U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem Simonem v
právní věci žalobce M. V., zastoupeného Mgr. Robertem Cholenským, Ph.D.,
advokátem se sídlem v Brně, Bolzanova 461/5, proti žalovanému městu Kuřim, se
sídlem v Kuřimi, Jungmannova 968, zastoupenému Mgr. Pavlem Štembrokem,
advokátem se sídlem v Brně, Čechyňská 419/14a, o náhradu škody, vedené u
Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 27 C 102/2007, o dovolání žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 9. 2015, č. j. 44 Co 149/2011-341,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen uhradit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 3 400 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
zástupce žalovaného Mgr. Pavla Štembroka.
Okresní soud Brno-venkov jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 13. 12.
2010, č. j. 27 C 102/2007-226, rozhodl, že žaloba na zaplacení částky 1 000 000
Kč se zamítá (výrok I), žalobce je povinen uhradit žalovanému na náhradě
nákladů částku 59 100 Kč (výrok II) a České republice náhradu nákladů ve výši
21 406 Kč (výrok III).
Krajský soud v Brně jako soud odvolací nejprve rozsudkem ze dne 2. 5. 2012, č.
j. 44 Co 149/2011-262, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Rozsudek
odvolacího soudu ze dne 2. 5. 2012, č. j. 44 Co 149/2011-262 byl však spolu s
rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3257/2012,
uveřejněným pod číslem 8/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, (kterým
bylo dovolání žalobce částečně odmítnuto a částečně zamítnuto) zrušen nálezem
Ústavního soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 3330/13.
Odvolací soud následně rozsudkem ze dne 23. 9. 2015, č. j. 44 Co 149/2011-341,
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a III (výrok I rozsudku
odvolacího soudu), ve výroku II jej změnil tak, že žalobce je povinen zaplatit
žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 20 400 Kč (výrok II rozsudku
odvolacího soudu) a přiznal žalovanému náhradu nákladů řízení odvolacího a
dovolacího ve výši 10 200 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu ze dne 23. 9. 2015, č. j. 44 Co 149/2011-341 napadl
žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §
243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1.
1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2
zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst.
2 o. s. ř., neboť žalobce nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání. Žalobce v dovolání pouze citoval obsah ustanovení § 237
o. s. ř. a uvedl, že „z ustálené judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu navíc
vyplývá, že přípustné je dovolání i tehdy, jestliže napadeným rozhodnutím
odvolacího soudu bylo zasaženo do základních práv dovolatele“, což podle
žalobce dopadá i na jeho případ.
Ústavní soud zastává názor, že jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení
porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem
odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je uplatnitelná i jako dovolací
důvod podle § 241a odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění zákona č.
404/2012 Sb.) - že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Výjimku představují pouze ty námitky, k jejichž uplatnění zákon
stanoví jiný právní prostředek ochrany práva, jako je tomu např. v případě
žaloby pro zmatečnost podle § 229 odst. 1 až 3 občanského soudního řádu, ve
znění pozdějších předpisů. Nejde-li proto o tento případ, může se účastník
odvolacího řízení, který tvrdí, že rozhodnutím odvolacího soudu došlo k
porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, domáhat ústavní
stížností jejich ochrany pouze tehdy, pokud předtím řádně a účinným způsobem
vyčerpal dovolání přípustné podle § 237 občanského soudního řádu, ve znění
zákona č. 404/2012 Sb. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp.
zn. III. ÚS 772/13, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod
číslem 5/2013, odstavce 11).
To však nic nemění na tom, že i k tomuto dovolacímu důvodu, stejně jako ke
každému jinému, je třeba uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, tedy od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v
rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či
procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně,
případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013,
nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013,
proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze
dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
V opačném případě by pro podání „bezvadného“ (z hlediska podmínky § 241a odst.
2 o. s. ř.) dovolání postačilo, aby dovolatel u jakéhokoliv tvrzeného pochybení
odvolacího soudu uvedl, že jím bylo zasaženo do základních práv dovolatele.
Dovolatel (resp. jeho advokát) by se tak vůbec nemusel zabývat judikaturou
Nejvyššího soudu a zkoumat, zda bylo tvrzené pochybení odvolacího soudu
uvedenou judikaturou již řešeno. Nebyl by tak splněn účel ustanovení § 241a
odst. 2 o. s. ř., kterým je mimo jiné regulace vysokého počtu problematicky
formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních
dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem
zabývali.
Ústavní soud rovněž potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z
jejich nedodržení jsou (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně.
Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální
míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést.
Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž
logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.“ (srov. usnesení
Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání žalobce podle § 243c odst. 1
o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení
pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b
odst. 3 o. s. ř. a § 243b o. s. ř.).
S ohledem na výsledek dovolacího řízení je žalobce povinen nahradit žalovanému
náklady tohoto řízení (srov. § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151
odst. 1 část věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř.), jež sestávají z
odměny advokáta v částce 3 100 Kč [§ 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. a/
a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a
náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění
pozdějších předpisů] a náhrady hotových výdajů advokáta stanovených paušální
částkou 300 Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu).
Nejvyšší soud si je vědom toho, že u statutárních měst a jejich městských částí
lze presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a
zabezpečení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva
a zájmy, aniž by musela využívat právní pomoci advokátů. Nebude-li jimi v
příslušném řízení prokázán opak, nejsou náklady vynaložené statutárním městem
nebo jeho městskou částí na zastoupení advokátem nákladem účelně vynaloženým
(srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2012, sp. zn. II. ÚS 2396/09,
publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod číslem 137/2012).
Uvedenou judikaturu však nelze bez dalšího vztáhnout na žalovaného, který je
sice městem, avšak nikoliv městem statutárním (srov. § 4 odst. 1 zákona č.
128/2000 Sb., o obcích /obecní zřízení/, ve znění pozdějších předpisů).
Existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení k hájení jeho zájmů
u soudu tak u něj nelze presumovat. Lze naopak předpokládat, že jeho materiální
a personální vybavení je oproti statutárním městům menší, neboť se jedná o
menší město s přibližně deseti tisíci obyvatel (oproti tomu např. Jablonec nad
Nisou nebo Prostějov, které se staly statutárními městy v roce 2012, mají přes
čtyřicet tisíc obyvatel). Náklady vynaložené žalovaným na zastupování advokátem
lze proto považovat za vynaložené účelně.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. května 2016
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu