30 Cdo 1354/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci
žalobkyně K. Č., zastoupené advokátem, proti žalované K., p., a.s., V. I. G.,
o zaplacení částky 31.797,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Pardubicích pod sp. zn. 6 C 245/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. listopadu 2005, č.j. 22 Co
412/2005-98, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 9. května 2005, č.j. 6 C
245/2004-70, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit panu K. P.,
částku 31.797,- Kč s 3% úrokem z prodlení od 30. 9. 2004 do zaplacení (výrok
I.). Současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení (výrok II.). Žalobkyně uplatnila vůči žalované nárok na pojistné plnění
z titulu sjednaného pojištění odpovědnosti zaměstnance za škodu způsobenou
zaměstnavateli na základě pojistné smlouvy ze dne 25. 4. 2001, jejíž součástí
byly i Všeobecné pojistné podmínky s tím, že se domáhala vydání rozsudku ve
prospěch poškozeného, tedy ve prospěch třetí osoby, která nebyla účastníkem
řízení. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalobkyně byla
zaměstnankyní K. P., který provozuje agenturu prodávající letenky. Žalobkyně
pracovala ve funkci prodejce letenek. Při výkonu své práce nesprávně následkem
svého pochybení vystavila letenky, v důsledku čehož byl její zaměstnavatel
povinen uhradit částku 35.330,70 Kč letecké společnosti, ačkoliv mu tuto částku
neuhradil jeho zákazník. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně sice
způsobila svému zaměstnavateli škodu, avšak s přihlédnutím k ustanovení § 178b
odst. 2 zákoníku práce za tuto škodu neodpovídá, neboť jde o škodu, která
vyplývá z hospodářského rizika. Zaměstnavateli žalobkyně tedy nevznikl vůči ní
nárok na náhradu této škody a z tohoto důvodu také žalovaná nemá povinnost
pojistného plnění. Soud prvního stupně proto žalobu zamítl.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 15.
listopadu 2005, č.j. 22 Co 412/2005-98, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil
(výrok I.) a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl
k odlišnému právnímu závěru, že uplatnění nároku na plnění ve prospěch třetí
osoby, která není účastníkem řízení, je v daném případě nepřípustné.
Dovodil, že by tak došlo k porušení zásad stanovených v Článku 38 odst. 2
Listiny základních práv a svobod, dle kterého každý má právo, aby jeho věc
(rozuměj věc týkající se jeho práv či povinností) byla projednána veřejně bez
zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem
provedeným důkazům.
Mimo to, podle ustanovení § 159 odst. 1 a 4 občanského soudního řádu výrok
pravomocného rozsudku je závazný jen pro účastníky řízení a pro všechny orgány.
Pro jiné osoby než účastníky je závazný jen v případech stanovených zákonem a v
rozsahu v něm uvedeném (§ 159a odst. 2 a 3 o.s.ř.). V důsledku tohoto
ustanovení, není-li tedy rozhodnutí subjektivně závazné pro každého, vztahují
se účinky pravomocného rozhodnutí jen na osoby, které byly účastníky řízení.
Ten, kdo nebyl účastníkem řízení a ani podle zákona vůči němu není rozhodnutí
závazné, může uplatňovat svá práva, o nichž bylo rozhodnuto, v jiném řízení a
ani státní orgán
při posuzování věci nemůže vůči němu vycházet ze závěru, že o ní bylo v jiném
rozhodnutí pravomocně rozhodnuto. Toto ustanovení je současně vyjádřením
procesní zásady, že o právech a povinnostech jiného než účastníka řízení může
být soudem rozhodnuto pouze v zákonem stanovených případech. Tato zásada se
uplatní i v projednávané věci s tím důsledkem, že pokud by bylo rozhodnuto o
právech osoby, která nebyla účastníkem řízení, pak by rozhodnutí soudu ve
vztahu k této osobě nebylo závazné. Nebylo by tudíž vykonatelné a postrádalo by
věcného významu.
Právo pojištěného domáhat se u soudu v případě pojistné události, aby
pojistitel zaplatil škodu přímo k rukám poškozeného, nelze dovodit ani z
ustanovení Čl. 1 Všeobecných pojistných podmínek, které jsou součástí pojistné
smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou a které stanoví právo pojištěného,
aby v případě pojistné události za něho pojistitel nahradil škodu. Tento nárok
pak nevyplývá ani z ustanovení § 822 a § 823 obč. zák., platného do 31. 12.
2004, v době uzavírání pojistné smlouvy, neboť poškozený nemá právo na plnění
proti pojistiteli, pokud nestanoví zvláštní předpisy jinak. Pokud tedy
pojistitel dobrovolně neplní poškozenému, protože jeho nárok neuznává, nezbude
poškozenému než se domoci svého práva na náhradu škody proti škůdci. V případě,
že škůdci, tedy pojištěnému, vznikne povinnost škodu nahradit a pojistitel ji
za pojištěného neuhradí, vzniká pojištěnému, který byl povinen škodu, na kterou
se vztahuje pojištění z odpovědnosti za škodu, zaplatit, nárok vůči
pojišťovně.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Jeho
přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a podává je
zřejmě z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Zásadní právní
význam spatřuje
ve skutečnosti, že napadené rozhodnutí řeší v rozporu s hmotným právem otázku,
zda ustanovení § 822 a § 823 obč. zák., ve znění platném do 31. 12. 2004,
brání pojištěnému domáhat se ve prospěch poškozeného plnění na pojistiteli a
zda může soud uložit žalovanému plnit ve prospěch osoby, která nebyla
účastníkem řízení.
Namítá zejména, že ustanovení Článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a
svobod má zabezpečit především, aby se každý mohl zúčastnit projednání věci,
kterou předložil a nikomu nebyly soudem ukládány povinnosti bez jeho
přítomnosti a možnosti vyjádření. Tato práva nemohou být ve vztahu ke K. P.
nijak dotčena, neboť má vždy možnost se plnění vzdát nebo je odmítnout.
Předmětem této věci je právo žalobkyně. Z ustanovení § 159a o.s.ř. nelze
dovozovat nevykonatelnost rozsudku ukládajícího plnění k rukám a ve prospěch
třetí osoby. K. P. nebude mít v řízení o výkon rozhodnutí postavení povinného
ani oprávněného. Odmítne-li plnění, bude to ve smyslu ustanovení § 268 písm. h)
o.s.ř. důvodem, pro který nebude možné rozhodnutí vykonat. Podle ustanovení §
822 obč. zák., ve znění platném do 31. 12. 2004, má pojištěný právo, aby v
případě pojistné události pojistitel za něho nahradil podle pojistných podmínek
škodu, za kterou pojištěný odpovídá. Ustanovení § 823 obč. zák., ve znění
platném do 31. 12. 2004, stanoví, že škoda má být vyplacena poškozenému, který
se sám však výplaty náhrady škody vůči pojistiteli domáhat nemůže. Zcela v
souladu s těmito ustanoveními občanského zákoníku se žalobkyně jako pojištěná
domáhala, aby za ni žalovaná jako pojistitel plnila. Závěr odvolacího soudu o
tom, že poškozený, kterému pojistitel dobrovolně neplnil, se musí domoci svého
práva na náhradu škody proti pojištěnému a v případě, že pojištěnému vznikne
povinnost škodu nahradit a pojistitel ji za něho neuhradí, vzniká pojištěnému,
který byl nucen škodu zaplatit, nárok proti pojistiteli, není správný ani
spravedlivý. Povinnost k náhradě škody totiž nevzniká rozhodnutím soudu, ale
již tím okamžikem, kdy nastanou skutečnosti, se kterými právo vznik
odpovědnosti za škodu spojuje. Rozhodnutí soudu je deklaratorní. Takovým
postupem může být poškozenému znemožněno reálně se náhrady škody domoci a
pojištěnému může být odepřeno plnění z pojistné smlouvy. Žalovaná navrhla
zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) se nejprve
zabýval přípustností dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení
odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci
samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo
jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací
soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Dovolání tedy může být podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné
jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek. Dovolatel je proto oprávněn
napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, jen z důvodu uvedeného v ustanovení
§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř, a je-li dovolání přípustné, též z důvodu
uvedeného v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (§ 242 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněným dovolacím důvodem (§ 242 odst. 3 o.s.ř.). Přitom vychází z toho, jak
jej odvolatel obsahově vymezil (§ 41 odst. 2 o.s.ř.). Z toho mimo jiné vyplývá,
že dovolací soud může při zkoumání správnosti názoru odvolacího soudu řešit jen
takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Tímto dovolacím
důvodem vymezené právní otázky současně musí mít zásadní význam a musí být pro
rozhodnutí věci určující; za otázku určující přitom nelze považovat otázku,
jejíž posouzení samo o sobě nemá na konečné rozhodnutí soudu o věci samé žádný
vliv.
Žalobkyně v dovolání uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení
věci odvolacím soudem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Vzhledem
k obsahu a při vázanosti uplatněným dovolacím důvodem žalobkyně v dovolání
nastoluje právní otázku, zda soud může uložit žalovanému plnit ve prospěch
osoby, která nebyla účastníkem řízení, a to s poukazem na ustanovení Článku 38
odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 159a o.s.ř., a zda z tohoto
hlediska ustanovení
§ 822 a § 823 obč. zák., ve znění platném do 31. 12. 2004, umožňuje tudíž i
pojištěnému domáhat se ve prospěch poškozeného plnění na pojistiteli.
Protože jde o otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud řešena nebyla,
přičemž její posouzení se promítá nejen do výsledku konkrétního řízení, ale
významově zasahuje do širšího kontextu soudní praxe, je rozhodnutí odvolacího
soudu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zásadně právně významné;
dovolání je tudíž přípustné. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne
též k případným vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm.
a), b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§
242 odst. 3 o.s.ř.). Vady uvedené v ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. nebyly
dovoláním vytýkány a z obsahu spisu se nepodávají.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice
správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Podle ustanovení Článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod
každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a
v jeho přítomnosti, a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.
Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.
Podle ustanovení § 159a o.s.ř. odst. 1 nestanoví-li zákon jinak, je
výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení.
Podle ustanovení § 159a o.s.ř. odst. 2 výrok pravomocného rozsudku, kterým bylo
rozhodnuto ve věcech uvedených v § 83 odst. 2, je závazný nejen pro účastníky
řízení, ale i pro další osoby oprávněné proti žalovanému pro tytéž nároky z
téhož jednání nebo stavu. Zvláštní právní předpisy stanoví, v kterých dalších
případech a
v jakém rozsahu je výrok pravomocného rozsudku závazný pro jiné osoby než
účastníky řízení.
Podle ustanovení § 159a o.s.ř. odst. 3 výrok pravomocného rozsudku, kterým bylo
rozhodnuto o osobním stavu, je závazný pro každého.
Podle ustanovení § 159a o.s.ř. odst. 4 v rozsahu, v jakém je výrok pravomocného
rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je závazný též
pro všechny orgány.
Podle ustanovení § 822 obč. zák., ve znění platném do 31. 12. 2004, z pojištění
odpovědnosti za škody má pojištěný právo, aby v případě pojistné události
pojistitel
za něho nahradil podle pojistných podmínek škodu, za kterou pojištěný odpovídá.
Podle ustanovení § 823 obč. zák., ve znění platném do 31. 12. 2004, náhradu
platí pojistitel poškozenému; poškozený však právo na plnění proti pojistiteli
nemá, nestanoví-li zvláštní předpisy jinak.
Dovolací soud považuje právní posouzení věci odvolacím soudem dle shora
citovaných ustanovení právních norem za správné a jeho odůvodnění za přiléhavé,
a proto se s ním ztotožňuje.
Jak teorie civilního procesu tak i právní praxe z ustanovení Článku 38 odst. 2
Listiny základních práv a svobod dovozuje zásadu, spočívající v tom, že v
občanskoprávním řízení se vždy (kromě zákonem stanovených výjimek) rozhoduje
o právech a povinnostech účastníků řízení - nikdy ne o právech a povinnostech
jiných osob - jinak řečeno - že pouze osobě účastníka řízení vznikají procesní
práva a povinnosti a pouze o jeho právech se jedná, jak během řízení, tak i v
jeho výsledku, jímž je soudní rozhodnutí. Význam této zásady podtrhuje
skutečnost, že se jí zajišťuje realizace práva na spravedlivý proces.
V ustanovení § 159a o.s.ř. je vyjádřena závaznost rozhodnutí, kterou se obecně
rozumí stav, kdy ohledně předmětu, jehož se rozhodnutí týká (objektivní meze
závaznosti), a osob, k nimž se vztahuje (subjektivní meze závaznosti), je třeba
se rozhodnutím řídit s tím, že takové chování je i vynutitelné, resp.
vykonatelné. Objektivní meze závaznosti rozhodnutí jsou dány předmětem řízení,
který je vymezen petitem žaloby a který je vyjádřen ve výroku rozsudku. Z
hlediska subjektivních mezí závaznosti rozhodnutí, které jsou upraveny v
ustanovení § 159a o.s.ř., platí zásada, že rozsudek je závazný pouze pro
účastníky řízení. Z uvedeného vyplývá, že tato zásada se v projednávané věci
nutně uplatní v závěru o nevykonatelnosti rozhodnutí, které by zakládalo právo
na plnění ve prospěch jiné osoby, než účastníka řízení.
Pojištění odpovědnosti za škodu, jehož základní charakteristiku obsahuje
ustanovení § 822 ve vzájemné souvislosti s ustanovením § 823 obč. zák., ve
znění platném do 31. 12. 2004, plní nepochybně společensky žádoucí ochranu
zájmů poškozených, kteří nejsou v uspokojení svých nároků na náhradu škody
závislí na platební schopnosti škůdce tam, kde je jeho odpovědnost pojištěna.
Přes tento zájem však pojistitel podle obecné zásady upravené v ustanovení §
823 obč. zák. nevstupuje
na místo pojištěného, odpovědnost musí i nadále nést především, kdo škodu
způsobil. Účastníky právního vztahu z pojištění jsou zásadně pojistitel a
pojištěný (event. pojistník) a přímé právo poškozeného ve vztahu k pojistiteli
může být založeno jen právním předpisem. Vzhledem k tomu, že způsobení škody je
jedním z právních důvodů vzniku závazků (§ 489 obč. zák.), vzniká ze způsobené
škody právní vztah mezi poškozeným a tím, kdo mu za škodu odpovídá. Poškozený
tak má právo na náhradu škody vůči němu. Proti jeho pojistiteli má právo
požadovat plnění z pojistné události jen v těch případech, kdy tak stanoví
zvláštní předpis. Jak správně dovodil odvolací soud, odmítne-li pojistitel
plnit poškozenému v důsledku vzniku pojistné události, je třeba uplatnit nárok
na náhradu škody vůči škůdci, který je pasivně legitimovaným subjektem. Nárok
na pojistné plnění proti pojistiteli může poté pojištěný uplatnit na základě
pravomocného rozhodnutí, kterým mu byla uložena povinnost k náhradě škody, na
níž se pojištění vztahuje a kterou byl nucen uhradit. To, že se poškozený až na
zcela výjimečné a zvlášť upravené případy nestává účastníkem pojištění, je
jednou ze zásad, kterými právní řád zabezpečuje, aby pojištění neoslabovalo
preventivní vliv odpovědnosti za škodu.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně jako nedůvodné z
hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle ustanovení § 243b odst. 2 o.s.ř.
části věty před středníkem zamítl.
S ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá žalobkyně jako neúspěšná účastnice
právo na náhradu nákladů tohoto řízení. Žalované, která měla v dovolacím řízení
úspěch a měla by právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, v souvislosti
s tímto řízením náklady nevznikly (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1
o.s.ř.). Dovolací soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. dubna 2008
JUDr. Karel Podolka, v. r.
předseda senátu