30 Cdo 1364/2024-83
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobce I. S., proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 10 C 98/2023, o dovolání JUDr. Radka Ondruše, advokáta se sídlem v Brně, Bubeníčkova 502/42, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2024, č. j. 19 Co 368/2023-53, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Obvodní soud pro Prahu 7 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 22. 9. 2023, č. j. 10 C 98/2023-40, rozhodl, že se advokátovi JUDr. Radku Ondrušovi neprodlužuje lhůta k předložení úředně ověřeného podpisu žalobce na plné moci ze dne 26. 2. 2021, kterou jmenovaný advokát dokládal své oprávnění žalobce v řízení zastupovat (výrok I), dále zastavil řízení, v něž se žalobce domáhal vůči žalované zaplacení částky 850 000 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady nemajetkové újmy, která mu měla být způsobena v žalobě označenými nezákonnými rozhodnutími (výrok II), a rozhodl o nákladech řízení (výrok III).
2. Městský soud v Praze v záhlaví označeným usnesením uvedené usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil (výrok I usnesení odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II usnesení odvolacího soudu).
3. Usnesení odvolacího soudu napadl advokát JUDr. Radek Ondruš v celém rozsahu včasným dovoláním, o kterém Nejvyšší soud rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
4. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
5. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
6. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
7. Podle § 241a odst. 3 o. s. ř. důvod dovolání se vymezí tak, že
dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
8. Dovolací soud předně připomíná, že je obsahovým vymezením a právní konstrukcí dovolacího důvodu, který byl v dovolání uplatněn, striktně vázán (srov. § 242 odst. 3 věta první o. s. ř., podle kterého rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání). Dovolatel je přitom ze zákona povinen v dovolání uvést jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení), tak tuto nesprávnost – při vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání – konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu.
Úkolem Nejvyššího soudu v dovolacím řízení totiž není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání tak, že specifikuje konkrétní odvolacím soudem vyřešenou právní otázku z oblasti hmotného či procesního práva, a tu pak spojí s jednou ze situací předpokládaných v § 237 o. s. ř. (ve vztahu k rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, případně Ústavního soudu).
Přístup k dovolacímu řízení je totiž z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se Nejvyšší soud mohl podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. I. ÚS 405/22, nebo ze dne 24. 10. 2023, sp. zn. I. ÚS 2380/23).
9. Navzdory uvedeným požadavkům, jež jsou na dovolání kladeny, však žalobce, přestože dovoláním napadl celé usnesení odvolacího soudu, nevymezil žádný dovolací důvod ve vztahu k té části napadeného rozhodnutí, v níž se odvolací soud vyjádřil k závěru soudu prvního stupně o nedůvodnosti požadavku advokáta JUDr. Radka Ondruše na další prodloužení lhůty, která mu byla k předložení plné moci s ověřeným podpisem žalobce vyměřena (bod 9 odůvodnění napadeného rozhodnutí). V této části tak podané dovolání trpí vadou, která nebyla ve lhůtě stanovené v § 241b odst. 3 o. s. ř. odstraněna a pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
10. V části, v níž podané dovolání směřuje proti výrokům napadeného usnesení týkajícím se nákladů řízení (tj. proti potvrzujícímu výroku I v části týkající se nákladového výroku usnesení soudu prvního stupně a dále proti výroku II o nákladech odvolacího řízení), pak toto dovolání není objektivně přípustné, neboť tak stanoví § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
11. Potud je tudíž namístě podané dovolání odmítnout podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
12. Otázka, zda je soud oprávněn vyžadovat úředně ověřený podpis účastníka řízení na generální plné moci udělené jeho advokátovi pro zastupování v řízení za situace, kdy není pochyb o tom, že tuto plnou moc účastník řízení, jenž v mezidobí odcestoval na XY a s dotčeným advokátem již neudržuje žádný kontakt, v minulosti podepsal, tedy otázka, která dle názoru dovolatele nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud řešena, přípustnost podaného dovolání ve smyslu výše citovaného § 237 o. s. ř.
nezakládá. Dospěl-li totiž odvolací soud k závěru, že v posuzovaném případě byl požadavek předsedy senátu prvostupňového soudu vyžadující úřední ověření žalobcova podpisu na generální písemné plné moci ze dne 26. 2. 2021 a vycházející ze znění § 28 odst. 4 o. s. ř. zcela namístě, neboť v řízení vyšlo najevo, že žalobce tuto plnou moc podepsal více než dva roky před zahájením tohoto řízení, přičemž na rozdíl od dříve vedených řízení, v nichž byla dotčená plná moc v minulosti rovněž předložena (a akceptována), se žalobce tohoto řízení nejen sám nikterak neúčastní, ale nadto od okamžiku, kdy v první polovině roku 2022 (a tedy předtím, než existenci tvrzeného nároku, jenž je předmětem tohoto řízení, mohl předpokládat) opustil území České republiky, již se svým advokátem neudržuje žádný kontakt, od ustálené judikatury Nejvyššího soudu se tím neodchýlil.
Poukázat lze v této souvislosti zejména na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4707/2018, jež se stejně, jako je tomu v nyní řešeném případě, týkalo zastupování žalobce v řízení o náhradu nemajetkové újmy způsobené výkonem veřejné moci, a v němž dovolací soud vyslovil závěr, podle kterého bylo-li pravděpodobné, že se účastník řízení zřejmě osobně k procesnímu soudu nedostaví (neboť se v daném případě trvale zdržoval v XY), a byla-li předložena prostá kopie generální plné moci, od jejíhož udělení uplynulo několik let, je pochopitelné, že soud měl pochybnost, zda je zástupce oprávněn účastníka řízení zastupovat v konkrétním řízení.
Předseda senátu tak za uvedené situace má možnost v zájmu zamezení možného zneužití plné moci a předejití případných z tohoto plynoucích budoucích sporů využít postupu upraveného v § 28 odst. 4 o. s. ř. a žádat doložení plné moci s ověřenými podpisy, jak plyne rovněž např. z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 1593/2014, ze dne 20. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4986/2015, ze dne 26. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2721/2015, nebo ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4939/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 27.
6. 2017, sp. zn. II. ÚS 4119/16.
13. Nevyhověl-li dovolatel uvedenému požadavku soudu, a to nejen ve lhůtě stanovené soudem prvního stupně (která původně činila jeden měsíc od doručení výzvy k předložení plném moci s ověřeným podpisem, tj. do 20. 8. 2023, a poté byla k dovolatelově žádosti tímto soudem prodloužena do 20. 9. 2023), ale ani do okamžiku, kdy odvolací soud dne 22. 1. 2024 rozhodl o jeho odvolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 29 Cdo 5611/2015) – tedy v celkové (o shovívavosti soudu svědčící) půlroční lhůtě, přičemž soud ani neinformoval o tom, zda vůbec a jak se ve vztahu k žalobci (jehož bydliště se nachází v XY, tj. v části, která není bezprostředně zasažena probíhajícím válečným konfliktem) pokusil požadavku soudu prvního stupně vyhovět, popř. na jaké konkrétní překážky v této souvislosti narazil, pak ani svým závěrem o tom, že příslušná plná moc se bez úředně ověřených podpisů stává sama o sobě nedostatečným průkazem dovolatelova zmocnění, pročež je namístě řízení podle § 104 odst. 2 o. s. ř. zastavit, se odvolací soud od výše uvedené ustálené judikatury dovolacího soudu rovněž neodchýlil.
14. Z výše odkazované ustálené judikatury Nejvyššího soudu současně vyplývá neopodstatněnost dovolatelova přesvědčení, podle kterého by předmětná procesněprávní problematika měla být v judikatuře Nejvyššího soudu řešena rozdílně.
15. S ohledem na skutečnost, že dovolání nebylo ze shora popsaných důvodů shledáno způsobilým zpochybnit závěry odvolacího soudu o nedostatku v řízení předložené generální plné moci, z níž dovolatel, který sám není účastníkem řízení, současně (mylně) dovozoval i své oprávnění zastupovat žalobce v tomto dovolacím řízení, nelze podané dovolání ve zbývající části posoudit jinak než jako podané neoprávněnou osobou a odmítnout jej podle § 243c odst. 3 o. s. ř., ve spojení s § 218 písm. b) o. s. ř. (k tomuto procesnímu postupu viz vedle již zmíněného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4707/2018, též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4939/2014, nebo ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 196/2021).
16. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. 8. 2024
Mgr. Viktor Sedlák předseda senátu