokátem, o určení neúčinnosti právních úkonů, vedené u Okresního soudu v
Chebu pod sp. zn. 9 C 34/99, o dovolání žalované a vedlejšího účastníka proti
rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. listopadu 2001, č. j. 13 Co
576/2001- 94, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 6. listopadu
2001, č. j. 13 Co 576/2001-94, a rozsudek
Okresního soudu v Chebu ze dne 24. dubna 2001, č. j. 9 C 34/99-66, ve
výrocích I., III., a IV. se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Okresní soud v Chebu rozsudkem ze dne 24. dubna 2001, č. j. 9 C 34/99-66,
určil, že dohoda ze dne 4. září 1996 o vypořádání bezpodílového
spoluvlastnictví manželů P. P. a V. P., týkající se věcí nemovitých, je vůči
žalobci právně neúčinná (výrok I.). Dále zamítl žalobu, kterou se žalobce
domáhal určení, že dohoda ze dne 4. září 1996 o vypořádání
bezpodílového spoluvlastnictví manželů, týkající se věcí movitých, je vůči
žalobci právně neúčinná (výrok II.). Rozhodl též o náhradě nákladů
řízení a o povinnosti zaplatit soudní poplatek (výroky III. a IV.).
Soud prvního stupně připomněl, že sám již rozsudkem ze dne 28. března 2000 (č.
j. 9 C 34/99-26) žalobu v této věci zamítl po zjištění, že dohody o vypořádání
majetku (žalované a vedlejšího účastníka) byly uzavřeny v době, kdy trvalo
jejich bezpodílové spoluvlastnictví, když rozsudek o zrušení tohoto
bezpodílového spoluvlastnictví nabyl právní moci až dne 17. září 1996. Při svém
tehdejším rozhodování přihlédl k tomu, že dohody, jejichž neúčinnosti se
žalobce domáhá, jsou absolutně neplatné. Toto původní rozhodnutí však bylo
zrušeno usnesením Krajského soudu v Plzni pod č. j. 13 Co 627/2000-47 (dne 26.
října 2000), když odvolací soud dovodil, že zmíněné dohody jsou sice neplatné,
avšak odporovat lze i právním úkonům neplatným, pokud vyvolají účinky
spočívající ve zmenšení majetku dlužníka, a zkrátí tak možnost věřitele domoci
se uspokojení pohledávky. S ohledem na vázanost vysloveným právním názorem
odvolacího soudu proto novým rozhodnutím soudu prvního stupně žalobě vyhověl ve
vztahu k nemovitému majetku, v jehož případě sice šlo (též) o neplatný právní
úkon, avšak zápisem do katastru nemovitostí vyvolal účinky, kterými byl věřitel
zkrácen (což se ovšem netýkalo věcí movitých).
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 6. listopadu 2001, č. j. 13 Co
576/2001-94, s odkazem na ustanovení § 219 občanského soudního řádu (dále
jen \"o. s. ř.\") rozsudek soudu prvního stupně v části napadené
odvoláním (tj. s výjimkou výroku pod bodem II.) potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud své rozhodnutí zbudoval především na úvaze, zda jsou splněny
podmínky ustanovení § 42a občanského zákoníku (dále jen \"o. z.\"), za nichž se
může žalobce jako věřitel domáhat určení, že dotčená dohoda o vypořádání
tehdejšího bezpodílového spoluvlastnictví manželů je vůči němu právně neúčinná,
byť samotná dohoda je jako právní úkon neplatná, když byla uzavřena ještě před
právní mocí zániku bezpodílového spoluvlastnictví. Zde odvolací soud odpověděl
pozitivně tak, že za situace, kdy tato dohoda, byť
neplatná, vyvolala účinky, protože podle této dohody následně došlo ke změně
zápisu vlastnického práva k nemovitostem, je ve vztahu k věřitelům
dlužníka odporovatelným právním úkonem. Odvolací soud pak měl dále za
splněné i ostatní zákonné předpoklady vyplývající z ustanovení § 42a o. z.
Rozsudek Krajského soudu v Plzni nabyl právní moci dne 19. prosince 2001.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalovaná a vedlejší účastník dne
8. února 2002 včasné dovolání, doplněné podáním ze dne 10. června 2002.
Přípustnost tohoto dovolání odvozují z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s.
ř. a při formulaci dovolacích důvodů odkazují na ustanovení § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř., tj. takto fakticky vytýkají, že toto rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Nadto uplatňují i dovolací důvod podle
ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., neboť mají zato, že napadené rozhodnutí též
vychází ze skutkového stavu, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části
oporu v provedeném dokazování.
Dovolatelé zejména uvádějí v pochybnost právní názor, podle něhož se věřitel
může domáhat určení, že dohoda o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví
manželů je aktem, který by měl být vůči věřiteli právně neúčinný, ač jde (v
konkrétním případě) o dohodu neplatnou. Dále vytkli jimi tvrzené nedostatky
ve skutkových zjištěních. Navrhli proto, aby napadený rozsudek byl zrušen.
Žalobce se k podanému dovolání nevyjádřil.
Dovolací soud uvážil, že dovolání žalované a vedlejšího účastníka bylo podáno
oprávněnými osobami, řádně zastoupenými advokátem podle ustanovení § 241 odst.
1 o. s. ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením § 240 odst. 1 o. s.
ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky
požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolání vychází z dovolacího
důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř. Opírá se o
případ přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
Dovolací soud poté přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni
v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že
dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu nelze považovat za správné (§
243b odst. 2 o. s. ř.).
S přihlédnutím ke znění ustanovení § 242 o. s. ř. je třeba konstatovat, že
právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího
soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem
dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je
však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen
přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229
odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným
vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to
i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Tyto vady však z obsahu spisu
seznány nebyly.
Opačná je však situace, pokud dovolatelé uplatnili dovolací důvod ve smyslu
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Podle ustanovení § 42a odst. 1 o. z. se věřitel může domáhat, aby soud určil,
že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné
pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné. Toto právo má i tehdy, je-li nárok
proti dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný nebo byl-li
již uspokojen.
Určením právní neúčinnosti právního úkonu ve smyslu ustanovení § 42a o. z.
nastává stav tzv. relativní bezúčinnosti dotčeného právního úkonu.
Odporovatelný právní úkon tak sice zůstává platným právním úkonem, avšak v
poměrech účastníků se na něj hledí tak, jako by nenastaly jeho účinky. Avšak v
případě, že posuzovaný právní úkon je neplatný (a to ať absolutně nebo
relativně), jeho právní účinky vůbec nenastávají. Na právní vztahy se tu hledí
stejně, jako by takový právní úkon nebyl učiněn. Tedy u právního úkonu, který
je neplatný, nelze vyslovit jeho odporovatelnost. Neplatnost právního úkonu má
v tomto případě přednost před jeho odporovatelností, takže odporovat lze jen
platnému právnímu úkonu. Závěr o neplatnosti právního úkonu
proto má za následek zamítnutí žaloby o určení, že dlužníkovy právní úkony
jsou vůči žalobci právně neúčinné (obdobně srovnej rozsudek Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 25. května 2000, sp. zn. 31 Cdo 417/99). Na této
skutečnosti tedy nemůže nic změnit ani fakt, že na základě takovéto neplatné
smlouvy případně došlo ke vkladu vlastnického práva k nemovitostem. Ani tím
totiž na vlastnických vztazích k dotčeným nemovitostem nemohlo dojít ke
změnám, přičemž nic nebrání tomu, aby soud v občanském soudním řízení platnost
smlouvy posoudil ve smyslu ustanovení § 39 o. z., resp. dalších zákonných
ustanovení.
V posuzované věci však odvolací soud zaujal zcela opačný právní názor, kterým v
rozhodování svázal i soud prvního stupně. Protože dovolací soud tento určující
názor, na němž bylo zbudováno rozhodnutí soudů obou stupňů, nepovažuje za
správný, nemůže pokládat za správný (§ 243b odst. 2 o. s. ř.) ani samotný
dovoláním napadený rozsudek ve věci samé Krajského soudu v Plzni (stejně tak
jako rozsudek soudu prvního stupně v označených výrocích). Nejvyšší soud České
republiky proto toto rozhodnutí, včetně příslušných výroků rozsudku soudu
prvního stupně zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§
243b odst. 3 o. s. ř.). K projednání věci nebylo nařízeno jednání (243a odst. 1
o. s. ř.).
Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu
(§ 243d odst. 1 věta první o. s. ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož
zákona). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení
soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. listopadu 2002
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu