30 Cdo 1367/2023-85
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a
soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci
žalobkyně PRAHA 10 - Rekreace, a. s., IČO 28213963, se sídlem v Praze 10,
Vršovická 1429/68, zastoupené Mgr. Miloslavem Strnadem, advokátem se sídlem v
Praze 2, Jugoslávská 620/29, proti žalované České republice – Ministerstvu
vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, o zaplacení částky 1 440 000 Kč,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 10 C 3/2022, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2022, č. j. 15
Co 351/2022-62, takto:
Zrušují se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2022, č. j. 15 Co
351/2022-62, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 10. 5. 2022, č. j.
10 C 3/2022-40, a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 7 k dalšímu řízení.
1. Žalobkyně se podanou žalobou po žalované domáhá zaplacení částky 1
440 000 Kč jako náhrady škody s tím, že zajišťuje pro děti zejména z Městské
části Praha 10 pobyty na tzv. školách v přírodě v Horském hotelu na Černé hoře
č. p. 145, v Jánských Lázních (dále jen „Horský hotel“), jehož je vlastnicí. Za
tímto účelem uzavřela žalobkyně s městskou částí Praha 10 a základními školami
dvanáct smluv o zajištění škol v přírodě a v období od 16. 10. 2020 do 18. 6.
2021 mělo být zahájeno celkem 19 turnusů. V období od 12. 10. 2020 do 21. 3.
2021 však žalobkyně z důvodu krizových opatření vydaných v souvislosti s
nouzovým stavem (konkrétně usnesení vlády České republiky z roku 2020 č. 997,
1022, 1079, 1103, 1112, 1116, 1191, 1192, 1197, 1198, 1199, 1201, 1263, 1295,
1332, 1335 a 1376 a z roku 2021 č. 13, 53, 57, 78, 126, 129, 197, 200 a 217 a
další „relevantní opatření včetně opatření spočívajících v zákazu volného
pobytu osob“; dále jen „předmětná krizová opatření“), která zakazovala konání
škol v přírodě a až na několik výjimek i provoz ubytovacích služeb, nemohla
žalobkyně pro tyto účely Horský hotel provozovat, a v tomto období se tedy
neuskutečnil žádný z 12 turnusů, za každý z nichž měla být žalobkyni vyplacena
částka 120 000 Kč. Žalobkyni tudíž vznikla škoda ve výši 1 440 000 Kč.
2. Obvodní soud pro Prahu 7 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne
10. 5. 2022, č. j. 10 C 3/2022-40, žalobu zcela zamítl (výrok I) a uložil
žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 900 Kč
(výrok II).
3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně je akciovou
společností (jejím jediným akcionářem je společnost PRAHA 10 – Majetková, a.
s., jejímž jediným akcionářem je městská část Praha 10) s předmětem podnikání
pronájem nemovitostí, bytů a nebytových prostor a výroba, obchod a služby
neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona a je vlastníkem budovy č. p.
145 na p. č. st. 41, v obci Jánské Lázně, katastrální území Černá Hora v
Krkonoších (Horský hotel). Dne 17. 9. 2020, 30. 9. 2020 a 8. 10. 2020 uzavřeli
žalobkyně, městská část Praha 10 a několik základních škol se sídlem v Praze 10
smlouvy o zajištění celkem 22 turnusů škol v přírodě v době od 11. 9. 2020 do
25. 6. 2021 s tím, že 12 z nich se mělo uskutečnit v období od 12. 10. 2020 do
21. 3. 2021 a 1 měl v tomto období započít. Usneseními vlády o přijetí
krizových opatření č. 997 ze dne 8. 10. 2020, č. 1022 ze dne 12. 10. 2020, č.
1112 ze dne 30. 10. 2020, č. 1191 ze dne 16. 11. 2020, č. 1197 ze dne 20. 11.
2020, č. 1198 ze dne 20. 11. 2020, č. 1199 ze dne 20. 11. 2020, č. 1263 ze dne
30. 11. 2020, č. 1335 ze dne 14. 12. 2020, č. 13 ze dne 7. 1. 2021, č. 129 ze
dne 14. 2. 2021 a č. 200 ze dne 26. 2. 2021 byl v období od 12. 10. 2020 do 12.
4. 2021 zakázán provoz škol, provoz středisek volného času, provoz školních
klubů a školních družin, a usneseními vlády o přijetí krizových opatření č.
1079 ze dne 21. 10. 2020, č. 1103 ze dne 26. 10. 2020, č. 1116 ze dne 30. 10.
2020, č. 1192 ze dne 16. 11. 2020, č. 1201 ze dne 20. 11. 2020, č. 1332 ze dne
14. 12. 2020, č. 1376 ze dne 23. 12. 2020, č. 53 ze dne 18. 1. 2021, č. 57 ze
dne 22. 1. 2021, č. 78 ze dne 28. 1. 2021, č. 126 ze dne 14. 2. 2021, č. 197 ze
dne 26. 2. 2021, č. 217 ze dne 26. 2. 2021 pak bylo v období od 22. 10. 2020 do
22. 3. 2021 až na výjimky zakázáno poskytování ubytovacích služeb. Žalobkyně
uplatnila dne 17. 3. 2021 nárok na náhradu škody u žalované, která však svou
odpovědnost odmítla.
4. Po právní stránce vyšel soud prvního stupně ze zákona č. 240/2000
Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon), ve znění
pozdějších předpisů, a uzavřel, že předmětná krizová opatření mají povahu
obecně závazného právního aktu (právního předpisu), jsou pramenem obecné právní
regulace, dopadající na neurčitý a individuálně neurčený okruh osob, jimž
stanoví právní povinnosti. Stát pak nenese právní odpovědnost za normotvorbu,
za obsah právních předpisů, za újmu vzniklou osobám tím, že plní právní
povinnosti založené právním předpisem, neboť taková odpovědnost státu není
zakotvena žádným právním předpisem a nebyla dosud dovozena ani soudní
judikaturou. Dále soud prvního stupně uzavřel, že náhrada poskytovaná státem
podle § 36 krizového zákona se týká škody způsobené jeho činností při provádění
konkrétních krizových opatření, která mají individuální povahu a jsou zaměřena
vůči konkrétním právnickým a fyzickým osobám. Smyslem této právní úpravy je
odškodňovat pouze výjimečné případy škod vzniklých přímo při činnosti složek
státu provádějících krizová opatření, při uloženém poskytnutí věcných
prostředků nebo při cvičeních realizovaných podle krizového zákona, neboť je
třeba rozlišovat mezi individuálním opatřením coby zásahem do individuálních
práv a majetkové sféry jednotlivce ve prospěch celku při řešení krizové
situace, jež zasluhuje odškodnění, a plošným omezením určitých práv a svobod
neurčitému okruhu osob přijatým obecně závazným právním předpisem při řešení
krizového stavu. Žádné z předmětných krizových opatření pak nebylo směřováno
individuálně vůči žalobkyni (nebyla vyzvána k poskytnutí věci, pomoci a
nevznikla jí ani škoda na zdraví). Soud prvního stupně neshledal ani žádný jiný
právní důvod odpovědnosti státu k náhradě žalobkyní uplatněné škody spojené s
výkonem veřejné moci státu dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem
a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich
činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č.
82/1998 Sb.“ nebo „Odpšk“), či dle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“ nebo „o. z.“), jejichž
použití je ustanoveními krizového zákona jako speciálního předpisu vyloučeno.
Rovněž neshledal ani důvod k přímé aplikaci norem práva ústavního (zejména
Listiny základních práv a svobod; dále jen „Listina“) upravujících právo na
ochranu majetku či právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací,
neboť soud tuto věc nepovažuje za případ, kdy by nedokonalá zákonná úprava
znemožňovala žalobkyni přístup k soudu, vyprázdnila její právo na soudní
ochranu a představovala odepření spravedlnosti. Soud prvního stupně tudíž
žalobu zamítl.
5. Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně
napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku
odvolacího soudu) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradu
nákladů odvolacího řízení částku 900 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
6. Odvolací soud zcela vyšel se skutkových zjištění soudu prvního stupně
a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci, na které zcela odkázal. K
argumentaci žalobkyně domáhající se přiznání jisté výjimky s ohledem na
specifika její podnikatelské činnosti pak uvedl, že specifický charakter
podnikatelské činnosti nemůže být důvodem pro nerovný přístup k subjektům
práva, jestliže odpovědnost státu za škodu vzniklou v důsledku krizových
opatření obecně dovodit nelze, a napadený rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, které dle
svého obsahu směřuje do výroku I rozsudku odvolacího soudu v rozsahu potvrzení
výroku I rozsudku soudu prvního stupně o věci samé. V dovolání uplatnila
žalobkyně následující dovolací důvody.
8. Dle žalobkyně závisí napadené rozhodnutí na vyřešení právní otázky,
která dosud nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena, a to, zda je
stát dle § 36 krizového zákona odpovědný za škodu způsobenou krizovým opatřením
přijatým v souvislosti s celosvětovou pandemií koronaviru. V první řadě
žalobkyně nesouhlasila se závěrem, že by stát nemohl odpovídat za škodu
způsobenou normotvorbou, pokud takovou odpovědnost zákonem převezme, jak se to
stalo v § 36 krizového zákona, který nemíří pouze na krizová opatření
individuální povahy, a odkázala na závěry uvedené v článku Filipa Melzera
Poskytování náhrad za újmy vyvolané krizovými opatřeními v průběhu koronavirové
pandemie, uveřejněném v Bulletinu advokacie č. 6/2020. V této souvislosti
žalobkyně rovněž poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2009,
sp. zn. 25 Cdo 3798/2007, týkající se krizových opatření přijatých v
souvislosti s povodněmi, v němž Nejvyšší soud pro vznik odpovědnosti podmínku
individuální povahy krizového opatření nedovodil, a toto nevyplývá ani z
důvodové zprávy ke krizovému zákonu. Žalobkyně rovněž upozornila na jiné
případy, kdy odpovědnost za normotvorbu dovodil Ústavní soud (viz stanovisko
pléna Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2009, sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09), Soudní
dvůr Evropských společenství (viz rozhodnutí Soudního dvora Evropských
společenství ze dne 19. 11. 1991, č. C-6/90, C-9/90), a právní řády Německa a
Francie, a za prolomení této zásady považovala i právní úpravu zákona č.
94/2021 Sb., o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění COVID-19 (dále
jen „pandemický zákon“). Dále žalobkyně zdůraznila, že dle čl. 11 odst. 4
Listiny je možné nucené omezení vlastnického práva pouze ve veřejném zájmu na
základě zákona a za náhradu. Toto právo na náhradu pak bylo dle žalobkyně
výkladem provedeným soudy obou stupňů zcela vyprázdněno, a tento výklad tudíž
není ústavně konformní. Žalobkyně tak dospěla k závěru, že stát dle § 36
krizového zákona za škodu způsobenou krizovým opatřením přijatým v souvislosti
s celosvětovou pandemií koronaviru odpovídá. Současně žalobkyně opět zdůraznila
své specifické postavení jako „servisní“ společnosti městské části Praha 10,
která nemohla svou činnost po dobu platnosti předmětných krizových opatřeních
modifikovat (např. otevřením výdejového okénka či využitím donáškových služeb)
a rovněž neprofituje ze zvýšeného turistického zájmu po zrušení opatření a
nevztahoval se na ni ani žádný z vládních programů kompenzujících takové dopady
na jiné druhy podnikatelských subjektů.
9. Závěrem žalobkyně navrhla zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
10. Žalovaná se k dovolání žalobkyně vyjádřila tak, že navrhla dovolání
žalobkyně zamítnout, neboť považovala rozsudek odvolacího soudu za věcně
správný a zcela se s jeho závěry ztotožnila. Žalovaná zdůraznila, že široká
odpovědnost státu za vydaná krizová opatření dle § 36 krizového zákona by vedla
k neudržitelným důsledkům, kterých zcela jistě nemohl chtít rozumný zákonodárce
dosáhnout, a že obecné soudy nepochybily, pokud uvedly, že stát v obecné rovině
nenese právní odpovědnost za normotvorbu, a toto pravidlo nebylo dle žalované
prolomeno ani pandemickým zákonem. Ustanovení § 36 krizového zákona, které
následuje tzv. princip zvláštní oběti, se dle žalované vztahuje jen na škodu
vzniklou v důsledku krizových opatření majících individuální povahu a
zaměřených vůči konkrétní osobě. Z tohoto důvodu není rozhodné ani žalobkyní
zdůrazňované zvláštní postavení, neboť žalobkyně není individuálním poškozeným
(zvláštní obětí), jehož zájmy byly obětovány na úkor všech. Nárok na náhradu
škody způsobené krizovou situací pak není ústavně zaručeným veřejným
subjektivním právem a nevyplývá ani z čl. 11 odst. 4 nebo z čl. 36 odst. 3
Listiny.
III. Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.
2022 (viz čl. II. a XII. zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
12. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění
podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. a § 241a odst. 2 o. s. ř.
13. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
14. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
15. Z hlediska hmotného práva záviselo rozhodnutí odvolacího soudu na
posouzení otázky podmínek odpovědnosti státu za škodu způsobenou provedením
krizového opatření podle § 36 odst. 1 krizového zákona, a to co do povahy
krizového opatření a výkladu pojmu „provedení krizového opatření“. Ohledně této
otázky je dovolání přípustné, neboť při jejím řešení se odvolací soud odchýlil
od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, přičemž není významné, že se tato
judikatura ustálila až poté, co ve věci rozhodl odvolací soud (vychází se zde z
incidentní retrospektivy nových právních názorů).
IV. Důvodnost dovolání
16. Dovolání je důvodné.
17. Podle § 2 písm. c) krizového zákona se pro účely tohoto zákona
rozumí krizovým opatřením organizační nebo technické opatření určené k řešení
krizové situace a odstranění jejích následků, včetně opatření, jimiž se
zasahuje do práv a povinností osob.
18. Podle § 5 písm. e) krizového zákona za nouzového stavu nebo za stavu
ohrožení státu lze na nezbytně nutnou dobu a v nezbytně nutném rozsahu omezit
právo provozovat podnikatelskou činnost, která by ohrožovala prováděná krizová
opatření nebo narušovala, popřípadě znemožňovala jejich provádění.
19. Podle § 6 odst. 1 písm. b) krizového zákona je vláda oprávněna v
době trvání nouzového stavu na nezbytně nutnou dobu a v nezbytně nutném rozsahu
nařídit zákaz vstupu, pobytu a pohybu osob na vymezených místech nebo území.
20. Podle § 36 odst. 1 krizového zákona je stát povinen nahradit škodu
způsobenou právnickým a fyzickým osobám v příčinné souvislosti s krizovými
opatřeními a cvičeními (§ 39 odst. 5) prováděnými podle tohoto zákona. Této
odpovědnosti se může stát zprostit jen tehdy, pokud se prokáže, že poškozený si
způsobil škodu sám.
21. Podle § 36 odst. 2 krizového zákona se náhrada věcné škody vzniklé
při činnosti orgánů provádějících krizová opatření nebo při uloženém poskytnutí
věcných prostředků poskytuje podle právních předpisů platných v době vzniku
škody.
22. Podle § 36 odst. 4 krizového zákona peněžní náhradu poskytne ten
orgán krizového řízení, který nařídil krizové opatření nebo cvičení, při němž
anebo v jehož důsledku vznikla škoda či újma.
23. Odvolací soud (jenž se zcela ztotožnil se závěry soudu prvního
stupně) postavil zamítnutí žaloby na dvou základních argumentech, a to že (1) §
36 krizového zákona (správně § 36 odst. 1 krizového zákona; poznámka Nejvyššího
soudu) nezakládá odpovědnost státu za škodu vzniklou (samotným) přijetím
předmětných krizových opatření, neboť ty mají povahu obecně závazného právního
aktu, jsou pramenem obecné právní regulace dopadající na neurčitý a
individuálně neurčený okruh osob, kterým stanoví právní povinnosti, a stát
nenese v obecné rovině odpovědnost za normotvorbu a za újmu vzniklou osobám
tím, že plní právní povinnosti založené právním předpisem, a dále že (2) podle
tohoto ustanovení má stát odpovídat pouze za škodu způsobenou jeho činností při
provádění konkrétních krizových opatření s individuální povahou, zaměřených
vůči konkrétním osobám.
24. K podmínkám odpovědnosti státu za škodu způsobenou v příčinné
souvislosti s krizovými opatřeními se Nejvyšší soud již vyjádřil, a to v
rozsudku ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1649/2007, uveřejněném pod č.
10/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž uzavřel, že z § 36
odst. 1 krizového zákona je zřejmé, že institut odpovědnosti za škodu vzniklou
v příčinné souvislosti s krizovým opatřením je speciální normou obsahující
zvláštní skutkovou podstatu odpovědnosti státu za škodu, která se řídí právě
tímto zákonem, nikoliv zákonem č. 82/1998 Sb. či obecným předpisem. Zakládá
přitom odpovědnost bez zřetele na zavinění (tzv. objektivní odpovědnost) a
narozdíl od zákona č. 82/1998 Sb. nevyžaduje, aby škoda byla vyvolána
nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem. Tato speciální
odpovědnost je založena na současném splnění předpokladů, jimiž je (1)
provedení krizového opatření, (2) vznik škody a (3) příčinná souvislost mezi
krizovým opatřením a vznikem škody. Stát, který je odpovědnou osobou, se může
odpovědnosti zprostit, prokáže-li (důkazní břemeno leží na něm), že poškozený
si způsobil škodu sám.
25. V navazujícím rozsudku ze dne 31. 8. 2023, sp. zn. 30 Cdo 63/2023,
který se již týkal krizových opatření přijatých v souvislosti s celosvětovou
pandemií koronaviru, pak Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odpovědnost státu
podle § 36 odst. 1 krizového zákona není omezena pouze na situace, kdy krizové
opatření směřuje proti konkrétně určeným osobám, a není vyloučena ani tím, že
se jedná o krizová opatření, která jsou svojí povahou produktem legislativní
činnosti, neboť zákonodárci nic nebrání v tom, aby na sebe stát dobrovolně
přijal povinnost k náhradě škody způsobené různou činností orgánů výkonu
veřejné moci, včetně výkonu činnosti legislativní, jak se tomu stalo právě v §
36 odst. 1 krizového zákona. Otázka, zda konkrétní krizová opatření, od nichž
je odvozován vznik škody, byla či nebyla právními předpisy, tedy není pro
právní posouzení odpovědnosti státu za škodu podstatná, neboť i svou povahou
normotvorné krizové opatření je stále krizovým opatřením ve smyslu § 2 písm. c)
krizového zákona. Pokud jde o pojem „provedení krizového opatření“ jako jedné z
podmínek vzniku odpovědnosti za škodu, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že
„povinnost státu nahradit škodu způsobenou krizovým opatřením nastupuje ve
chvíli, kdy nastanou takové účinky krizového opatření, které povedou ke vzniku
škody. Tento okamžik je pak třeba posoudit podle konkrétních okolností věci,
neboť krizová opatření ‚mohou zahrnovat různorodou skupinu předem víceméně
nedeterminovaných aktivit (reakcí) orgánů krizového řízení za účelem zvládnutí
krizové situace.‘ (srov. Svoboda, T., Helč, D., K povaze ‚krizových opatření‘,
odpovědnosti za škodu a ochraně subjektivních práv (1. část), Právní rozhledy
9/2021, s. 315). Z toho důvodu nelze omezit odpovědnost státu jen na ta krizová
opatření, která stát sám provede (např. zboření domu, jak je níže popsáno).“ V
Nejvyšším soudem posuzovaném případě došlo vydáním krizových opatření k omezení
či zákazu maloobchodního prodeje, čímž měl tamější žalobkyni ujít zisk.
Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že účinky takových krizových opatření
nastaly okamžikem, který je v každém jednotlivém krizovém opatření uveden,
neboť od něj získala daná opatření potenciál způsobit škodu, a tento okamžik je
tudíž nutno považovat za okamžik provedení krizových opatření ve smyslu § 36
odst. 1 krizového zákona. Okolnost, že se tamější žalobkyně sama krizovému
opatření podrobila a že je respektovala, jí pak nemůže jít k tíži.
26. Z uvedených závěrů judikatury je zřejmé, že v obou částech otázky,
pro kterou bylo dovolání připuštěno, posoudil odvolací soud nárok žalobkyně
nesprávně, neboť vznik odpovědnosti státu za škodu dle § 36 odst. 1 krizového
zákona nevylučuje ani skutečnost, že by předmětná krizová opatření měla povahu
obecně závazného právního předpisu, ani to, že nejde o škodu způsobenou
činností státu při provádění konkrétních krizových opatření s individuální
povahou, zaměřených vůči konkrétním osobám.
27. Za situace, kdy bylo dovolání shledáno přípustným, se Nejvyšší soud
ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. zabýval i tím, zda ve věci existují
zmatečnostní vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229
odst. 3 o. s. ř., případně jiné vady řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci. Existenci takových vad však žalobkyně netvrdila a
nepodávají se ani z obsahu soudního spisu.
28. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu
podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, a to jak v části jeho výroku I, kterou
byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně o věci samé, tak v závislých
výrocích o náhradě nákladů řízení [§ 242 odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Vzhledem k
tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí rovněž
pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle § 243e odst. 2
věty druhé o. s. ř. také rozsudek soudu prvního stupně, a to jak ve výroku I o
věci samé, tak v navazujícím výroku II o náhradě nákladů řízení, a věc mu
vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).
29. Při novém projednání věci soud prvního stupně nárok žalobkyně nově
posoudí, případně i na základě zopakovaného či doplněného dokazování, a to v
souladu s výše uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu.
30. K tomu Nejvyšší soud dodává, že se soudy obou stupňů dosud
nezabývaly dalšími podmínkami odpovědnosti za škodu dle § 36 odst. 1 krizového
zákona (tj. vznikem škody odškodnitelné dle krizového zákona a existencí
příčinné souvislosti mezi jednotlivými krizovými opatřeními a vznikem škody),
proto se ani Nejvyšší soud k těmto otázkám nemohl nijak vyjádřit.
31. Soudy nižších stupňů jsou v dalším řízení vázány právním názorem
dovolacího soudu v tomto rozsudku vysloveným (§ 243g odst. 1 část první věty za
středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).
32. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 10. 2023
JUDr. David Vláčil
předseda senátu