30 Cdo 1367/2001
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v právní věci péče o nezletilého D. Z., zastoupeného Městskou částí P., jako opatrovníkem, syna M. Z. a W. Z., o zbavení rodičovské zodpovědnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3, pod sp. zn. 10 P 169/98, o dovolání otce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. března 2001, č. j. 18 Co 89/2001-102, takto:
Dovolání se zamítá.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3, č. j. 10 P 169/98-88, ze dne 1.dubna 1999, byli rodiče nezletilého D. Z. zbaveni rodičovské zodpovědnosti s odůvodněním, že od 4. 2. 1998 neprojevovali o svého syna umístěného v ústavu skutečný zájem. Otec se o nezletilého nezajímal vůbec a matka jej navštívila pouze jednou v prosinci 1998. Vzhledem k tomu, že po značnou dobu soudního řízení byli oba rodiče neznámého pobytu, ustanovil jim soud prvního stupně usnesením ze dne 15.prosince 1998, č. j. 10 P 169/98-78, každému opatrovníka. Rozsudek byl pak doručen opatrovníkům.
Usnesením Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího, č. j. 18 Co 89/2001-102, ze dne 19. 3. 2001, bylo odvolání otce pro opožděnost odmítnuto podle § 218 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.). Odvolací soud uzavřel, že se soudu I. stupně nepodařilo přes využití veškerých dostupných prostředků zjistit aktuální pobyt rodičů nezletilého, takže k ustanovení opatrovníků rodičům došlo v souladu s § 29 odst. 2 o. s. ř. Doručení napadeného rozsudku tak bylo provedeno do rukou opatrovníků ve shodě s ustanovením § 47 o. s. ř. Opatrovníku otce byl rozsudek doručen dne 5. 5. 1999 a opatrovnici matky dne 7. 7. 1999. V době, kdy otec podal odvolání (2. 1. 2001), mu již odvolací lhůta marně uplynula. Sdělením Vězeňské služby ČR - Centrální evidence vězňů bylo doloženo, že matka zahájila výkon trestu dne 1. listopadu 1999 a otec dne 2. listopadu 1999.
Usnesení odvolacího soudu napadl otec (dále jen dovolatel) dovoláním, ve kterém vytkl odvolacímu soudu, že jeho odvolání odmítl, aniž se zabýval faktickými důvody uvedenými v odvolání a jeho složitou životní situaci. Poukázal na skutečnost, že je cizím státním příslušníkem a nezná právní předpisy České republiky. Ve věci nebylo kontaktováno velvyslanectví Tuniské republiky za účelem zajištění spojení s dovolatelem a jeho rodinou, nebyla mu poskytnuta právní pomoc. Za nejzávažnější pak považuje skutečnost, že neměl žádnou možnost se k celé věci vyjádřit a prokázat závažnost důvodů, pro které se nezdržoval na své adrese. Nezletilému byla tak znemožněna možnost vyrůstat v rodině vlastních rodičů a příbuzných. S manželkou má o výchovu nezletilého trvalý zájem, požádal proto o přímou účast na jednání soudů, které se touto věcí zabývají. Adresa N. 281, P., byla opravdu adresou, na které se zdržoval, a na kterou mu tedy mělo být doručováno. Připustil, že v průběhu roku 1997 a 1998 se z důvodu častých zahraničních cest na této adrese nezdržoval. Soudu vytkl, že mu nedal možnost prokázat, že k tomu měl vždy vážné důvody. Dodal, že na jiné adresy, zejména uváděné jeho manželkou, mu doručováno nemělo být. Pro velmi těžkou komunikaci s manželkou nezletilého nenavštěvoval, i když měl a má zájem o jeho výchovu. Uzavřel, že soudem ustanovený opatrovník nedbal jeho zájmů, nepodal odvolání, dovolatel tedy neměl možnost před soudem vytknout zjevné vady řízení. Navrhl zrušení rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu § 243b o. s. ř. a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Matka ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že otec pod vlivem zejména svých rodičů dokáže napsat i to, s čím sám nesouhlasí. Dodala, že nezletilý byl již osvojen a je přesvědčena, že je v jeho zájmu, aby byl v osvojitelské rodině ponechán.
Kolizní opatrovník uvedl, že rozhodnutí soudu o zbavení rodičovské zodpovědnosti je v zájmu dítěte, a že soud vycházel z dostatečně podložených skutečností .
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části 12, hlavy prvé, bodu 17 zák. č. 30/2000 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zák. č. 99/1963 Sb.), podle kterého dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným před účinností tohoto zákona nebo po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.
Po zjištění, že dovolání v dané věci bylo podáno včas, oprávněným účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem, že splňuje formální i obsahové náležitosti předepsané ustanovením § 241 odst. 1 o. s. ř. , se dovolací soud zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání.
Dovolání je přípustné, neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odvolání odmítnuto (§ 238a odst. 1 písm. e/, § 218 odst. 1 o. s. ř.).
Pokud jde o důvodnost dovolání, dovolací soud je vázán ustanovením § 242 odst. 3 o. s. ř. , podle kterého lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Dovolatel však na žádné zákonné důvody výslovně nepoukázal, žádného konkrétního dovolacího důvodu dle ustanovení § 241 odst. 3 o. s. ř. se nedovolává. Z obsahu dovolání lze však dovodit, že brojí proti usnesení odvolacího soudu z pozice dovolacího důvodu podle § 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř., tj. že mu jako účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Existence tohoto dovolacího důvodu však z obsahu spisu nevyplývá. K ustanovení opatrovníka oběma rodičům soudem prvního stupně došlo v souladu s ustanovením § 29 odst. 2 o. s. ř., rozsudek byl opatrovníkům řádně doručen, jak uzavřel odvolací soud a jeho rozhodnutí o odmítnutí odvolání pro opožděnost, považuje dovolací za věcně správné.
Pokud jde o další vady podle § 237 odst. 1 o. s. ř., které jsou dovolacím důvodem ve smyslu § 241 odst. 3 písm. a) o. s. ř., ty nebyly z obsahu spisu zjištěny. Daná věc náleží do pravomoci soudu, ten, kdo vystupoval v řízení jako účastník, měl způsobilost být účastníkem řízení i procesní způsobilost, v téže věci nebylo již dříve pravomocně rozhodnuto nebo zahájeno řízení, návrh na zahájení byl podán a soud byl správně obsazen (§ 237 odst. 1 písm. a/ až g/ o. s. ř.).
Vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu § 241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř nebyly rovněž dovolacím soudem po přezkoumání napadeného usnesení odvolacího soudu a řízení, které mu předcházelo, zjištěny.
Na základě shora uvedených skutečností bylo dovolání zamítnuto podle ustanovení § 243b odst. 1 o. s. ř, protože rozhodnutí odvolacího soudu je správné.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 26. září 2001
JUDr. František D u ch o ň , v. r.
předseda senátu