30 Cdo 1383/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci
žalobců a) M. M.,
a b) MUDr. V. M., obou zastoupených advokátem, za účasti 1) Stavebního bytového
družstva M. a 2) P. f. České republiky,
o vydání nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn.
18 C 60/2004, o dovolání prvního žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze
ze dne 21. prosince 2004, č. j. 32 Co 44/2004 - 76, takto:
I. Dovolání se zamítá; jinak se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobci se žalobou podanou podle § 246 a násl. o. s. ř. domáhají, aby soud
rozhodl, že jsou spoluvlastníky (každý podílem 1/2) pozemku parc. č. 608/3 o
výměře 218 m2 v obci a kat. území M., zapsanému na LV č. 1 u Katastrálního
úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště M., s odůvodněním, že se
cítí být dotčeni na svých právech rozhodnutím Ministerstva zemědělství,
Pozemkového úřadu M. ze dne 2. 1. 2004, č. j. 7462 - 872/ŠO2002, vydaným podle
§ 9 odst. 4 zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, jímž jim nebyl uvedený
pozemek vydán, neboť byl v rámci stavby XI. etapy sídliště zastavěn objektem
obslužné komunikace a terénními a sadovými úpravami; požadují, aby rozsudkem
soudu bylo toto rozhodnutí nahrazeno.
Okresní soud v Mladé Boleslavi usnesením ze dne 30. 6. 2004, č. j.
18 C 60/2004 - 39, ve znění opravných usnesení ze dne 1. 7. 2004, č. j. 18 C
60/2004 - 42, a ze dne 22. 10. 2004, č. j. 18 C 60/2004 - 56, „žalobu v části,
ve které se první žalobce domáhal určení, že žalobci jsou podílovými
spoluvlastníky (ideální 1/2) shora uvedeného pozemku, a v části, ve které se
druhý žalobce domáhal určení, že první žalobce je podílovým spoluvlastníkem
(ideální 1/2) tohoto pozemku“, odmítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve
vztahu mezi prvním žalobcem a prvním a druhým účastníkem řízení. Soud prvního
stupně vyšel ze zjištění, že rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 2. 1. 2004
bylo prvnímu žalobci doručeno do vlastních rukou dne
8. 1. 2004 a druhému žalobci dne 15. 1. 2004. Vzhledem k tomu, že žalobci
podali společnou žalobu podle části páté o. s. ř. dne 10. 3. 2004, stalo se tak
u prvního žalobce po uplynutí dvouměsíční lhůty uvedené v ust. § 247 odst. 1 o.
s. ř., která je lhůtou hmotněprávní, a jíž nelze prominout. Z tohoto důvodu
soud žalobu prvního žalobce
pro opožděnost podle § 250g odst. 1 o. s. ř. odmítl, když na rozdíl od žalobců
dovodil, že v řízení mají postavení samostatných (a nikoliv nerozlučných)
společníků. Poukázal na to, že dědické řízení po jejich zemřelé matce bylo
pravomocně zastaveno pro zanechání majetku pouze nepatrné hodnoty, že správní
orgán se žalobci jednal již jako s dědici a že oba žalobci požadují svůj
zákonný podíl o velikosti ½ (§ 473 odst. 1 obč. zák.). Protože žalobu
podle páté části o. s. ř. nelze podat ve prospěch jiného, soud odmítl též
žalobu druhého žalobce „podanou ve prospěch prvního žalobce“.
K odvolání žalobců Krajský soud v Praze usnesením ze dne 21. 12. 2004, č. j.
32 Co 44/2004 - 76, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi prvním žalobcem a prvním a druhým
účastníkem řízení. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k
závěru, že první žalobce podal žalobu po uplynutí dvouměsíční lhůty stanovené v
ust. § 247 odst. 1 o. s. ř., kterou však na rozdíl od okresního soudu považoval
za zákonnou procesní lhůtu a jenž podle jeho názoru skončila dne 8. 3. 2004.
Krajský soud nepřisvědčil názoru žalobců, že v řízení mají postavení
nerozlučných společníků a že dvouměsíční lhůta
k podání žaloby nemohla uplynout dříve, než uplynula druhému žalobci. S
poukazem
na ust. § 4 odst. 4 zákona o půdě (podle nějž zemřela-li oprávněná osoba, která
uplatnila nárok na vydání majetku před rozhodnutím podle § 9, přechází nárok na
dědice) dovodil, že neuzavřeli-li žalobci jako dědicové po jejich zemřelé matce
H. M., která včas u pozemkového úřadu uplatnila nárok na vydání zemědělského
majetku, m.j. i na vydání sporného pozemku, dědickou dohodu ohledně vypořádání
restitučního nároku, postupoval pozemkový úřad v souladu se zákonem, když oba
žalobce považoval za osoby uvedené v § 4 odst. 4 zákona o půdě, na něž přešel
restituční nárok, z nějž každému z nich připadá zákonný podíl ve výši 1/2 (§
473 odst. 1 obč. zák.). Protože tedy žalobci vstoupili do práv své zemřelé
matky podle § 4 odst. 4 zákona o půdě již v řízení u pozemkového úřadu, který
rozhodoval o restitučním nároku u každého z nich (nikoliv v soudním řízení), a
protože předmětem tohoto řízení není spor o dědické právo, mají v řízení podle
části páté o. s. ř. postavení samostatných společníků podle § 91 odst. 1 o. s.
ř. Každý z nich tedy jedná jen sám za sebe, neboť jeden z nich mohl rozhodnutí
pozemkového úřadu akceptovat a druhý mohl podat samostatnou žalobu podle části
páté o. s. ř. jen ohledně svého restitučního nároku.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal první žalobce dovolání, neboť
nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žalobu podal opožděně. Namítá, že v
dané věci je předmětem řízení „nárok týkající se majetku zůstavitelky“, který
dosud nebyl vypořádán v dědickém řízení, a že žalobci vstoupili do řízení před
správním orgánem namísto zůstavitelky. Je přesvědčen, že v řízení podle části
páté o. s. ř. mají postavení nerozlučných společníků a že jimi „předběžně a
orientačně vymezené dědické podíly“ nejsou samostatně projednatelné, na čemž
nic nemění ani skutečnost, že v žalobním petitu požadovali určení, že jsou
podílovými spoluvlastníky každý jedné ideální poloviny předmětného pozemku.
Poukazuje na to, že pozemkový úřad nerozhodoval
o jednotlivých restitučních nárocích každého z nich, nýbrž že rozhodl jen tak,
že „žalobci nejsou vlastníky předmětného pozemku“. Má proto za to, že lhůta k
podání žaloby „oběma nerozlučnými společníky“ nemohla uplynout dříve, než
uplynuly dva měsíce od doručení rozhodnutí správního orgánu druhému žalobci.
Žaloba byla tudíž podle jeho názoru podána oběma žalobci včas a to i z toho
důvodu, že je-li lhůta podle
§ 247 odst. 1 o. s. ř. lhůtou procesní, jak dovodil odvolací soud, postačí k
jejímu zachování, bylo-li podání poslední den lhůty odevzdáno orgánu, který má
povinnost jej doručit (§ 57 odst. 3 o. s. ř.). Protože první žalobce zásilku se
žalobou odevzdal Č. p., s. p., dne 8. 3. 2004, který byl podle odvolacího soudu
posledním dnem procesní lhůty pro podání žaloby, stalo se tak ve lhůtě podle §
247 odst. 1 o. s. ř., a to i kdyby žalobci nebyli nerozlučnými společníky.
Navrhl, aby usnesení soudů obou stupňů byla zrušena a aby věc byla vrácena
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání,
které podle svého obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) směřuje proti pravomocnému
výroku usnesení odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok usnesení soudu
prvního stupně o odmítnutí žaloby prvního žalobce, bylo podáno včas, oprávněnou
osobou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem a že proti napadenému
výroku je přípustné podle § 239 odst. 3 o. s. ř., dospěl po přezkoumání věci k
závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle § 247 odst. 1 o. s. ř. žaloba musí být podána ve lhůtě dvou měsíců
od doručení rozhodnutí správního orgánu. Zmeškání této lhůty nelze prominout.
Podle § 250g písm. a) o. s. ř. soud žalobu odmítne, byla-li podána opožděně.
Lhůta k podání žaloby určená v ust. § 247 o. s. ř. je lhůtou stanovenou
k uplatnění práva, o němž bylo dříve rozhodnuto před správním orgánem, u soudu.
Nejde tedy o lhůtu procesní, pro jejíž zachování by postačoval postup podle §
57 odst. 3 o. s. ř., jak se mylně domnívá dovolatel, nýbrž o lhůtu
hmotněprávní, k jejímuž zachování je nezbytné, aby žaloba nejpozději posledního
dne lhůty došla soudu.
V posuzované věci bylo soudy obou stupňů zjištěno, že rozhodnutí Ministerstva
zemědělství, Pozemkového úřadu M. ze dne 2. 1. 2004, č. j. 7462 - 872/ŠO2002,
jímž bylo rozhodnuto, že žalobci jako oprávněné osoby podle § 4 odst. 4 zák. č.
229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému
majetku, ve znění pozdějších předpisů, nejsou vlastníky části pozemku parc. č.
608/3
o výměře 218 m2 v obci a kat. území M., bylo prvnímu žalobci doručeno
do vlastních rukou dne 8. 1. 2004 a druhému žalobci dne 15. 1. 2004. Z
rozhodnutí dále vyplývá, že nárok na vydání předmětného pozemku uplatnila
původně matka žalobců H. M., která dne 20. 7. 2001 zemřela. Z obsahu spisu
Okresního soudu
v Mladé Boleslavi sp. zn. 80 D 879/2001 o projednání dědictví po zůstavitelce
bylo dále zjištěno, že jejími dědici, kteří dědictví neodmítli, jsou žalobci, a
že pravomocným usnesením tohoto soudu ze dne 29. 5. 2003 bylo dědické řízení po
zůstavitelce
pro majetek nepatrné hodnoty zastaveno.
I když odvolací soud nesprávně považoval lhůtu uvedenou v ust. § 247 odst. 1
o. s. ř. za lhůtu procesní, je jeho závěr, že bylo-li prvnímu žalobci citované
rozhodnutí pozemkového úřadu doručeno do vlastních rukou dne 8. 1. 2004 a
podal-li žalobu podle části páté o. s. ř. u soudu dne 10. 3. 2004, stalo se tak
po uplynutí dvouměsíční lhůty, správný.
S námitkou dovolatele, že žalobci mají v dané věci postavení nerozlučných
společníků, z čehož dovozuje, že lhůta k podání žaloby podle části páté o. s.
ř. mu nemohla uplynout dříve, než uplynuly dva měsíce od doručení rozhodnutí
správního orgánu druhému žalobci, se dovolací soud neztotožňuje.
Pro posouzení, zda se jedná o samostatné nebo nerozlučné společenství, je
rozhodná povaha předmětu řízení vyplývající z hmotného práva; tam, kde hmotné
právo neumožňuje, aby předmět řízení byl projednán a rozhodnut samostatně vůči
každému společníkovi, jde o nerozlučné společenství (§ 91 odst. 2 o. s. ř.).
Nerozlučné společenství vzniká zejména tam, kde se řízení účastní dědici (buď
tak, že vstoupili
do řízení na místo zůstavitele, nebo že předmětem řízení je neplatnost závěti
apod.).
Podle ust. § 4 odst. 4 zák. č. 221/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k
půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„zákon
o půdě“), zemře-li oprávněná osoba, která uplatnila nárok na vydání majetku
před vydáním rozhodnutí podle § 9, přechází nárok na dědice.
Ust. § 4 odst. 4 zákona o půdě upravuje přechod nároku zemřelé oprávněné osoby
na dědice, jestliže již před smrtí oprávněné osoby byl z její strany uplatněn
nárok na vydání nemovitosti, a to před vydáním rozhodnutí podle ust. § 9 zákona
o půdě. Uvedená právní úprava znamená zvláštní způsob přechodu nároku ze
zákona, nikoliv jen odkaz na dědění podle občanského zákoníku. Vyjadřuje také
odlišení případů přechodu nároku tohoto druhu a v tomto stadiu realizace nároků
na zmírnění následků majetkových křivd od případů, kdy oprávněná osoba (§ 4
odst. 1 cit. zákona) zemřela až poté, kdy už bylo vydáno rozhodnutí podle ust.
§ 9 odst. 2 nebo 4 zákona o půdě a kdy tento přiznaný nárok na vydání
nemovitosti zdědí podle občanského zákoníku dědici osoby, jimž bylo přiznáno
vydání nemovitosti a vlastnictví k ní. V řízení podle ust. § 9 zákona o půdě,
jestliže zemřela oprávněná osoba, která uplatnila nárok na vydání nemovitosti
před vydáním rozhodnutí podle uvedeného ustanovení, se pokračuje se všemi
dědici oprávněné osoby, kteří přicházejí po ní v úvahu jako dědici, pokud
dědictví po oprávněné osobě neodmítli. O dědici neznámého pobytu platí ust. §
468 obč. zák. Protože však na dědice zemřelé oprávněné osoby, která již
uplatnila nárok
na vydání nemovitosti před vydáním rozhodnutí podle ust. § 9 zákona o půdě,
přechází tento uplatněný nárok ze zákona (§ 4 odst. 4 téhož zákona), nelze
vyloučit, že i dědic, který dědictví po zemřelé oprávněné osobě neodmítl, může
prohlásit (písemně nebo ústně do zápisu o řízení), že se v řízení podle ust. §
9 zákona o půdě vzdává svého práva; toto vzdání se práva je pak ve prospěch
zbývajících dědiců po zemřelé oprávněné osobě a není-li jich, svědčí povinné
osobě jako právní důvod nevydání nemovitosti.
V takovém případě pozemkový úřad vychází z tohoto prohlášení ve svém rozhodnutí
o schválení nebo neschválení dohody o vydání nemovitosti nebo při rozhodnutí
podle ust. § 9 odst. 4 zákona o půdě; stejně z tohoto prohlášení vychází soud
při rozhodování o případném opravném prostředku proti rozhodnutí pozemkového
úřadu podle § 9 odst. 4 zákona o půdě (srov. R 16/1996).
Obdobně jako ve stanovisku Nejvyššího soudu ČR uveřejněném ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 34/1993 zaujal Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze
dne 25. 11. 1998, sp. zn. 26 Cdo 686/98, názor, že nárok oprávněné osoby na
vydání nemovitosti uplatněný podle zákona o půdě (a to i ve znění účinném před
1. 7. 1993, tj. před novelou provedenou zákonem č. 183/1993 Sb.) je nárokem
(právem) majetkové povahy, který se v případě smrti oprávněné osoby stává
předmětem dědění. Pokud nárok na vydání věci mělo více oprávněných osob, které
jej uplatnily v propadné zákonné lhůtě, končící dnem 31. 1. 1993, avšak k
vydání celé věci (ať již dohodou schválenou pozemkovým úřadem či jeho
meritorním rozhodnutím) došlo jen ve prospěch některé (některých) z nich,
zatímco důvodný nárok další osoby (dalších osob) nebyl uspokojen, zakládá ust.
§ 13 odst. 2 zákona o půdě právo takto opomenuté oprávněné osoby (jejím
dědicům) uplatnit proti oprávněné osobě (oprávněným osobám), jíž (jimž) byla
nemovitost vydána, nárok v takovém rozsahu, v jakém by jej mohla vznést proti
povinné osobě.
Pokud tedy odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) v dané věci dovodil,
že žalobci mají v řízení podle části páté o. s. ř. postavení samostatných
společníků (§ 91 odst. 1 o. s. ř.) a že v tomto společenství jedná každý z nich
jen sám za sebe a jeho úkony nemají na práva a povinnosti ostatních společníků
žádný vliv, jde o názor správný, s nímž se dovolací soud ztotožňuje. Jestliže
každý ze žalobců jako dědiců zemřelé oprávněné osoby (jejich matky) - která
uplatnila mimo jiné též nárok na vydání předmětného pozemku před vydáním
rozhodnutí podle ust. § 9 zákona o půdě - na něž přešel tento uplatněný nárok
ze zákona (§ 4 odst. 4 téhož zákona), když dědictví neodmítli, mohl prohlásit
(písemně nebo ústně do zápisu o řízení), že se v řízení podle ust. § 9 zákona o
půdě vzdává svého práva ve prospěch zbývajících dědiců po zemřelé oprávněné
osobě, případně by toto prohlášení mohli učinit oba žalobci, což by bylo
právním důvodem nevydání nemovitosti svědčícím povinné osobě, a má-li opomenutá
oprávněná osoba, která včas uplatnila nárok na vydání věci (popř. její
dědicové), právo uplatnit podle § 13 odst. 2 zákona o půdě proti oprávněné
osobě (oprávněným osobám), jíž (jimž) byla nemovitost vydána, nárok v takovém
rozsahu, v jakém by jej mohla vznést proti povinné osobě, je zcela jednoznačné,
že každý z dědiců (§ 4 odst. 4 zákona o půdě) jedná v řízení před pozemkovým
úřadem, i před soudem, a to i v řízení podle části páté o. s. ř., sám za sebe a
že v případě podání společné žaloby mají postavení samostatných společníků (§
91 odst. 1 o. s. ř.). Nelze proto souhlasit s názorem prvního žalobce, že
nároky každého ze žalobců nejsou samostatně projednatelné.
V dovolání namítaná okolnost, že „pozemkový úřad nerozhodoval o jednotlivých
restitučních nárocích každého ze žalobců a že rozhodl jen tak, že žalobci
nejsou vlastníky předmětného pozemku“, na uvedených závěrech nemůže nic změnit,
neboť
v případě zamítavého rozhodnutí pozemkového úřadu nemá rozsah spoluvlastnických
podílů na nemovitosti, která se nevydává, žádný význam.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu, pokud potvrdil výrok
usnesení soudu prvního stupně, jímž žaloba prvního žalobce byla podle § 250g
písm. a) o. s. ř. pro opožděnost odmítnuta, je správné, a dovolání prvního
žalobce není tudíž opodstatněné. Protože nebylo zjištěno (a dovolatel to ani
nenamítal), že by napadený výrok usnesení odvolacího soudu byl postižen vadou
uvedenou v ust. § 229 odst. 1,
§ 229 odst. 2 písm. a) a b) a v ust. § 229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadnou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud ČR
dovolání prvního žalobce podle ust. § 243b odst. 2 část věty před středníkem o.
s. ř. zamítl.
Vzhledem k tomu, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu
o náhradě nákladů řízení občanský soudní řád v ust. § 236 - 239 o. s. ř.
nepřipouští, bylo dovolání prvního žalobce, pokud směřuje proti tomuto výroku,
odmítnuto [§ 243b odst. 5, § 218 písm. c) o. s. ř.].
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s .ř., když první žalobce nemá s
ohledem
na výsledek dovolacího řízení právo a ostatním účastníkům v tomto řízení žádné
náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. července 2005
JUDr.
Olga Puškinová,v. r.
předsedkyně senátu