30 Cdo 1280/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v
právní věci žalobce P. f. České republiky, zastoupeného advokátem, proti
žalovaným 1) RNDr. V. J., zastoupené advokátkou, 2) J. M. a 3) J. K., o určení
vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 3 C 132/2003, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. ledna 2005,
č. j. 27 Co 547/2004 - 96, t a k t o :
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 6. ledna 2005, č. j. 27 Co 547/2004 -
96, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Kutné Hoře rozsudkem ze dne 28. 6. 2004, č. j. 3 C 132/2003 -
74, určil, že pozemky ve zjednodušené evidenci – parcely původ p.k. p.č. 317/1
o výměře 3220 m2, p.č. 337/2 o výměře 496 m2, p.č. 444/3 o výměře 323 m2, p.č.
447/3 o výměře 4633 m2, p.č. 559/1 o výměře 2504 m2, p. č. 560/1 o výměře 86 m2
a p.č. 672 o výměře 2086 m2, zapsané u Katastrálního úřadu pro Středočeský
kraj, katastrálního pracoviště K. na LV č. 10053 pro obec a katastrální území
V., jsou
ve výlučném vlastnictví České republiky a ve správě P. f. ČR, a rozhodl o
náhradě nákladů řízení a o soudním poplatku. Rozhodl tak o žalobě podané z
důvodu duplicitního zápisu v Katastru nemovitostí ČR, v němž je jako vlastník
sporných nemovitostí zapsána jednak Česká republika - správce P. f. ČR a dále
paní V. K., matka žalovaných, která zemřela dne 11. 7. 1996 a jíž bylo
potvrzeno nabytí dědictví rozhodnutím bývalého Státního notářství v Kutné Hoře
ze dne 7. 7. 1980, sp. zn. D 125/80, v dědickém řízení po zemřelém manželovi J.
K. st., ačkoliv tyto pozemky již před tím - na základě nabídky bezplatného
odevzdání státu učiněné jmenovaným dne 16. 8. 1973 a přijetím této nabídky
rozhodnutím finančního odboru ONV v K. ze dne 12. 3. 1974, č. j. Fin. Rp.
1576/73-dar/Vk - přešly do vlastnictví bývalého čsl. státu. Soud prvního stupně
vycházel ze zjištění, že otec žalovaných J. K. st., který byl vlastníkem
označených pozemků a dalších nemovitostí, uzavřel se svým synem J. K. ml. jako
obdarovaným darovací smlouvu formou notářského zápisu, sepsaného u bývalého
Státního notářství v Kutné Hoře, sp. zn. N 310/73, jejímž předmětem byl dům čp.
40, stav. parc. č. 31/1 a zahrada č. 452/3 ve V. Ohledně převodu těchto
nemovitostí nemělo JZD námitek za předpokladu, že sporné zemědělské pozemky
budou prodány JZD, které zajistí jejich obdělávání. Posléze dne 16. 8. 1973 J.
K. st. učinil nabídku bezplatného odevzdání předmětných pozemků do vlastnictví
bývalého čsl. státu, který ji citovaným rozhodnutím přijal. Bývalé Státní
notářství v Kutné Hoře v řízení o projednání dědictví po J. K. st., zemřelém
dne 19. 1. 1980, nesprávně zahrnulo do dědictví i sporné pozemky a rozhodnutím
ze dne 7. 7. 1980, sp. zn. D 125/80, je nabyla pozůstalá manželka V. K.
Dědictví po ní bylo projednáno Okresním soudem v Kutné Hoře pod sp. zn. D
767/96, Nc 269/96, a rozhodnutím ze dne 21. 7. 1997 byla schválena dohoda
dědiců (žalovaných) o vypořádání dědictví, přičemž do dědictví již předmětné
pozemky zahrnuty nebyly. Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci
dospěl soud prvního stupně k závěru, že žaloba o určení vlastnictví k
předmětným nemovitostem je opodstatněná, neboť jejich vlastníkem se stal stát,
a po smrti J. K. st. tudíž nemohly děděním přejít na V. K. Naléhavý právní
zájem
na požadovaném určení je ve smyslu ust. § 80 písm. c) o. s. ř. dán tím, že v
Katastru nemovitostí ČR je veden duplicitní zápis vlastnictví k předmětným
pozemkům, a odstranění tohoto stavu lze dosáhnout jen určovací žalobou. Námitku
žalovaných, že nabídka darování pozemků státu ze strany jejich otce byla
vynucena tehdejší právní úpravou uvedenou v občanském zákoníku a že nebyla
učiněna svobodně (§ 37 odst. 1 obč. zák. v tehdejším znění) z důvodu, že
nepřevedl-li by sporné pozemky na stát a nezbavil-li by dům charakteru
zemědělského hospodářství, musel by žádat MNV a JZD o souhlas s převodem
nemovitostí na syna, nepovažoval soud za opodstatněnou, neboť
v restitučních věcech se případné křivdy nelze domáhat podle občanského
zákoníku, nýbrž jen podle restitučních předpisů, které jsou ve vztahu k
občanskému zákoníku jako předpisu obecnému předpisy speciálními.
K odvolání první žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 1. 2005, č.
j. 27 Co 547/2004 - 96, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu
zamítl, a že žalovaným se neukládá povinnost zaplatit státu soudní poplatek, a
dále rozhodl
o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vycházel ze
skutkových zjištění okresního soudu a řízení doplnil opakováním obsahu spisu
Státního notářství v Kutné Hoře, sp. zn. N 310/73, zejména dotazníkem a čestným
prohlášením ze dne 6. 2. 1973, z nějž zjistil, že převodce J. K. st. prohlásil,
že převede
na nabyvatele J. K. ml. rodinný domek čp. 40 ve V. se st. parc. č. 31/1 a
zahradou parc. č. 452/3 a že ostatní pozemky náležející k čp. 40 ve V. převede
- daruje JZD V., a že JZD V. ve vyjádření ze dne 6. 2. 1973 uvedlo, že nemá
námitek proti zamýšlenému převodu za předpokladu, že ostatní parcely budou
předány JZD V., které zajistí jejich obdělávání s tím, že předmětem darování
nebude část parcely č. 447/3 o výměře cca 1.200 m2. Krajský soud na rozdíl od
soudu prvního stupně dospěl k závěru, že „právní úkon darování“ zemědělských
pozemků učiněný J. K. st. vůči státu je absolutně neplatný podle ust. § 37
odst. 1 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1982, neboť z okolností, za nichž
k němu došlo, vyplývá, že darovací nabídka nebyla učiněna svobodně. Je zřejmé,
že darování nemovitostí dárcem obdarovanému synovi formou notářského zápisu
bylo podmíněno darovací nabídkou předmětných pozemků JZD V. ze dne 6. 2. 1973,
po níž následovala nabídka bezplatného odevzdání těchto pozemků do vlastnictví
čsl. státu ze dne 16. 8. 1973. Dále odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí
uvedl, že vycházel i z úvahy soudy všeobecně uznávané, že darování nemovitosti
státu v tehdejší době bylo prakticky vždy spojeno s tísní, protože nikdo se
dobrovolně nezbavoval majetku bez úplaty. Protože darovací nabídka státu je
absolutně neplatná, vlastnictví ke sporným pozemkům na stát nepřešlo, a žaloba
tedy není důvodná.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust.
§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a podává je z důvodu uvedeného v § 241a odst.
2 písm. b) o. s. ř. Nesouhlasí s právním závěrem odvolacího soudu, že smlouva o
darování předmětných pozemků státu uzavřená mezi J. K. st. a bývalým čsl.
státem na základě bezplatného odevzdání pozemků státu ze dne 16. 8. 1973 a
přijetí této nabídky ze dne 12. 3. 1974 je neplatným právním úkonem podle § 37
odst. 1 obč. zák.
z důvodu, že převodcem tento právní úkon nebyl učiněn svobodně. Naopak má za
to, že jmenovaný jednal na základě svobodného projevu vůle, když v souvislosti
s uzavřením darovací smlouvy, kterou svému synovi daroval dům se zahradou, se
rozhodl část zemědělských pozemků - jím nevyužívaných - převést na stát.
Správné totiž není tvrzení žalovaných, že jejich otec neměl při převodu
nemovitostí na svého syna jinou možnost, než pozemky darovat státu, neboť
soukromé pozemky v užívání JZD bylo možno převádět se souhlasem MNV; o jeho
udělení se však J. K. st. ani nepokusil a zcela svobodně pozemky převedl na
stát. Protože tedy došlo k uzavření platné darovací smlouvy, byly předmětné
pozemky v době smrti jmenovaného ve vlastnictví státu a nemohly tak tvořit
součást pozůstalosti po něm. Jestliže státní notářství ve věci vedené pod sp.
zn. D 125/80 je při projednání dědictví po zemřelém zahrnulo do dědictví, jde
o rozhodnutí nesprávné; při projednání dědictví po zemřelé V. K., matce
žalovaných, však již bylo vycházeno z toho, že vlastnicí pozemků nebyla. Dále
dovolatel namítá, že pokud odvolací soud dovodil, že darování státu ze strany
jmenovaného bylo učiněno v tísni, pak nesprávně aplikoval speciální úpravu
uvedenou
v zákoně č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku, jmenovitě v ust. § 6 odst. 1 písm. h) tohoto zákona, na
obecný režim občanského zákoníku, což speciální právní úprava vylučuje, když
stanoví, že smlouva uzavřená v tísni je platným právním úkonem. Sama existence
tísně při uzavírání darovací smlouvy, jíž nemovitosti byly na stát převedeny,
však smlouvu nečiní absolutně neplatnou ve smyslu ust. § 37 odst. 1 obč. zák.
Kromě toho se odvolací soud nezabýval tím, že i v případě, že by darovací
smlouva nebyla shledána platnou, stal se stát vlastníkem předmětných pozemků na
základě vydržení (§ 134 odst. 1 obč. zák.
ve znění účinném od 1. 1. 1992). Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl
zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.
První žalovaná ve svém písemném vyjádření k dovolání navrhla, aby dovolání bylo
odmítnuto (správně zřejmě zamítnuto).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem, a že dovolání je
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek
odvolacího soudu podle § 242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je
opodstatněné.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s.
ř., které dovolatel namítá, může spočívat v tom, že odvolací soud na správně
zjištěný skutkový stav věci aplikoval nesprávný právní předpis, nebo že správně
použitý právní předpis nesprávně vyložil.
Zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu vychází z názoru, že byla-li nabídka
bezplatného odevzdání předmětných pozemků otcem žalovaných učiněna v
souvislosti
s uzavřením darovací smlouvy o převodu domu, stavební parcely a zahrady na J.
K. ml., nebyla „darovací nabídka“ převodu předmětných pozemků na stát
jednajícím J. K. st. učiněna svobodně a jedná se proto o právní úkon absolutně
neplatný podle § 37 odst. 1 obč. zák.; z tohoto důvodu vlastnictví pozemků
na stát nepřešlo a žaloba o určení vlastnictví není opodstatněná. S tímto
závěrem se dovolací soud neztotožňuje.
Podle § 37 odst. 1 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1982 (dále jen „obč.
zák.“) právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně,
jinak je neplatný.
Sankce neplatnosti právního úkonu se tímto ustanovením váže k náležitostem
projevu vůle. Právní úkon není učiněn svobodně v prvé řadě tehdy, kdy byl
učiněn
v důsledku přímého fyzického donucení, přičemž není rozhodující, od koho toto
donucení pochází. V těchto případech je ve skutečnosti vůle jednajícího
nahrazena vůlí donucujícího. O svobodný právní úkon nejde ani tam, byl-li
učiněn v důsledku psychického donucení, zejména bezprávné výhrůžky, jež
znamená, že jednající je přinucen k projevům vůle vzbuzením důvodné bázně
(strachu). Výhrůžka musí být bezprávná (protiprávní), tj. jejím prostřednictvím
se vynucuje něco, co tímto způsobem být vynuceno nesmí.
Vadami vůle nebo jejího projevu jsou i tíseň a omyl. Občanský zákon ve znění
účinném do 31. 12. 1991 v ust. 49 odst. 3 stanovil, že účastník, který smlouvu
uzavřel
v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, má právo od smlouvy odstoupit.
Vzhledem k této speciální úpravě uvedené v § 49 obč. zák. nebylo pro smlouvy
uzavřené v omylu či v tísni bez dalšího možno použít ust. § 37 obč. zák. o
neplatnosti právního úkonu. Omyl a tíseň byly tedy řešeny právem odstoupit od
smlouvy bez ohledu na předmět a obsah smlouvy.
Z uvedeného je zřejmé, že ani z okolnosti, že by darování rodinného domku se
stavební parcelou a zahradou ze strany dárce J. K. st. jeho synovi obdarovanému
J. K. ml. formou notářského zápisu ze dne 21. 9. 1973 bylo podmíněno darovací
nabídkou předmětných pozemků zemědělskému družstvu V. ze dne 6. 2. 1973, po
které následovala nabídka bezplatného odevzdání předmětných pozemků do
vlastnictví státu ze dne 16. 8. 1973, nelze dovodit, že by tato nabídka (a její
akceptace) byla neplatná podle § 37 odst. 1 obč. zák. Tak by tomu mohlo být
pouze tehdy, jestliže by v řízení bylo prokázáno, že J. K. st. učinil uvedený
právní úkon v důsledku přímého fyzického či psychického donucení; takovou
okolnost však žalovaní v řízení netvrdili a ani neprokazovali. Je tedy zřejmé,
že odvolací soud ust. § 37 odst. 1 obč. zák. v otázce, kdy se jedná o svobodný
právní úkon a kdy nikoliv, nesprávně vyložil a že toto ustanovení na danou věc
nesprávně aplikoval.
Uvedl-li dále krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí, že soudy je všeobecně
uznáván názor, že darování nemovitostí státu v tehdejší době bylo prakticky
vždy spojeno s tísní, protože nikdo se dobrovolně nezbavoval majetku bez
úplaty, je třeba poukázat na správný názor dovolatele, že právě na případy, kdy
smlouva
o darování nemovitostí byla uzavřena dárcem v tísni, pamatuje ust. § 6 odst. 1
písm. h) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku, a oprávněná osoba (oprávněné osoby) se tudíž mohla
(mohly) proti osobě povinné domáhat vydání takto převedených pozemků. Sama
existence tísně při uzavírání darovací smlouvy, jíž nemovitosti byly převedeny
na stát, však smlouvu nečiní absolutně neplatnou ve smyslu ust. § 37 odst. 1
obč. zák.
Přisvědčit je pak třeba i názoru dovolatele, že rozhodnutím bývalého Státního
notářství v Kutné Hoře ze dne 7. 7. 1980, sp. zn. D 125/80, soud v řízení o
určení vlastnictví k předmětným nemovitostem není vázán, a i když jím bylo
rozhodnuto, že matka žalovaných V. K. zdědila po svém zemřelém manželovi
předmětné nemovitosti, nevylučuje to, aby se žalobce u soudu domáhal určení, že
k nim má vlastnické právo, když v Katastru nemovitostí ČR existuje tzv.
duplicitní zápis
o vlastnictví; jak zápisy v listech vlastnictví u bývalých Středisek geodézie a
kartografie, tak i v listech vlastnictví u katastrálních úřadů jsou
zpochybnitelné, neboť mají především evidenční charakter.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu není správné, a dovolací
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl tudíž naplněn. Nejvyšší soud
ČR proto rozhodnutí odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 2 věta za středníkem
o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí
o věci samé rozhodne soud znovu o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů
dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. září 2005
JUDr.
Olga Puškinová, v.r.
předsedkyně senátu