ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci
žalobkyně SOLITER, a.s., identifikační číslo osoby 00480835, se sídlem v
Jablonci nad Nisou, Nádražní 148/10, zastoupené JUDr. Tomášem Prokopcem,
advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 285/19, proti žalované České
republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o
náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 65 C 364/2010,
o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2015,
č. j. 11 Co 120/2015-129, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2015, č. j. 11 Co 120/2015-129,
a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 11. 2014, č. j. 65 C
364/2010-96, ve výrocích, v nichž byla žaloba co do částky 637 262,32 Kč
zamítnuta, jakož i ve výrocích, v nichž bylo rozhodnuto o náhradách nákladů
řízení před těmito soudy, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu
soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
1. Žalobkyně se na žalované domáhala zaplacení částky 1 541 469 Kč s
příslušenstvím jako náhrady škody, jež jí měla vzniknout nesprávným úředním
postupem správce daně spočívajícím v opožděném vrácení přeplatků na dani z
přidané hodnoty za měsíce únor, březen a duben roku 2004. Žalobkyně tvrdila, že
v důsledku nesprávného úředního postupu správce daně neměla v období od 26. 4.
2004 do 16. 11. 2007 k dispozici částku ve výši 834 156 Kč, v období od 27. 5.
2004 do 16. 11. 2007 částku ve výši 406 331 Kč a v období od 25. 6. 2004 do 16.
11. 2007 částku ve výši 502 399 Kč, které nemohla použít ke své podnikatelské
činnosti. Uvedeným nesprávným úředním postupem měl žalobkyni ujít zisk ve výši
1 407 851,18 Kč a zároveň jí měla vzniknout skutečná škoda ve výši 133 617,68
Kč.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne
13. 11. 2014, č. j. 65 C 364/2010-96, řízení ohledně částky 452 073,68 Kč s
příslušenstvím zastavil (výrok I), žalobu co do částky 1 089 395,32 Kč s
příslušenstvím zamítl (výrok II) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů řízení (výrok III).
3. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že dne 7. 11. 2007 byly
Finančním úřadem v Jablonci nad Nisou (dále jen „správce daně“) vydány platební
výměry na daň z přidané hodnoty za měsíce únor 2004, březen 2004 a duben 2004,
na jejichž základě byly žalobkyni dne 16. 11. 2007 vráceny přeplatky daně z
přidané hodnoty ve výši 834 156 Kč, 406 331 Kč a 502 399 Kč. Po zahájení řízení
žalovaná uhradila žalobkyni požadovanou skutečnou škodu ve výši 133 617,68 Kč s
příslušenstvím a část uplatněného ušlého zisku ve výši 318 456 Kč s
příslušenstvím, a to na základě znaleckého posudku společnosti TPA Horwath
Valuation Services s. r. o. předloženého žalobkyní. Žalobkyně proto v rozsahu
452 073,68 Kč s příslušenstvím žalobu zpět; soud prvního stupně v uvedeném
rozsahu řízení zastavil.
4. Po právní stránce tak soud prvního stupně hodnotil pouze zbývající
část uplatněného nároku na náhradu škody ve formě ušlého zisku ve výši 1 089
395,32 Kč s příslušenstvím. Dospěl k závěru, že uvedený nárok není dán, neboť
žalobkyně podle svých tvrzení získala finanční prostředky odpovídající
nezákonně zadržovaným přeplatkům na dani z přidané hodnoty, jejichž celková
výše činila 1 742 886 Kč, čerpáním úvěru u Komerční banky, a. s. Žalobkyně tedy
podle soudu prvního stupně měla k dispozici částku odpovídající zadržovaným
finančním prostředkům a mohla ji použít k běžné podnikatelské činnosti obdobně,
jako hodlala použít zadržované finanční prostředky. Podle soudu prvního stupně
vedle sebe nemohou současně obstát jak povinnost k náhradě skutečné škody, tak
povinnost k náhradě ušlého zisku, jestliže vycházejí ze stejného nesprávného
úředního postupu. V uvedeném rozsahu proto soud prvního stupně žalobu zamítl.
5. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací
napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II co do
částky 637 262,32 Kč s příslušenstvím, co do částky 452 133 Kč s příslušenstvím
jej v tomto výroku zrušil a v stejném rozsahu řízení zastavil (výrok I rozsudku
odvolacího soudu). Dále žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě
nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 900 Kč (výrok II rozsudku
odvolacího soudu).
6. Odvolací soud dokazování nedoplňoval, a zcela tak vyšel ze skutkových
zjištění soudu prvního stupně.
7. Rovněž z hlediska právního posouzení věci se odvolací soud ztotožnil
s hodnocením soudu prvního stupně. Měl za to, že žalobkyně v žalobě
konstruovala nárok na náhradu skutečné škody tak, že nebýt zadržení finančních
prostředků ze strany správce daně, nemusela by čerpat finanční prostředky z
kontokorentního úvěru; skutečná škoda tak podle odvolacího soudu spočívala v
zaplacených úrocích z poskytnutého úvěru. S tím však podle odvolacího soudu
kolidovalo další tvrzení žalobkyně, že jí neoprávněným zadržováním prostředků
zároveň ušel zisk, neboť zadržované prostředky nemohla použít pro podnikání.
Takto uplatněná žalobní tvrzení jsou podle odvolacího soudu ve vzájemném
rozporu. Pokud žalobkyně od žalované přijala částku 133 617,68 Kč s
příslušenstvím jako náhradu skutečné škody, je podle odvolacího soudu
vyloučeno, aby z téhož titulu zároveň požadovala náhradu škody v podobě ušlého
zisku. Na uvedeném základě měl odvolací soud za to, že v souvislosti s tvrzeným
nesprávným úředním postupem správce daně žalobkyni vedle skutečné škody žádná
další škoda nevznikla, a ani vzniknout nemohla. Tvrzení žalobkyně, že za
běžného chodu věcí by k podnikání měla k dispozici jak prostředky zadržované
žalovanou, tak prostředky získané z úvěru u Komerční banky, a.s., odvolací soud
hodnotil jako účelové.
8. Odvolací soud dále zohlednil skutečnost, že soud prvního stupně
řízení zastavil nejen co do částky 452 073,68 Kč s příslušenstvím, ale
usnesením ze dne 5. 11. 2013, č. j. 65 C 364/2010-122, rovněž co do částky 452
133 Kč s příslušenstvím. Předmětem řízení tak zůstala částka 637 262,32 Kč s
příslušenstvím; v tomto rozsahu odvolací soud zamítající výrok rozsudku soudu
prvního stupně jako věcně správný potvrdil a co do částky 452 133 Kč s
příslušenstvím jej zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil.
II. Dovolání a vyjádření k němu
9. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v rozsahu výroku I, jímž
byl potvrzen zamítající výrok rozsudku soudu prvního stupně, dovoláním, v němž
nastolila otázku, zda vedle sebe mohou zároveň obstát jak povinnost k náhradě
skutečné škody, tak povinnost k náhradě ušlého zisku, jestliže mají původ v
jedné škodní události. Rozhodnutí odvolacího soudu podle žalobkyně spočívá na
právním názoru, dle něhož tyto povinnosti vedle sebe obstát nemohou, což je
však v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, která stojí na
závěru, že jde o dva samostatné na sobě nezávislé nároky. Z toho dle žalobkyně
rovněž vyplývá, že důvodnost obou nároků je třeba posuzovat samostatně.
10. Žalovaná se v podaném vyjádření k dovolání ztotožnila s právním
posouzením věci odvolacím soudem. Uvedla, že závěr soudní praxe uváděný
dovolatelem, od kterého se měl odvolací soud odchýlit, vyplývající z rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1233/2006, na projednávanou
věc nedopadá. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobců odmítl a
přiznal jí právo na náhradu nákladů řízení.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
11. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.
2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2
zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
12. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění
podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením
§ 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
IV. Přípustnost dovolání
13. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
14. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
15. Dovolání je přípustné pro posouzení otázky, zda z jedné škodní
události (zde z nesprávného úředního postupu správce daně) může poškozenému
vzniknout jak nárok na náhradu skutečné škody, tak nárok na náhradu ušlého
zisku.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
16. Dovolání je důvodné.
17. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud se uplatněnou právní otázkou ve
věci vedené mezi týmiž účastníky (týkající se však daňového přeplatku za jiné
období) zabýval již v rozsudku ze dne 20. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3874/2015,
jehož závěry se uplatní i v tomto řízení, dovolací soud z citovaného rozhodnutí
nadále vycházel.
18. Zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu
veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona
České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský
řád), dále jen „OdpŠk“, obsahující zvláštní úpravu odpovědnosti za škodu
způsobenou orgány veřejné moci, není komplexní úpravou všech otázek
odpovědnosti za škodu. Podle ustanovení § 26 OdpŠk pokud není stanoveno jinak,
řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem.
19. Vzhledem k přechodnému ustanovení § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012
Sb., občanský zákoník, účinného od 1. 1. 2014, je věc třeba posoudit podle
dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve
znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“. Ohledně otázky rozsahu
náhrady škody se tak v projednávané věci vychází z ustanovení § 442 obč. zák.
20. Podle § 442 odst. 1 obč. zák. se hradí skutečná škoda a to, co
poškozenému ušlo (ušlý zisk).
21. Za škodu se v právní teorii i praxi považuje újma, která nastala v
majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným
ekvivalentem, tj. penězi. Ušlý zisk je v podstatě ušlým majetkovým prospěchem
spočívajícím v nenastalém zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo
možno důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí, pokud by nebylo došlo
ke škodné události (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 18. 11. 1970,
sp. zn. Cpj 87/70, uveřejněné pod číslem 55/1971 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
22. Ušlý zisk lze spojovat i s tím, že z dispozice poškozeného byla
protiprávně odňata věc, s níž nemohl po určitou dobu nakládat a nemohl ji tak
využít k dosažení předpokládaného zisku, který by mu neušel, jestliže by
nedošlo ke škodné události. Tento závěr lze vztáhnout i na peněžitou částku,
kterou poškozený po určitou dobu postrádal z důvodu, že ji musel vynaložit na
zaplacení finanční pokuty, uložené mu nezákonným rozhodnutím orgánu státu
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 25 Cdo 296/2006,
uveřejněný pod číslem 39/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
23. Obdobně to podle dovolacího soudu musí platit v případě, kdy orgán
veřejné moci (správce daně) ve lhůtě stanovené právní úpravou účinnou v
rozhodné době (§ 64 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků)
nevrátí poškozenému finanční prostředky (daňové přeplatky), které tak poškozený
nemůže využít k dosažení předpokládaného zisku. Přitom není rozhodné, na
základě jakého právního důvodu poškozený neoprávněně zadržované finanční
prostředky nabyl, např. zda mu byly poskytnuty bankou z titulu smlouvy o úvěru.
24. Podle dovolacího soudu není shora uvedený závěr vyloučen tím, že
současně s nárokem na náhradu ušlého zisku uplatňuje žalobkyně nárok na náhradu
skutečné škody, která jí měla taktéž vzniknout včasným nevrácením daňového
přeplatku ze strany správce daně.
25. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. 25 Cdo
1233/2006, vyslovil právní názor, že nárok na náhradu ušlého zisku i skutečné
škody (§ 442 odst. 1 obč. zák.) jsou samostatné nároky, na sobě nezávislé, oba
mohou vzniknout z téže škodní události, existence skutečné škody není
předpokladem vzniku ušlého zisku, a to platí i naopak. Okolnost, že při určení
výše ušlého zisku se vychází z částky, kterou by za obvyklých okolností – nebýt
škodní události – poškozený ze své činnosti získal, s přihlédnutím k nákladům,
které by musel na dosažení těchto výnosů vynaložit, nevylučuje možnost vzniku
skutečné škody. Náklady, které na dosažení zisku podnikatel vynaložil, získává
totiž při své podnikatelské činnosti zpět, neboť k tomu, aby byl dosažen zisk,
musí být příjem z podnikatelské činnosti vyšší než vynaložené náklady. Při
stanovení výše ušlého zisku se vychází z celkových předpokládaných výnosů z
podnikání snížených o předpokládané náklady. Ušlý zisk je tedy hypotetická
kategorie a jeho výše je dána rozdílem mezi celkovým příjmem z podnikání a
náklady potřebnými k dosažení tohoto příjmu, bez ohledu na to, zda tyto náklady
byly poškozeným skutečně vynaloženy či nikoliv. Jestliže však poškozený
vynaložil určité náklady, jež by k dosažení příjmů z podnikání sice sloužit
mohly, avšak v důsledku škodní události k tomu nesloužily a příjmem z
podnikatelské činnosti nebyly uhrazeny, jde o skutečnou škodu, na jejíž náhradu
má poškozený právo za podmínky, že vznik této újmy je v příčinné souvislosti se
škodní událostí.
26. Žalobkyně v projednávané věci tvrdila, že jí byly po dobu více než
tří let zadržovány finanční prostředky v celkové výši 1 742 886 Kč, jež tak
nemohla využít ve svém podnikání. Žalobkyně přitom uváděla, že z
kontokorentního úvěru u Komerční banky, a. s., čerpala finanční prostředky i
před nesprávným úředním postupem správce daně. Z toho podle žalobkyně plyne, že
nebýt neoprávněného zadržování přeplatků na dani, měla by žalobkyně k dispozici
jak prostředky z úvěru, tak prostředky zadržované. Zadržování finančních
prostředků správcem daně mělo dle žalobkyně za následek snížení kontokorentního
rámce úvěru ve srovnání s dobou před jejich zadržováním. Nebýt neoprávněného
zásahu, využívala by žalobkyně podle svých tvrzení v rozhodné době jak
prostředky získané z kontokorentního úvěru, tak i prostředky, které jí byly
zadržovány.
27. Vzhledem k výše uvedenému lze přisvědčit žalobkyni, že odvolací soud
nepostupoval správně, pokud se nezabýval samostatným posouzením obou
uplatněných nároků na náhradu škody, a to jak škody skutečné, tak i ušlého
zisku. V tomto směru bylo namístě provést navržené důkazy, kterými žalobkyně
prokazovala výši ušlého zisku, zejména navrhovanými výslechy znalců, jakož i
listinnými důkazy (v první řadě smlouvou o kontokorentním úvěru s Komerční
bankou, a s.), a případně vyzvat žalobkyni postupem podle § 118a odst. 1 a 3 o.
s. ř. k doplnění skutkových tvrzení a označení dalších důkazních prostředků.
Předmětem hodnocení provedených důkazů pak ve smyslu § 132 o. s. ř. měla být i
skutečnost, že po zahájení řízení žalovaná žalobkyni zaplatila nejen částku 133
617,68 Kč s příslušenstvím jako náhradu skutečné škody, nýbrž rovněž částku 318
456 Kč s příslušenstvím na úhradu ušlého zisku. Jestliže odvolací soud
nepostupoval, jak je uvedeno shora, je jím provedené právní posouzení věci
neúplné, a tudíž nesprávné.
VI. Závěr
28. Nejvyšší soud z uvedeného důvodu napadený rozsudek odvolacího soudu
podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. v rozsahu výroku I, kterým byl
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé co do částky 637 262,32 Kč
s příslušenstvím potvrzen, a na něm závislém výroku II o nákladech řízení,
zrušil. Protože se důvody pro zrušení rozsudku odvolacího soudu vztahují i na
rozsudek soudu prvního stupně, když ve věci bude nadto nutno provádět další
dokazování, zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení § 243e odst. 2 o. s. ř. ve
stejném rozsahu rovněž rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
29. Soudy jsou ve smyslu ustanovení § 243g odst. 1 části věty první za
středníkem o. s. ř., ve spojení s ustanovením § 226 o. s. ř. vázány právními
názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
30. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího soudu
rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
31. Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 27. února 2018
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu