30 Cdo 1359/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou JUDr. Lubomírem Ptáčkem, Ph.D.,
ve věci žalobkyně O. Z., právně zastoupené Mgr. Romanem Moussawim, advokátem se
sídlem Praha 1, Pařížská 128/22, proti žalovanému V. Z., právně zastoupenému
JUDr. Janem Holubem, LL.M., advokátem se sídlem Kladno, Kleinerova 1504, o
určení výživného rodiči, o osvobození od soudních poplatků, ve věci vedené u
Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 25 C 129/2011, o dovolání žalobce proti
usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. února 2013, č.j. 30 Co 115/2013 –
150, takto:
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2013, č. j. 30 Cdo 1359/2013 –
263, se opravuje tak, že v záhlaví uvedeného rozsudku se jméno a příjmení
advokáta zastupujícího žalobkyni „JUDr. Peterem Harmečkou“ nahrazuje správným
„Mgr. Romanem Moussawim“.
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2013, č. j. 30 Cdo 1359/2013 –
263, je postižen chybou v psaní spočívající v tom, že v záhlaví uvedeného
rozhodnutí byl uveden původní advokát žalobkyně, tj. JUDr. Peter Harmečka,
advokát se sídlem Ostrava – Moravská Ostrava, Smetanovo náměstí 1180/7.
Vzhledem k tomu, že žalobkyně změnila svého právního zástupce, měl být správně
v záhlaví rozsudku uveden Mgr. Roman Moussawi, jež byl oprávněn žalobkyni
zastupovat.
Podle § 164 o. s. ř. opraví předseda senátu v rozsudku kdykoliv i bez návrhu
chyby v psaní a v počtech, jakož i jiné zjevné nesprávnosti. Týká-li se oprava
výroku rozhodnutí nebo není-li možné provést opravu ve stejnopisech rozhodnutí,
vydá o tom opravné usnesení, které doručí účastníkům; jde-li o opravu výroku
rozhodnutí, může odložit vykonatelnost rozsudku na dobu, dokud opravné usnesení
nenabude právní moci. Protože opravu nebylo možno provést ve všech stejnopisech
rozhodnutí, Nejvyšší soud uvedenou chybu v psaní opravil opravným usnesením a
způsobem vyplývajícím z jeho výroku.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně 27. února 2014
JUDr. Lubomír P t á č e k, Ph.D.
předseda senátu
Proti tomuto rozhodnutí podal žalovaný včasné odvolání a požádal soud o
osvobození od soudního poplatku za podané odvolání, kdy měl za to, že u něho
byly splněny podmínky pro osvobození podle ustanovení § 138 o. s. ř. Soud prvního stupně usnesením ze dne 16. ledna 2013, č.j. 25 C 129/2011 – 129,
nepřiznal žalovanému osvobození od soudního poplatku, kdy se domníval, že je v
možnostech žalovaného uhradit soudní poplatek, když má ve spoluvlastnictví dvě
bytové jednotky, jejichž případným prodejem by získal prostředky k uhrazení
soudního poplatku. Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 28. února
2013, č.j. 30 Co 115/2013 – 150, potvrdil usnesení soudu prvního stupně. Odvolací soud uvedl, že je zřejmé, že žalovaný má dva byty ve společném jmění
manželů, a z toho důvodu je irelevantní, zda došlo k narušení manželského
soužití a každý z manželů užívá jeden byt, když jsou dosud manželé. Podle soudu
je zřejmé, že se žalovaný dobrovolně vzdal majetkového prospěchu, který měl až
do konce roku 2012 z pronájmu bytu. Navíc nelze přihlížet k tomu, že žalovaný
je nezaměstnaný, resp. k jeho zdravotnímu stavu, který ho neomezuje ve volbě
zaměstnání a ani k jeho cizí stání příslušnosti. Žalovaný (dále jen „dovolatel“) podal proti usnesení odvolacího soudu včasné
dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky (dále jen „dovolací soud“). Dovolatel spatřuje přípustnost dovolání v tom, že napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky hmotného práva – tj. zda dovolateli náleží osvobození od
soudních poplatků za daných majetkových poměrů, kdy taková otázka nebyla dosud
v rozhodovací činnosti dovolacího soudu řešena. Dovolatel má za to, že soudy
pochybily, když nesprávně posoudily jeho majetkové a sociální poměry. Současně
dovolatel uvedl, že ho měl odvolací soud poučit a vyzvat, aby doplnil svá
tvrzení a doložil další důkazy. Na základě uvedených důvodů dovolatel navrhl,
aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a bylo mu přiznáno osvobození od
soudních poplatků. Současně dovolatel požádal, aby dovolací soud odložil
vykonavatelnost napadeného rozhodnutí ve smyslu § 243 písm. b) o. s. ř. K dovolání nebylo podáno vyjádření. Jelikož napadené rozhodnutí bylo vydáno 28. února 2013, Nejvyšší soud České
republiky jakožto soud dovolací při projednání dovolání a rozhodnutí o něm
postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
účinném od 1. 1. 2013 (viz přechodné ustanovení čl. II, bod 7, zákona č. 404/2012 Sb.) – dále též jen „o. s. ř.“. Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud se - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - nejprve
zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností
právního posouzení věci odvolacím soudem. Podle ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř. na návrh může předseda senátu přiznat
účastníkovi zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry
účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění
práva; přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze
výjimečně, jsou-li proto zvlášť závažné důvody a toto rozhodnutí musí být
odůvodněno. Nerozhodne-li předseda senátu jinak, vztahuje se osvobození na celé
řízení a má i zpětnou účinnost; poplatky zaplacené před rozhodnutím o
osvobození se však nevracejí. Občanský soudní řád dává skrze institut osvobození od soudních poplatků
účastníkovi možnost domáhat se svého práva před soudem i přes jeho nepříznivou
majetkovou situaci; takový postup podporuje i zásahu rovnosti účastníků, jež
vyplývá z čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Účelem právního institutu osvobození od soudních poplatků je zajistit
navrhovateli přístup k soudu a s ním spjatou ochranu jeho právům i v podmínkách
jeho tíživé materiální a sociální situace. Posouzení naplnění tohoto účelu je
ale vázáno na konkrétní věc a konkrétní uplatňované právo, a nikoli ve vazbě na
jiné jím uplatňované nároky (nález Ústavního soudu ze dne 9. února 2009, sp. zn. IV. ÚS 2856/08). Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 17. července 2013, sp. zn. 29 Cdo
1301/2013, s odkazem na komentářovou literaturu (srov. např. Drápal, L., Bureš,
J. a kol.: Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 953) vyložil, že účastníku nesmí být jen pro jeho
nepříznivou majetkovou situaci znemožněno uplatňovat nebo bránit své právo u
soudu a naplnit své právo na právní pomoc v občanském soudním řízení od počátku
řízení. Zdůraznil, že při rozhodování o osvobození od soudních poplatků soud
přihlíží k celkovým majetkovým poměrům žadatele, k výši soudního poplatku, k
nákladům, které si pravděpodobně vyžádá dokazování, k povaze uplatněného nároku
a k dalším podobným okolnostem. U fyzických osob bere v úvahu také jejich
sociální poměry, zdravotní stav apod. Přihlédne nejen k výši příjmů žadatele a
množství disponibilních finančních prostředků, ale též k jeho možnosti si tyto
prostředky opatřit, jakož i k důsledkům, které by pro jeho poměry mohlo mít
zaplacení příslušného soudního poplatku (nebo jiných plateb v příslušném řízení
předpokládaných). Celkové zhodnocení všech okolností, které vypovídají o
poměrech účastníka, se pak musí promítnout do závěru, zda účastník (vedlejší
účastník) je s ohledem na své poměry schopen zaplatit soudní poplatky a nést
další výdaje spojené s řízením, včetně nákladů spojených s poskytnutím právní
pomoci (se zastoupením). Jestliže mu to jeho poměry nedovolují, je soud povinen
mu přiznat tomu odpovídající osvobození od soudních poplatků (v plném rozsahu,
zčásti, pro část řízení nebo jen pro některé úkony).
Účastník je přitom povinen
soudu prokázat věrohodným způsobem své poměry, které jsou rozhodné pro
posouzení důvodnosti jeho žádosti. Nezbytnost verifikace majetkových a osobních
poměrů (z hlediska zdravotního stavu, věku či sociálního postavení) účastníka
řízení (fyzické osoby) při rozhodování o jeho návrhu na přiznání osvobození od
soudních poplatků, byla Nejvyšším soudem zdůrazněna i v jeho předchozí
judikatuře (srov. např. usnesení ze dne 25. října 2002, sp. zn. 20 Cdo
234/2002, nebo v usnesení ze dne 19. června 2008, sp. zn. 21 Cdo 3676/2007). V posuzovaném případě se odvolací soud zaměřil pouze na skutečnost, že žalovaný
má ve společném jmění s manželkou dvě bytové jednotky a je zcela irelevantní,
že spolu nežijí v manželském soužití a že každý z manželů užívá jeden byt, za
situace, kdy jsou stále manželé. Je zřejmé, že takové vlastnictví napovídá o
majetku větší ceny, nicméně vždy je třeba poměry účastníka v celkovém kontextu. Nejvyšší soud se v usnesení ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2643/2013
přihlásil k závěru dovozenému z rozhodovací činnosti Nejvyššího správního
soudu, že objektivní nedostatek finančních prostředků (fyzické či právnické
osoby) nesmí se stát (pro účastníka řízení) překážkou přístupu k soudu
(rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. května 2004, sp. zn. 5 Ads
112004, který je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího
správního soudu http://nssoud.cz). Vychází se tedy zde, s přihlédnutím k
celkovým poměrům osoby domáhající se soudní poplatkové liberace, z objektivní
nemožnosti navrhovatele splnit předpokládanou poplatkovou povinnost (poplatkové
povinnosti) v řízení, kdy je reálně vyloučena možnost i případné dispozice s
majetkem navrhovatele za účelem jeho zpeněžení pro úhradu předpokládaných
soudních poplatků (k otázce získání finančních prostředků z prodeje nemovitého
majetku srov. např. závěry, které vyložil a odůvodnil rozšířený senát
Nejvyššího správního soudu ve svém usnesení ze dne 24. srpna 2010, sp. zn. 1 As
23/2009). Při posuzování těchto majetkových poměrů je přitom pochopitelně esenciální
poměřovat rozsah aktiv i pasiva přihlížet ke všem (shora již vyloženým) právně
významným okolnostem, které spoluurčují (mohou, resp. zpravidla budou
spoluurčovat) celkový obraz poměrů osoby domáhající se přiznání osvobození od
soudních poplatků. Odvolací soud řádně neprověřil celkové majetkové poměry žalovaného, když se ve
svém rozhodnutí nijak nevypořádal se skutečností, že žalovaný má nejen dvě
bytové jednotky, ale též že pobírá i výsluhovou rentu z Ukrajinské armády ve
výši okolo 5.000,- Kč měsíčně. Současně nepřihlédl ani k navrhovatelem tvrzeným
dluhům přesahující 1,000.000,- Kč). Jelikož se odvolací soud nezabýval řádně
celkovými individuálními poměry žalovaného při přiznání osvobození od soudních
poplatků podle ustanovení § 138 o. s. ř., dovolací soud napadené usnesení
odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil.
Protože důvody, pro
které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu
prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu
prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.). Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu
(§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 17. prosince 2013
JUDr. Lubomír P t á č e k, Ph.D.
předseda senátu