30 Cdo 1286/2025
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Davidem Vláčilem v právní věci žalobce V. S., zastoupeného JUDr. Radkou Buzrlovou, advokátkou, se sídlem v Břeclavi, Hybešova 3041/6, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 102 000 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 4 C 334/2023, po dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 2. 2024, č. j. 17 Co 24/2024-12, a proti usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 19. 1. 2024, č. j. 4 C 334/2023-6, k návrhu žalobce na provedení opravy rozhodnutí; takto:
Návrh žalobce na provedení opravy usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2025, č. j. 30 Cdo 1286/2025-66, se zamítá.
Okresní soud v Břeclavi (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 19. 1. 2024, č. j. 4 C 334/2023-6, odmítl pro vady žalobu (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I usnesení odvolacího soudu) a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II usnesení odvolacího soudu). Dovolání žalobce proti shora označenému usnesení odvolacího soudu bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2025, č. j. 30 Cdo 1286/2025-66, pokud pak dovolání směřovalo proti usnesení soudu prvního stupně, řízení o něm bylo zastaveno a konečně bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení. Žalobce podáním ze dne 17. 11. 2025, které adresoval Nejvyššímu soudu s podrobnější argumentací žádal, „aby jste si opravily výrok II. a III.“ (shora označeného usnesení Nejvyššího soudu). V návrhu žalobce obsáhle polemizuje s postupem Nejvyššího soudu a má za to, že jím podané dovolání nemělo být odmítnuto (resp. řízení o dovolání zčásti zastaveno), ale rozhodnutí odvolacího soudu mělo být podle jeho názoru pro nezákonnost zrušeno či změněno. Nejvyšší soud návrh žalobce na provedení opravy rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že není opodstatněný. Podle § 164 o. s. ř. (jehož se přiměřeně použije i v řízení dovolacím, viz § 243b o. s. ř.) předseda senátu opraví v rozsudku kdykoliv i bez návrhu chyby v psaní a v počtech, jakož i jiné zjevné nesprávnosti. Týká-li se oprava výroku rozhodnutí nebo není-li možné provést opravu ve stejnopisech rozhodnutí, vydá o tom opravné usnesení, které doručí účastníkům; jde-li o opravu výroku rozhodnutí, může odložit vykonatelnost rozsudku na dobu, dokud opravné usnesení nenabude právní moci. Zjevná nesprávnost ve smyslu první věty § 164 o. s. ř. je pochybením podobného původu jako chyby v psaní a počtech (písařské chyby, omyly v součtech, chyby způsobené selháním techniky, která byla použita, a jiné podobné nesprávnosti), tj. vzniklým v důsledku zjevného a momentálního selhání v duševní nebo mechanické činnosti osoby, za jejíž účasti došlo k vyhlášení nebo vyhotovení rozhodnutí, a které je pro každého zcela zřejmé a snadno rozpoznatelné, zejména z porovnání výroku rozhodnutí s jeho odůvodněním, případně i z jiných souvislostí. Je nepřípustné, aby soud postupem podle § 164 o. s. ř. měnil obsah výroku rozhodnutí, kterým je zásadně vázán (§ 156 odst. 3 a § 170 odst. 1 o. s. ř.), ledaže se jedná o chyby v psaní a v počtech, jakož i jiné zjevné nesprávnosti (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 27. 9. 1968, sp. zn. 2 Cz 57/68, uveřejněného pod č. 37/1969 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR, usnesení ze dne 20. 5. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1238/99, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4943/2015). Vzhledem k tomu, že žalobce se ve skutečnosti nedomáhá opravy chyby v psaní a počtech, ale fakticky cílí na reparaci výrokové části usnesení, jež Nejvyšší soud přijal s odkazem na blíže uvedené odůvodnění, jde o výše popsaný případ, kdy není možno požadovanou opravou rozhodnutí dosíci jeho faktické změny (přitom proti usnesení odvolacího soudu není odvolání ani dovolání přípustné). Aniž by bylo třeba se zabývat další argumentací žalobce, nezbylo, než jím podaný návrh bez dalšího zamítnout. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 11. 2025
JUDr. David Vláčil předseda senátu
Procesněprávní otázka týkající se náležitostí podané žaloby a účasti žalované na procesu odstraňování jejích vad, při jejímž řešení měl odvolací soud podle žalobcova názoru pochybit, pokud navzdory tomu, že žaloba vyhověla všem zákonem vyžadovaným obsahovým náležitostem, přisvědčil soudu prvního stupně v závěru, že je tuto žalobu namístě odmítnout, a to bez toho, aby tato žaloba byla doručena žalované, čímž se měl odvolací soud současně odchýlit od ustálené judikatury Nejvyššího soudu představované jeho usnesením ze dne 20.
12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 442/2017, přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá. Svým závěrem, že žaloba není pro své vady spočívající v absenci náležitostí vyžadovaných § 42 odst. 4 a § 79 odst. 1 o. s. ř. způsobilá k věcnému projednání, se odvolací soud od ustálené judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud žalobce v této žalobě kvalitativně nespecifikoval, jakou konkrétní škodu požaduje po žalované nahradit, jak došlo ke vzniku této škody a jakou roli v této souvislosti sehrálo v žalobě označené předmětné řízení, s nímž žalobce vznesený požadavek spojil, a to aniž by náležitě popsal nesprávný úřední postup, jehož se měl soud dopustit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.
1. 2005, sp. zn. 32 Odo 315/2004, ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 267/2012, ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1542/2014, ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 442/2017, ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 887/2021, a ze dne 29. 9. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2437/2021, z nichž poslední dvě uvedená rozhodnutí se nadto týkala téhož žalobce). Námitka, kterou žalobce v rámci vymezené dovolací otázky současně zpochybnil správnost postupu spočívajícího v nedoručení předmětné žaloby žalované, pak nejenže nepostihuje případnou újmu na procesních právech dovolatele (v důsledku čehož by ani odlišné řešení této otázky nemohlo pro žalobce přivodit příznivější rozhodnutí), ale zároveň se i míjí s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, s níž je zpochybňovaný postup plně v souladu (jak patrno např. z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.
11. 2007, sp. zn. 29 Odo 1511/2005, nebo ze dne 16. 4. 2008, sp. zn. 25 Cdo 713/2008). Podrobil-li žalobce v podaném dovolání kritice též postup odvolacího soudu, kterým na základě zjištění, že žalobce podáváním velkého množství obdobně neurčitých žalob již inicioval řadu soudních řízení, v rámci nichž se mu již opakovaně a bezúspěšně dostalo poučení o tom, jaké jsou nezbytné obsahové náležitosti žaloby a jak nedostatky v těchto náležitostech odstranit, potvrdil usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí žaloby i za situace, kdy žalobce nebyl navzdory znění § 43 odst. 1 o.
s. ř. soudem prvního stupně k odstranění těchto vad žaloby vyzván, pak k případným vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlédne tehdy, je-li dovolání přípustné. Tato podmínka však, jak bylo vyloženo výše, v posuzovaném případě splněna není.
Uvedený postup nadto plně respektuje závěry vyslovené např. v usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. I. ÚS 982/24, které se taktéž týká totožného žalobce. Pro rozhodnutí dovolacího soudu je rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (§ 243f odst. 1 o. s. ř.). Bez významu pro posouzení dané věci je tudíž ta část dovolání, jejímž prostřednictvím se žalobce pokusil svůj žalobní požadavek dodatečně blíže objasnit. Nejvyšší soud proto žalobcovo dovolání v jeho zbývající části podle § 243c
odst. 1, 2 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.