30 Cdo 1268/2002
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Romana Fialy, v právní
věci žalobce Stavební bytové družstvo S. v P., zastoupeného advokátem, proti
žalované obchodní společnosti C. R., a. s., v P. 9, zastoupené advokátem, o
určení neplatnosti zástavního práva, vedené u Městského soudu v Praze pod sp.
zn. 2 Cm 91/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne
4. září 2001, č. j. 5 Cmo 221/2001-59, t a k t o :
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 4. září 2001, č. j. 5 Cmo 221/2001-59,
potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. listopadu 2000, č. j. 2
Cm 91/97-35, kterým byla zamítnuta žaloba o určení neplatnosti zástavní
smlouvy, uzavřené mezi žalobcem a právním předchůdcem žalovaného, týkající se
ideální jedné poloviny nemovitosti - stavby občanské vybavenosti (parking) na
pozemku č. parc. 862/37 v katastrálním území H., obec P. 4, a o
určení, že zástavní právo žalovaného k výše uvedené zastavené nemovitosti,
zřízené k zajištění pohledávky žalovaného za společností R., spol. s r. o., ve
výši 30.000.000,- Kč platně nevzniklo a neexistuje. Rozhodl též o náhradě
nákladů řízení. Konečně ve výroku svého rozhodnutí vyslovil, že se ve věci
připouští dovolání.
Soud druhého stupně rozhodnutí v této věci podrobně a pečlivě zdůvodnil
především tím, že ve věci je dán naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném
určení ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen
\"o. s. ř.\"), když výrok, zda je majetek žalobce zatížen zástavním právem, má
pro jeho hospodaření podstatný význam. Odvolací soud se poté zaměřil na zásadní
otázku, zda zástavní právo může vzniknout i k ideální části zástavou dotčené
nemovité věci v případě, že tato věc je (\"pouze\") ve vlastnictví jedné osoby.
Připomněl, že právní úprava vlastnictví ani předpisy týkající se zástavního
práva neupravují tuto otázku výslovně, avšak vesměs hovoří o věci jako takové,
a pokud zde hovoří o části věci, pak jde vždy o případy podílového
spoluvlastnictví. Přesto však podle odvolacího soudu nelze z této skutečnosti
vyvodit nemožnost zástavy části věci, kdy je třeba především vyjít z panství
vlastníka nad věcí a z jeho práva s věcí podle své úvahy a svých zájmů
disponovat (§ 123 občanského zákoníku - dále jen \"o. z.\"). Může-li
proto dát vlastník do zástavy celou věc, je v tom obsaženo i jeho právo
zastavit i část věci. Tuto možnost pak nevylučuje žádný právní předpis.
Takovéto možné omezení nevyplývá ani z povahy a logiky věci.
Pokud například vlastník zastaví část věci, nemění se nic na jeho vlastnickém
právu. Zástavní právo jen k části věci pouze vyjadřuje, nakolik může být
vlastnické právo vlastníka dotčeno případnou realizací zástavního práva. V době
trvání částečné zástavy o podílech na věci z hlediska vlastnického nemá smysl
uvažovat. (Teprve) při prodeji zastavené ideální části vznikne standardní
spoluvlastnický stav.
Výrok, kterým bylo připuštěno dovolání podle ustanovení § 239 odst. 1 o. s. ř.
odvolací soud odůvodnil tím, že otázka možnosti založení zástavních práv k
ideální části věci (zejména věci nemovité) není v současné literatuře ani
judikatuře řešena.
Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 15. října 2001.
Proti tomuto rozsudku Vrchního soudu v Praze podal žalobce dne 2. listopadu
2001 včasné dovolání. Dovolatel s napadeným rozsudkem nesouhlasí. Připomíná
zejména, že dřívější ani současná právní úprava nepředpokládá zastavení části
věci v případě, že věc je ve výlučném vlastnictví jediné osoby.
Jednání, které je s tímto závěrem v rozporu, je třeba klasifikovat jako v
rozporu se zákonem. Občanský zákoník zná jen zástavu věci (§ 151a násl. o. z.).
Zákon tak má na mysli zástavu věci jako celku. Vydělení části věci s tím, že
pouze tato část bude zastavena, pokládá dovolatel za nesprávné řešení.
Z uvedených důvodů proto dovolatel navrhuje, aby napadený rozsudek odvolacího
soudu, stejně tak jako rozsudek soudu prvního stupně, byl zrušen a aby věc byla
vrácena k dalšímu řízení Městskému soudu v Praze.
Žalovaný se k podanému dovolání nevyjádřil.
S přihlédnutím k části dvanácté, hlavě první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb.,
kterým byl novelizován mimo jiné též občanský soudní řád, Nejvyšší soud České
republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř) věc projednal a rozhodl podle
znění o. s. ř. účinného do 31. prosince 2000.
Dovolací soud uvážil, že dovolání žalobce bylo podáno oprávněnou osobou -
účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.
s. ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením § 240 odst. 1 o. s. ř., je
charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241
odst. 2 o. s. ř., opírá se o možný případ přípustnosti dovolání podle § 239
odst. 1 o. s. ř., přičemž fakticky vychází zejména z dovolacího důvodu podle
ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.
Dovolací soud za tohoto stavu přezkoumal napadený rozsudek Vrchního soudu v
Praze v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o. s. ř. a dospěl k závěru,
že s výtkami obsaženými v dovolání žalobce se nemůže v jejich
podstatě ztotožnit, takže z tohoto pohledu je nutno toto rozhodnutí
považovat za správné (§ 243b odst. 1 o. s. ř.).
S přihlédnutím ke znění ustanovení § 242 o. s. ř. je třeba konstatovat, že
právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího
soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je však přitom vázán nejen
rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je
však povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 237 o. s. ř., a
pokud je dovolání přípustné, pak i k vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v
dovolání.
Z dovolání žalobce ovšem nevyplývá, že by obsahovalo výtky ve smyslu ustanovení
§ 237 odst. 1 o. s. ř., přičemž existence takových vad se nepodává
ani z obsahu spisu. Totéž lze říci o případných jiných vadách,
které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Jak již bylo uvedeno, dovolatel uplatňuje dovolací důvod ve smyslu
ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., tj. má zato, že rozhodnutí je
poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde tedy o případ fakticky tvrzeného
omylu soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ se
jedná tehdy, pokud soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně
použít, nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně
jej vyložil. Přitom nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým
dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí
odvolacího soudu.
Zástavní právo slouží k zajištění pohledávky a jejího příslušenství tím,
že v případě jejich řádného a včasného nesplnění je zástavní
věřitel oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené (§ 151a odst. 1 věta
před středníkem o. z. ve znění účinném do 31. prosince 2000).
Podstata právního posouzení, na němž odvolací soud zbudoval svoje rozhodnutí,
spočívá v úvaze, že zástavní právo může vzniknout i k ideální části zástavou
dotčené nemovité věci, a to i tehdy, je-li tato věc ve vlastnictví pouze jedné
osoby. Odvolací soud se touto otázkou zabýval velmi pečlivě, přičemž o jeho
uvážlivosti svědčí i skutečnost, že ve věci podle ustanovení §
239 odst. 1 o. s. ř. připustil dovolání. Je zřejmé, že zde soudy
obou stupňů ovšem vyšly z opačného právního názoru, než jaký je např.
prezentován v Komentáři k občanskému zákoníku ( kolektiv, 6. vydání, Praha
2001, C.H. Beck, str. 535), podle něhož zástavce jako vlastník celé nemovitosti
může zástavním právem zatížit pouze celou nemovitost, a nikoliv jen její
pomyslnou část, která by jinak mohla být dostačujícím zajištěním věřitelovy
pohledávky. Dovolací soud se však v tomto případě kloní k řešení této otázky
tak, jak ji instruktivně naznačil v této věci soud druhého stupně (ale v zásadě
též i soud prvního stupně).
Zde odvolací soud správně konstatoval, že z platné právní úpravy není možno
dovodit, že by vylučovala případnou možnost, aby výlučný vlastník nemovité věci
dal do zástavy pouze ideální část takové věci. V tomto případě je skutečně
nutno především vycházet z ustanovení § 123 o. z., podle něhož vlastník je v
mezích zákona oprávněn předmět svého vlastnictví držet, užívat, požívat jeho
plody a užitky a nakládat s ním. Odvolací soud proto správně připomněl, že v
rámci tohoto svého dispozičního oprávnění může vlastník dát do zástavy věc k
zajištění závazků svých nebo třetích osob. Může-li dát do zástavy celou věc, je
v tom nutně obsaženo i jeho právo zastavit i jen část takové věci. Dovolací
soud se pak zejména ztotožňuje se závěrem, že i když vlastník zastaví jen
ideální část věci, nemění se tím nic na dosavadním výlučném vlastnickém právu
vlastníka k takové věci. Zůstává tak vlastníkem celé, nijak nerozdělené věci,
přičemž zástavní právo jen k ideální části věci pouze vyjadřuje, nakolik může
být jeho vlastnické právo dotčeno pro případ realizace zástavního práva. Potud
tedy dovolatelovy námitky obsažené v jeho dovolání není možno akceptovat.
Pro úplnost je třeba dodat, že v době účinnosti obecného zákoníku občanského
naopak skutečně platila zásada opačná, která však byla podmíněna stavem
tehdejší právní úpravy. Podle § 13 tehdy platného zákona č. 95/1871 ř. z., o
zavedení obecného zákona o pozemkových knihách, mohlo být zástavní právo
zapsáno buď na celém tzv. knihovním tělese, nebo, v případě, že vlastnické
právo bylo zapsáno pro několik osob, pak na podílu každého spoluvlastníka,
nikoliv však na jednotlivé části knihovního tělesa nebo na části podílu
připsaného v pozemkové knize některému spoluvlastníku. Vycházelo se proto z
toho, že ideální díly knihovního tělesa mohou být zástavou, ale jen v případě,
že šlo o podíl spoluvlastníka. Avšak ideální díl nemovitosti, která byla ve
výlučném vlastnictví, jakož i ideální díl spoluvlastnického podílu nemovitosti
nemohly být zástavou. Nyní platná právní úprava obsažená v zákonu č. 265/1992
Sb., o zápisech vlastnických a jiných práv k nemovitostem, resp. obsažená v
zákoně č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky však
takovéto omezení možnosti vkladu zástavy ideální části nemovitosti ve výlučném
vlastnictví jediného vlastníka neobsahuje. Není proto dána takováto zákonná
překážka možnosti zástavy ideální části nemovitosti
Je tedy zřejmé, že již sama tato skutečnost vede k závěru, že napadené
rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Nejvyšší soud České republiky
proto z uvedeného důvodu podané dovolání žalobce jako
nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 1 o. s. ř.).
Dovolací soud ve věci rozhodoval, aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst.
1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 4 věta
prvá o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 věta prvá a § 151 odst.
1 o. s. ř., když žalobce neměl se svým dovoláním úspěch, zatímco žalovanému v
dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. prosince 2002
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu