30 Cdo 1287/2022-113
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Jana Kolby a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobce P. R., narozeného XY, bytem XY, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 177/2018, o dovolání žalobce proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 7. 2021, č. j. 13 C 177/2018-91, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2021, č. j. 23 Co 409/2021-102, takto: I. Řízení o dovolání proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 7. 2021, č. j. 13 C 177/2018-91, se zastavuje. II. Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2021, č. j. 23 Co 409/2021-102, se odmítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně) usnesením ze dne 19. 7. 2021, č. j. 13 C 177/2018-91, žalobci nepřiznal požadované osvobození od soudních poplatků.
Městský soud v Praze (dále jen „soud odvolací“) v záhlaví uvedeným usnesením zmíněné usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil. Obě tato rozhodnutí napadl žalobce dovoláním, o němž Nejvyšší soud rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Rozhodnutí soudu prvního stupně v dovolacím řízení přezkoumávat nelze (srov. § 236 odst. 1 o. s. ř., podle kterého lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští, a § 201 o.
s. ř., podle něhož je opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně odvolání, pokud to zákon nevylučuje). Jelikož funkční příslušnost soudu k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně není dána a nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, který brání tomu, aby dovolací soud mohl v řízení o podaném dovolání pokračovat, Nejvyšší soud dovolací řízení o této části podaného dovolání podle § 243b a § 104 odst. 1 věty první o. s. ř. zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4.
9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 47/2006).
V části, která se týkala usnesení odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud podané dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné. Podle § 238 odst. 1 písm. i) o. s. ř. dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti usnesením, kterými bylo rozhodnuto o návrhu na osvobození od soudního poplatku nebo o povinnosti zaplatit soudní poplatek. Potvrdil-li tedy odvolací soud napadeným usnesením usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o žalobcově návrhu na osvobození od soudních poplatků, není proti tomuto rozhodnutí dovolání přípustné. Jelikož dovolání není podle § 238 o. s. ř. přípustné, není třeba zkoumat splnění podmínky povinného zastoupení žalobce (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř. a § 241b odst. 2 o. s. ř.), ani se zabývat splněním dalších zákonem stanovených podmínek, za nichž lze dovolání věcně projednat.
Vzhledem k tomu, že dovolací soud o dovolání žalobce rozhodl v přiměřené lhůtě, nezabýval se již samostatně jeho návrhem na odklad vykonatelnosti či právní moci dovoláním napadeného usnesení. Nadto o jejich vydání nelze ani uvažovat u objektivně nepřípustného dovolání.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 6. 2022
Mgr. Vít Bičák předseda senátu