30 Cdo 1354/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy
JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Karla Podolky v právní
věci žalobců A) A. K., B) M. P., C) A. Č., D) I. S., E) K. T., F) S. P., G) E.
P., H) E. P.,
I) Z. P., všech zastoupených
advokátem, proti žalovaným 1) J., spotřební družstvo v T., zastoupené advokátem
a 2) České republice – P. f. ČR, o určení vlastnického práva k nemovitostem,
vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 5C 146/2003, o dovolání žalobců
proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. února 2004, č.j. 16 Co
374/2003-49, t a k t o :
I. Dovolání žalobců se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Jihlavě usnesením ze dne 23. září 2003, č.j. 5 C 146/2003-40,
odmítl žalobu na určení spoluvlastnictví žalobců k domu č.p. 38 na st. p. č.
45/1 a pozemků dle bývalého přídělového operátu částí p.č. 1449 a 1473 dle KN
p.č. 1452/1
o výměře 2675m2, částí p.č. 1466, 1473 a 1474/1, dle KN 1466/1 o výměře 3583m2
a p.č. 1466/3 o výměře 156m2, části p.č. 1467/1 dle KN p.č. 1467/1 o výměře
33m2 a části p.č. st. 45 dle KN p.č. st. 45/1 o výměře 680m2. Rozhodl též o
náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně poukázal na to, že žalobci dne 6. května 2003 podali jako
právní nástupci A. K., která uplatnila u Pozemkového úřadu v J. nárok na vydání
nemovitostí podle zákona č. 229/1991 Sb., vedený pod sp. zn. PÚ - 1/259/91,
žalobu na určení spoluvlastnického práva k nemovitostem uvedeným
ve výroku s tím, aby soud určil spoluvlastnictví žalobců. Proti rozhodnutí
Okresního úřadu - referátu Okresního pozemkového úřadu č.j. PÚ -
1/259/91-202/1-R8 podali žalobci opravný prostředek ke Krajskému soudu v Brně,
o němž bylo rozhodnuto usnesením tohoto soudu č.j. 30 Ca 129/2002-16 tak, že
tento opravný prostředek byl odmítnut. Toto usnesení bylo žalobcům doručeno dne
20. března 2003. V souladu
s poučením odvolacího soudu pak podali žalobci u Okresního soudu v Jihlavě
danou určovací žalobu.
Soud prvního stupně připomněl, že s účinností od l. ledna 2003 platí, že
odmítne-li soud, který rozhoduje podle zvláštního zákona (zde zákona č.
150/2002 Sb.) věci správního soudnictví, protože jde o věc, kterou soudy
projednávají a rozhodují
v občanském soudním řízení (§ 244 o.s.ř.) a dojde-li soudu příslušnému k
občanskému soudnímu řízení (§ 249 a § 250 o.s.ř.) do 1 měsíce od právní moci
usnesení žaloba (návrh na zahájení řízení) v této věci, platí, že řízení o ní
je u soudu zahájeno dnem, kdy soudu došla odmítnutá žaloba (návrh na zahájení
řízení) - § 82 odst. 2 o.s.ř.
Jestliže usnesení Krajského soudu v Brně (č.j. 30 Ca 129/2002-16) nabylo právní
moci dne 3. dubna 2003, uplynula zákonem stanovená lhůta pro podání určovací
žaloby dne 5. května 2003. Toho dne nejpozději mohli žalobci podat u soudu
určovací žalobu. Jestliže ji podali dne 6. května 2003, učinili tak pozdě. Soud
proto žalobu odmítl podle § 250g odst. 1 písm. a) a odst. 2 o.s.ř. ve znění
účinném od l. ledna 2003.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 27. února 2004, č.j. 16 Co 374/2003-49
k odvolání žalobců usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil s rozhodnutím soudu prvního stupně. Dospěl
k závěru, že v daném případě byl podán návrh na přezkoumání rozhodnutí, jímž
správní orgán rozhodl v mezích své zákonné pravomoci v soukromoprávní věci.
Podle § 46 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb. (soudního řádu správního - dále jen
\"s.ř.s.\") návrh odmítl. V odůvodnění tohoto rozhodnutí současně Krajský soud
v Brně žalobce poučil, že pokud chtějí pokračovat v řízení a věc projednat v
občanskoprávním řízení, je nezbytné, aby podali žalobu podle ustanovení § 246
o.s.ř. násl. k místně příslušnému okresnímu soudu, a to ve lhůtě do 1 měsíce od
právní moci usnesení. Jestliže toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 3. dubna
2003 pak žalobci, jestliže žalobu podali
k okresnímu soudu v Jihlavě dne 6. května 2003 (jak vyplývá z podacího razítka
soudu), učinili tak opožděně, neboť posledním dnem lhůty byl 5. květen 2003.
Soud prvního stupně proto postupoval správně, pokud podle ustanovení § 250g
odst. 1 písm. a) a odst. 2 o.s.ř. ve znění účinné od 1.1.2003, žalobu jako
opožděnou odmítl.
Uvedené usnesení Krajského soudu v Brně nabylo právní moci dne 24. března 2004,
přičemž zástupci žalobců bylo doručeno téhož dne.
Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu podali žalobci dne 23. dubna 2004
včasné dovolání. Dovolatelé mají zato, že napadené usnesení spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Jsou
přesvědčeni, že předmětná žaloba byla podána včas. Vycházejí ze znění
ustanovení § 57 o.s.ř., když danou lhůtu hodnotí jako lhůtu procesní (přičemž v
této lhůtě žalobci žalobu podali u poštovního úřadu). Navrhli proto, aby
napadené usnesení (stejně jako rozhodnutí soudu prvního stupně) bylo zrušeno a
věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K podanému dovolání nebylo podáno vyjádření.
Po zjištění, že dovolání bylo v posuzované věci podáno včas, oprávněnými
účastníky řízení, (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o.s.ř.), se dovolací soud
zabýval dále především otázkou možné přípustnosti tohoto dovolání s pozitivním
závěrem (§ 239 odst. 3 o.s.ř.). Dále pak uvážil, že dovolání je
charakterizováno obsahovými
i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř., přičemž
vychází
z dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Dovolací
soud poté přezkoumal napadené usnesení Krajského soudu v Brně v souladu s
ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovoláním napadené
rozhodnutí odvolacího soudu je třeba považovat za správné (§ 243b odst. 2
o.s.ř.).
V daném případě dovolatelé se ve svém dovolání zabývají povahou lhůty stanovené
v § 46 odst. 2 věta druhá s.ř.s., podle něhož v usnesení o odmítnutí návrhu
musí být navrhovatel poučen o tom, že do jednoho měsíce od právní moci usnesení
může podat žalobu, a ke kterému věcně příslušnému soudu. Jak vyplývá z obsahu
spisu, v tomto smyslu skutečně byli žalobci poučeni, pokud Krajský soud v Brně
usnesením
ze dne 4. března 2003, č.j. 30 Ca 129/2002-16 podle ustanovení § 46 odst. 2
s.ř.s. odmítl návrh žalobců.
Lhůta k podání žaloby určená ve zmíněném ustanovení s.ř.s. (obdobně jako lhůta
určená v § 247 o.s.ř.) je lhůtou stanovenou pro uplatnění práva, o němž bylo
dříve rozhodnuto v řízení před správním orgánem, u soudu. Nejde tedy o lhůtu
procesní,
pro jejíž zachování by postačoval postup podle § 57 odst. 3 o.s.ř., nýbrž o
lhůtu hmotněprávní, k jejímuž zachování je nezbytné, aby žaloba nejpozději
posledního dne lhůty došla soudu. Z této úvahy soudy obou stupňů skutečně také
fakticky vycházely. Správně proto vzaly za základ svého rozhodnutí skutečnost,
že v předmětné věci byla žaloba podána až poté, co marně uplynula lhůta k tomu
vyhrazená ve smyslu ustanovení § 46 odst. 2 s.ř.s. Dovoláním napadené
rozhodnutí odvolacího soudu je proto třeba
s přihlédnutím k uplatněným důvodům dovolání považovat za správné (§ 243b odst.
2 o.s.ř.).
Dovolacímu soudu za popsaného stavu proto nezbylo, než podané dovolání podle
zmíněného ustanovení zamítnout. Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§ 243a odst.
1 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 o.s.ř.
ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. za situace,
kdy žalobci neměli se svým dovoláním úspěch, avšak žalovaným v tomto řízení
žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.