30 Cdo 1385/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v
právní věci žalobců a) V. H., správce konkursní podstaty úpadce D., s.r.o., b)
obchodní společnosti O., spol. s r.o., advokátem, a c) společnosti O. H.
G.m.b.H., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) M. T. – T., 2) Š. &,
společnost s ručením omezeným, 3) M. B. – K., zastoupených advokátkou, o
ochranu dobré pověsti právnické osoby, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod
sp. zn. 19 C 222/99, o dovolání žalobců 2) a 3) proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 26. října 2005, č.j. 18 Co 224/2005-380, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. října 2005, č.j.
18 Co 224/2005-380, ve výrocích II. až VI. ve vztahu mezi žalobci b),c) a
žalovanými a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 9. prosince 2004, č.j.
19 C 222/99-336, ve vztahu mezi žalobci b) a c) a žalovanými ve výrocích I.,
II., III., IV., VI., VII, IX., X., XI.,
se zrušují, a věc se vrací v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
II. Dovolání žalobců b) a c) proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 26. října 2005, č.j. 18 Co 224/2005-380, ve výroku II.
ve vztahu mezi žalobcem a) a žalovanými a ve výrocích III. až VI. téhož
rozhodnutí, se odmítá.
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 9. prosince 2004, č.j. 19 C
222/99-336, ve výroku I. zamítl žalobu, aby žalovaní byli uznáni povinnými
zdržet se šíření tvrzení o tom, že žalobci (nebo někteří z nich) nesplnili vůči
žalovaným závazky
ze smluv o dílo uzavřených na rekonstrukci objektu Dětský dům v P. Výrokem II.
zamítl žalobu, aby žalovaní byli povinni zdržet se tvrzení o tom, že podali
na Ing. O., který je statutárním zástupcem žalobců, trestní oznámení v
souvislosti s neuhrazením závazků žalobců nebo některých z nich vůči žalovaným
za plnění poskytnutá žalovanými jako zhotoviteli při rekonstrukci objektu
Dětský dům v P. Výrokem III. zamítl žalobu s návrhem, aby žalovaným byla
uložena povinnost zajistit na vlastní náklady v deníku L. n. a v deníku M. f.
D. uveřejnění omluvy o rozměrech nejméně 1/6 tiskové strany ve znění uvedeném
ve výroku rozhodnutí. Výrokem IV. byla žaloba zamítnuta, pokud žalovaní měli
být uznáni povinnými zaplatit prvému žalobci částku 5 000 000,- Kč, druhému
žalobci částku 10 000 000,- Kč a třetímu žalobci částku 3 000 000,- Kč z titulu
přiměřeného zadostiučinění v penězích ve smyslu § 19 odst. 2 a 3 občanského
zákoníku (dále jen „o.z.“). Výroky V. až XI. bylo rozhodnuto o náhradě
nákladů řízení, včetně náhrady nákladů řízení placených státem. Výrokem XII.
pak byl vyloučen vzájemný návrh žalovaných k samostatnému projednání.
Soud vzal za prokázané, že žalobci a žalovaní jsou podnikatelské subjekty.
Druhý žalobce uzavřel mandátní smlouvu s prvním žalobcem, společností O. T.,
spol. s r.o. s cílem zajištění přestavby objektu Dětský dům v P. První žalobce
(později označený jako D. s.r.o; na jeho místo vstoupil v průběhu řízení
správce konkursní podstaty V. H.) uzavřel z tohoto důvodu se žalovanými jedna
až tři smlouvu o dílo. S druhým a třetím žalobcem žalovaní nebyli v žádném
smluvním vztahu. Po provedené rekonstrukci byl objekt Dětského domu zkolaudován
a v roce 1999 byl otevřen pro veřejnost. Reklamace na vady provedených děl z té
doby nebyly doloženy, ani nebyly uplatněny, přičemž práce byly převzaty bez
připomínek. Mezi prvním žalobcem a žalovanými a dalšími firmami podílejícími se
na rekonstrukci však nedošlo k dohodě o zaplacení ceny díla. Proto tyto firmy
zorganizovaly setkání s novináři, jehož výsledkem byly články uveřejněné dne
13. května 1999 v deníku S. a 14. května 1999 v deníku M. f. D. Z článku v
deníku S. vyplynulo, že se zhotovitelé rozhodli podat trestní oznámení na
společnost O. T., když se domnívali, že se dopustila podvodu, neboť dluží
prvnímu žalovanému 5,3 milionu korun a třetímu žalovanému 5 milionu korun,
přičemž celková částka dluhu se pohybuje kolem 50 až 70 milionů korun. V
článku byla uveřejněna i odpověď jednatele žalujících společností Ing. O.,
který uvedl, že zakázky nebyly prováděny řádně a v termínech, faktury byly
placeny předčasně a objevilo se mnoho neoprávněných pohledávek. Zveřejnění této
situace v tisku mělo podle žalobců negativní vliv na jejich další obchodní
vztahy, zejména na kontakt s bankami o financování dalších podnikatelských
aktivit, při pronajímání nově zřízených prostor, resp. při získávání dalších
zakázek, což bylo jedním z důvodů prohlášení konkursu na prvního žalobce.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že druhý a třetí žalobce nejsou ve sporu
aktivně legitimováni, neboť žalovaní byli ve smluvním vztahu pouze s prvním
žalobcem. I když všichni žalobci měli v roce 1999 ve svém názvu slovo „O.“,
při tiskové konferenci nebyly rozlišovány jednotlivé firmy skupiny O. a
hovořilo se obecně o firmě O. V článku, který vyšel v deníku S., se důsledně
hovořilo pouze o společnosti O. T. Žalobci pak sami způsobili zaměnitelnost
svých firem, když do jejich názvů použili slovo O. Problémy druhého žalobce
nevyplývají z ohrožení dobré pověsti na základě tvrzení žalovaných uveřejněných
v denním tisku, ale z jeho vystupování vůči smluvním partnerům. Třetí žalobce
je pak rakouskou firmou zapsanou v obchodním rejstříku R. r., která nepodniká
na území České republiky, proto se dobrého jména této společnosti předmětné
články nemohly dotknout. Ani vůči prvnímu žalobci však soud neshledal žalobu
důvodnou. Problémy v podnikání u něj nenastaly v důsledku medializace ze strany
žalovaných, ale měl je již dříve. Soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR
sp. zn. 29 Cdo 630/99, podle něhož dobrou pověst právnické osoby je třeba
hodnotit podle jejího chování v obchodních vztazích. Pokud podnikatel neplní
závazky z těchto vztahů řádně a včas, nelze dospět k závěru, že jde o
právnickou osobu - podnikatele, která by požívala dobré pověsti. V těchto
případech informaci o takovémto chování v obchodních vztazích nelze pokládat za
neoprávněnou. Nadto uveřejněné články necitovaly pouze žalované, ale byla v
nich dána možnost vyjádřit se i jednateli žalujících. Šlo v podstatě o
objektivní informace o rozdílných názorech sporných stran.
K odvolání druhého a třetího žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26.
října 2005, č.j. 18 Co 224/2005-380, výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně,
pokud jím byla zamítnuta žaloba žalobce b) o zaplacení nemajetkové újmy ve výši
10 000 000,- Kč (bod IV.), co do částky 7 000 000,- Kč, zrušil a řízení v tomto
rozsahu zastavil. Výrokem II. rozsudek soudu I. stupně ve vztahu žalobců b) a
c) a žalovaných ve výrocích I., II. a III. ve věci samé a ve výroku IV. ve
věci samé, pokud jím byla zamítnuta žaloba o zaplacení nemajetkové újmy ve výši
5 000 000,- Kč žalobci a), 3 000 000,- Kč žalobci c) a 3 000 000,- Kč žalobci
b), potvrdil. Výroky III. až VI. rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy
obou stupňů a o náhradě nákladů řízení placených státem.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. V otázce
aktivní legitimace druhého a třetího žalobce na rozdíl od soudu prvního stupně
uzavřel, že jsou jejími nositeli, pokud tvrdí, že jim jednáním žalovaných
vznikla škoda. Skutečnost, že se tato tvrzení nepodařilo prokázat, resp. soud
dospěl k závěru, že jednáním žalovaných žalobcům škoda nevznikla, neznamená
nedostatek jejich věcné aktivní legitimace ve sporu, ale pouze neunesení
důkazního břemene ze strany žalobců. V řízení bylo jednoznačně prokázáno, že
žalovaní pouze využili svobody slova, garantované jim čl. 17 Listiny základních
práv a svobod a informovali o výhradách, které mají. Pokud by snad došlo k
dezinterpretaci jejich slov v tisku (přičemž zkoumání této skutečnosti nebylo
předmětem sporu), nebyli by žalovaní nositeli věcné pasivní legitimace ve
sporu, neboť za obsah zveřejněných článků by nemohli nést zodpovědnost.
Rozsudek Městského soudu v Praze byl doručen zástupci druhého a třetího žalobce
dne 16. listopadu 2005 a právní moci nabyl dne 21. listopadu 2005.
Proti rozsudku odvolacího soudu (s výjimkou jeho výroku I.) podali druhý a
třetí žalobce dne 16. ledna 2006 včasné dovolání. Jeho přípustnost dovozují z
ustanovení
§ 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) a odkazují
na dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. s tím,
že rozhodnutí je zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelé mají zato, že odvolací soud řešil právní otázky odlišně, než jsou
řešeny v konstantní judikatuře vyšších soudů. Připomínají tak především otázku,
zda žalobci skutečně měli prokázat, že žalovanými veřejně šířená tvrzení,
kterými bylo zasaženo do jejich dobré pověsti, jsou nepravdivá. Za vadu, která
mohla mít vliv
na rozhodnutí ve věci, pak považují neprovedení důkazů odvolacím soudem, ze
kterých vyplývá, že tvrzené pohledávky žalovaných byly přinejmenším sporné.
Rozhodnutí soudu prvního stupně nadto bylo nepřezkoumatelné, a proto mělo být
bez dalšího odvolacím soudem zrušeno a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu
řízení. Nesprávné právní posouzení dovolatelé spatřují v tom, že odvolací soud
vadně vychází z toho, že důkazní břemeno ohledně tzv. důkazu pravdy zatěžuje
žalobce. V případě sdělení difamující povahy je možno vyloučit odpovědnost
původce zásahu, když se prokáže, že takové sdělení je pravdivé. Pravdivost
takového sdělení musí prokázat rušitel, tedy ten, který do dobré pověsti
právnické osoby zasáhl. V tomto případě jde o tzv. důkaz pravdy, který stíhá
původce zásahu.
Oba soudy též nedocenily, že v případě zásahu do dobré pověsti (konkrétním
tvrzením) dochází ke střetu dvou subjektivních práv, z nichž jedním je právo na
ochranu dobré pověsti právnické osoby a druhým právo na svobodu projevu,
přičemž z tohoto pohledu danou situaci nevážily. Nesprávným právním posouzením
věci pak je závěr odvolacího soudu, že nezbytnou podmínkou pro uplatnění nároku
na ochranu dobré pověsti právnické osoby je vznik škody. Tento závěr nemá oporu
v ustanovení § 19b odst. 3 o.z. Dovolatelé proto navrhli, aby rozhodnutí soudů
obou stupňů byla zrušena a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
K dovolání se vyjádřili první a třetí žalovaný podáním ze dne 6. března 2006.
Uvádějí, že dovolání žalobců není přípustné, protože odvolací soud rozhodoval v
souladu s konstantní judikaturou vyšší soudů. Navrhli, aby dovolání bylo
zamítnuto (resp. odmítnuto). Dovolatelé reagovali na toto vyjádření replikou
ze dne 27. července 2006, ve které opakovaně zdůraznili, že rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, neboť řeší otázky, které
nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešeny, eventuelně je řeší v
rozporu s hmotným právem. Proto se domnívají, že je jejich dovolání přípustné.
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnými osobami, zastoupenými
advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě podle
ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., a je charakterizováno obsahovými i formálními
znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. Pokud napadá výroky tohoto
rozhodnutí ve věci samé ve vztahu mezi těmito žalobci a žalovanými, je
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., protože odvolací
soud řešil právní otázku odpovědnosti za neoprávněný zásah do dobré pověsti
právnické osoby ve smyslu ustanovení § 19b odst. 2 a 3 o.z. v rozporu s hmotným
právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací soud poté přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu v uvedeném
rozsahu v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že
dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není možno v této části
považovat za správné (§ 243b odst. 2 o.s.ř.).
Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího
soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je vázán nejen rozsahem dovolacího
návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání
přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným
vadám řízení, které mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny
v dovolání.
Soudy obou stupňů podanou žalobu posuzovaly podle ustanovení § 19b o.z., podle
něhož právnické osoby mají svůj název, který musí být určen při jejich zřízení
(odst.1). Při neoprávněném použití názvu právnické osoby je možné se domáhat
u soudu, aby se neoprávněný uživatel zdržel jeho užívání a odstranil závadný
stav; je možné se též domáhat přiměřeného zadostiučinění, které může být
požadováno
i v penězích (odst. 2). Odstavec 2 platí přiměřeně i pro neoprávněný zásah do
dobré pověsti právnické osoby (odst. 3).
Jak již bylo uvedeno odvolací soud při svém rozhodování vycházel především z
úvah, podle nichž pokud žalobci b) a c) tvrdí, že jim jednáním žalovaných
vznikla škoda, pak se tato tvrzení nepodařilo prokázat, což neznamená
nedostatek věcné aktivní legitimace žalobců ve sporu, ale pouze neunesení
důkazního břemene z jejich strany. V řízení bylo podle odvolacího soudu
jednoznačně prokázáno, že žalovaní pouze využili svobody slova, garantované jim
čl. 17 Listiny základních práv a svobod a informovali o výhradách, které (ve
vztahu k žalobcům) mají. Tyto úvahy odvolacího soudu se však dovolacímu soudu
jeví jako nepřípadné (resp. jako výrazně nejasné) a jako v nesouladu s uvedenou
právní úpravou.
Dobrá pověst právnické osoby, podobně jako název právnické osoby, patří
k několika osobním právům, které jsou právnickým osobám zákonem přiznávány.
V souladu s obecně uznávanou presumpcí poctivosti jednání subjektů práva se
rovněž předpokládá, že právnická osoba má dobrou pověst do té doby, dokud není
proveden úspěšně důkaz opaku. To znamená, že podle tohoto východiska se hodnotí
i neoprávněnost zásahu do dobré pověsti právnické osoby.Dobrá pověst právnické
osoby vzniká okamžikem vzniku právnické osoby a trvá po celou dobu její
existence. Dobrá pověst právnické osoby má - podobně jako název právnické osoby
- povahu osobního práva, které je nezcizitelné (viz např. J. Fiala, J. Hurdík,
V. Korecká: Občanský zákoník – komentář, část I., Hlava II., Oddíl druhý,
1999). Současně je však třeba přihlížet k tomu, že dobrou pověst právnické
osoby je nezbytné v konkrétním případě hodnotit podle jejího chování v
obchodních vztazích. Pokud tento subjekt neplní své závazky řádně a včas, popř.
pouze výjimečně dostojí svým povinnostem včas, nelze dospět k závěru, že jde o
právnickou osobu - podnikatele, která by požívala dobré pověsti. Z uvedeného je
patrné, že dobrá pověst konkrétní právnické osoby je především vytvářena na
základě zkušeností, které s tímto subjektem mají její obchodní partneři,
zákazníci či jiné subjekty, kteří s ní přichází do kontaktu.
Ustanovení § 19b odst. 3 občanského zákoníku chrání dobrou pověst právnické
osoby před neoprávněným zásahem. Jde především o ochranu před šířením různých
nepravdivých informací o konkrétní právnické osobě. Tato ochrana může být
realizována zejména tak, že zásahem dotčená právnická osoba se může u soudu
domáhat, aby od neoprávněných zásahů bylo upuštěno a byl odstraněn závadný
stav. Rovněž je možné požadovat přiměřené zadostiučinění, které může být
představováno i peněžitým plněním. Pokud v případě neoprávněného zásahu do
dobré pověsti právnické osoby vznikne škoda, lze se její náhrady domáhat podle
§ 420 občanského zákoníku. Prostředek ochrany je třeba zvolit v závislosti na
povaze každého případu.
Napadený rozsudek odvolacího soudu při posouzení uplatněného nároku podle
ustanovení § 19b odst. 3 o.z. zcela zřetelně nerozlišuje mezi ochranou, kterou
toto ustanovení zajišťuje dobré pověsti právnických osob, a mezi institutem
náhrady škody, pokud takovým zásahem právnické osobě (též) vznikne. Je proto
zřejmé, že již z tohoto důvodu odvolací soud nemohl uplatněný nárok žalobců
náležitě posoudit. Tato okolnost je o to významnější, že vadná je již ve své
podstatě i jeho úvaha týkající se údajného neunesení důkazního břemene
žalobci v tomto sporu. Je obecně uznávanou zásadou, že u difamujících
skutkových tvrzení, je důvodem vylučujícím neoprávněnost zásahu zpravidla
skutečnost, že taková tvrzení jsou pravdivá (resp. že příslušná informace
odpovídá pravdě). Pravdivost těchto tvrzení ovšem musí prokázat jeho původce
(důkaz pravdy). Není proto věcí žalobce, domáhajícího se ochrany dobré pověsti
právnické osoby, aby prokazoval, resp. prokázal, že tato tvrzení jsou
nepravdivá (analogicky např. srovnej Karel Knap, Jiří Švestka a kol.: Ochrana
osobnosti podle občanského práva, Linde Praha, a.s. 2004, str. 318). Jako
nepřesný a nevyvážený se dále jeví názor odvolacího soudu, že vyhověním žalobě
by byla omezena svoboda slova žalovaných, resp. svoboda projevu a právo na
informace, která zaručuje čl. 17 Listiny základních práv a svobod. Soud v tomto
případě zcela přehlíží již samotný fakt, že toto právo je třeba vždy posuzovat
v souvislosti s právy ostatních subjektů, v daném případě s právem na ochranu
dobrého jména právnické osoby. Je pak obecně uznávanou zásadou, že svoboda
slova není institutem bezbřehým. Za výkon tohoto práva obecně nelze považovat
tvrzení nepravdivých, resp. pravdě neodpovídajících skutečností.
Vzhledem k popsaným skutečnostem tedy nelze dovoláním napadený rozsudek
Městského soudu v Praze pokládat v uvedených výrocích za správný (§ 243b odst.
2 o.s.ř.). Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.)
proto toto rozhodnutí, včetně souvisejících výroků o nákladech řízení, zrušil.
Protože důvody
proto platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil příslušné
výroky i tohoto rozhodnutí a vrátil věc ve vymezeném rozsahu Obvodnímu soudu
pro Prahu 9 k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o.s.ř.). K projednání věci
nebylo nařízeno jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.).
Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího
soudu (§ 243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož
zákona).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v
novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Dovolání s výjimkou výroku I. napadá bez eventuálního omezení všechny
ostatní výroky rozsudku odvolacího soudu, tj. i ty, které se týkají žalobce a),
který dovolání sám nepodal, stejně tak i výroky o nákladech řízení. V prvém
případě však nebyli dovolatelé k dovolání legitimováni (§ 240 odst. 1 o.s.ř.),
zatímco v druhém případě ustanovení § 237 až § 239 přípustnost dovolání proti
rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení neupravuje. Z těchto důvodů
proto bylo v této části dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm.
b) a c) o.s.ř. odmítnuto.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. března 2008
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu