30 Cdo 1292/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní
věci žalobce L. M., zastoupeného JUDr. Renatou Volnou, advokátkou se sídlem v
Brně, Pellicova 25, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti
ČR, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská č. 16, o ochranu osobnosti, vedené u
Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 25/2006, o dovolání žalobce proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. prosince 2007, č.j. 1 Co
281/2007-74, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. prosince 2007, č.j. 1 Co
281/2007-74, se zrušuje a věc se vrací uvedenému soudu k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. května 2007, č.j. 34 C
25/2006-59, zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobci částku 500.000,- Kč z
titulu náhrady nemajetkové újmy v penězích ve smyslu ustanovení § 13 odst. 2
občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 18. prosince 2007, č.j.
1 Co 281/2007-74, rozsudek soudu prvního stupně s odkazem na ustanovení § 219
občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud dovodil, že před účinností zákona č.
160/2006 Sb. bylo možno žalobcem tvrzený nárok uplatnit podle Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod, jejíž čl. 5, odst. 5 upravují nárok na
odškodnění v souvislosti se zatčením nebo zadržením, které je v rozporu s tímto
článkem. Odvolací soud pak poukázal na to, že žalobce mohl nárok na odškodnění
za tvrzenou nemajetkovou újmu v souvislosti s omezením osobní svobody uplatnit
rovněž podle ustanovení § 11násl. o.z.
Odvolací soud připomněl, že neoprávněnou vazbu i nezákonné soudní rozhodnutí je
třeba považovat za zásah do osobnostních práv chráněných citovaným ustanovením
o.z., a to nejen do práva na osobní svobodu, ale rovněž do práva na čest,
důstojnost a soukromí, jehož součástí je i právo na rodinný život. Nejde však
zásadně o zásah neoprávněný, neboť se jedná o zásah, který je trestním řádem a
trestním zákonem, za podmínek v nich stanovených, dovolen. Okolnost, že šlo o
výkon práva vylučuje neoprávněnost zásahu. Nelze proto dovodit ani odpovědnost
žalované podle ustanovení § 13 o.z. Soud pak není v občanském soudním řízení
povolán k přezkumu postupu orgánů činných v trestním řízení (§ 7 odst. 1
o.s.ř.), přičemž není patrno, že by se tyto orgány dopustily excesivního
jednání.
Rozsudek Vrchního soudu v Praze byl doručen zástupkyni žalobce dne 28. ledna
2008 a téhož dne nabyl právní moci.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 4. února 2008 včasné dovolání
s tím, že je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolací
důvod spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.].
Nesouhlasí zejména s faktickým závěrem odvolacího soudu, že vazba a výkon
trestu nebyly v případě žalobce neoprávněné. V této souvislosti odkázal na
judikaturu ústavního soudu, která dospívá k odlišným závěrům. Žalobce proto
navrhl, aby dovolací soud rozsudek Vrchního soudu v Praze (stejně jako rozsudek
soudu prvního stupně) zrušil.
K dovolání se žalovaná nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl.
II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a uvážil,
že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem podle
ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §
240 odst. 1 o.s.ř. a je charakterizováno obsahovými i formálními znaky
požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. Poté se zabýval otázkou
přípustnosti tohoto dovolání s pozitivním závěrem, neboť má zato, že napadený
rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, protože řeší právní
otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací soud poté rozsudek odvolacího soudu přezkoumal v souladu s ustanovením
§ 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že toto rozhodnutí není správné (§
243b odst. 2 o.s.ř.). Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího
soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je tak vázán nejen rozsahem dovolacího
návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání
přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným
vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i
tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Podle § 13 o.z. ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu
způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby musí být jako předpoklad
odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat
nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti
fyzické osoby v její fyzické a morální integritě. Tento zásah musí být
neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné
souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry fyzické osoby. Neoprávněným zásahem je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s
objektivním právem, t.j. s právním řádem. Podle ustanovení § 11 o.z. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti,
zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí,
svého jména a projevů osobní povahy. Požadavek zajištění účinné občanskoprávní
ochrany vyžaduje, aby neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby, který má za
následek vznik nemajetkové újmy, spočívající v porušení či již v pouhém
ohrožení osobnosti dotčené fyzické osoby, byl pro původce neoprávněného zásahu
spojen s nepříznivými právními následky ve formě zvláštních občanskoprávních
sankcí. Ty mohou podle okolností konkrétního případu spočívat v nové povinnosti
původce neoprávněného zásahu buď upustit od tohoto zásahu, či odstranit
následky neoprávněného zásahu, anebo poskytnout přiměřené zadostiučinění. Tam, kde v důsledku neoprávněného zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo k
jejímu porušení, resp., případně „jen“ k pouhému ohrožení – tedy ke vzniku
nemajetkové újmy, pak ustanovení § 13 odst. 1 o.z. určuje, že fyzická osoba má
právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na
ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí
bylo dáno přiměřené zadostiučinění, přičemž z druhého odstavce tohoto
ustanovení vyplývá, že pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle
prvního odstavce zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost
fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má tato fyzická osoba též právo
na náhradu nemajetkové újmy v penězích. Ústavní soud ve svých rozhodnutích již vyslovil názor, že trestní stíhání a z
něho vzešlý trest představují vážný zásah do osobní svobody jednotlivce a
vyvolávají i další negativní důsledky pro osobní život a životní osud
jednotlivce (naposledy srov. nález sp. zn. IV.
ÚS 335/05, Sbírka nálezů a
usnesení Ústavního soudu, svazek 41, nález č. 116). Podle Ústavního soudu tedy
probíhající trestní řízení negativně ovlivňuje osobní život trestně stíhaného,
na kterého je sice do okamžiku právní moci meritorního rozhodnutí třeba
pohlížet jako na nevinného, avšak samotný fakt trestního stíhání je zátěží pro
každého obviněného (nález sp. zn. I. ÚS 554/04, Sbírka nálezů a usnesení
Ústavního soudu, svazek 36, nález č. 67, str. 717). Trestní stíhání a konečně i
výkon trestu tak zasahují do soukromého života jednotlivce, do jeho cti a dobré
pověsti, tedy jsou rovněž způsobilé vedle porušení práva na osobní svobodu
garantovaného čl. 8 odst. 1 Listiny, omezit či porušit právo jednotlivce na
respektování a ochranu jeho soukromého a rodinného života, důstojnosti, osobní
cti a dobré pověsti tak, jak je garantováno v čl. 10 Listiny. Je tedy
nepochybné, že trestní stíhání, popř. výkon uloženého trestu, které byly
realizovány v rozporu se zákonem, resp. ústavním pořádkem České republiky, jsou
způsobilé vyvolat vedle vzniku materiální škody (majetková hodnota, o kterou
byl zkrácen majetek poškozeného nebo o které bylo zkráceno případné rozhojnění
majetku) i vznik nemateriální újmy (srov. nález sp. zn. I. ÚS 85/04, Sbírka
nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 42, nález č. 136). Jinak řečeno, bezpochyby každé trestní stíhání představuje omezení souhrnu
osobnostních práv, jejichž součásti jsou vyjmenovány v čl. 10 Listiny. Obecně
jistě platí, že takové omezení je legitimováno veřejným zájmem na ochraně
společnosti před pachateli trestné činnosti. Přesto však lze odlišit situace,
kdy se již nebude jednat o legitimní omezení, nýbrž o zásah a porušení práv
garantovaných v čl. 10 Listiny. Lze konstatovat, že doba, po kterou běží
trestní stíhání, resp. doba, po kterou působí posléze zrušené odsuzující
rozhodnutí, je oním nelegitimizujícím faktorem, který je třeba zkoumat. V
takových případech je třeba příslušné omezení osobnostních práv podrobit testu
proporcionality, tedy zkoumání, zda omezení základního práva (zde práva na
zachování lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a práva na soukromí) je
ještě přiměřené shora vymezenému veřejnému zájmu. V daném případě byl žalobce podroben vazbě a výkonu trestu a teprve později se
ukázalo, že toto odsouzení bylo nezákonným. Již tato skutečnost vede k závěru,
že žalobce byl poškozen na svých osobnostních právech, přičemž byl konfrontován
s tím, že je pravomocně odsouzeným pachatelem trestného činu, byla omezována
jeho osobní svoboda a byl vystaven nahlížení na svou osobu jako na osobu
odsouzenou pro trestný čin (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 11. října 2006, sp.zn. IV. ÚS 428/05 ). Protože napadené rozhodnutí není s těmito úvahami plně v souladu, nelze proto
rozsudek Vrchního soudu v Praze pokládat za správný (§ 243b odst. 2 o.s.ř.). Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací jej proto, stejně jako v
závislém výroku o náhradě nákladů řízení zrušil a vrátil mu věc k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o.s.ř.). K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.).
Odvolací soud je vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1 věta
první o.s.ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona). O náhradě nákladů řízení
včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§
243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.). Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.