I. Dovolání prvního a druhého žalovaného se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozsudkem ze dne 27.9.2002, č.j. 5 C 370/2002-96, Okresní soud v Benešově
určil, že „kupní smlouva uzavřená mezi 1. žalovaným P. f. ČR
a 2. žalovaným F. N., s.r.o., ze dne 19.12.2001 o převodu pozemku zjednodušené
evidence, parcela původního pozemkového katastru (PK) 200/1 o výměře 91.532 m2
v k. ú. N., Obec N., který je zapsán u Katastrálního úřadu B. na LV číslo 683,
je neplatná“ (výrok I.); zamítl návrh na určení, že vlastníkem shora uvedeného
pozemku je žalobce (výrok II.); rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů řízení (výrok III.). Ve vztahu k výroku I. rozsudku vycházel ze
zjištění, že předmětný pozemek „byl zahrnut do veřejné nabídky P. f. ČR, která
probíhala od 20.10.2001 do 31.1.2002“; že „v průběhu veřejné nabídky dne
19.12.2001 uzavřel 1. žalovaný konkrétně územní pracoviště P. f. ČR v B. s 2.
žalovaným F. N. s.r.o. kupní smlouvu, na základě které byl pozemek převeden do
vlastnictví 2. žalovaného“; že „tento pozemek má žalobce zahrnut v řádně
schváleném územním plánu, konkrétně v její závazné části – vyhlášce č. 2/2001
Sb., kde je uveden jako součást pozemku č.p. 1160/1 podle katastru
nemovitostí“; že „část předmětného pozemku se nachází v zastavitelném území
obce a je určena pro venkovské bydlení, plochu veřejné zeleně a veřejně
prospěšnou stavbu, konkrétně místní komunikaci a trafostanici“; že „podáním
písemných žádostí o bezúplatný převod předmětného pozemku ze dne 19.12.2001 a
14.1.2002, tedy v průběhu veřejné nabídky, žalobce splnil podmínky pro
bezúplatný převod tohoto pozemku, které mu ukládá zákon“ a že „k písemné
žádosti žalobce doložil jako přílohy veškeré listiny, které prokazují, že
pozemek PK 200/1 je zemědělský pozemek v jejím katastrálním území určený k
zastavění závaznou částí schválené plánovací dokumentace veřejně prospěšnou
stavbou a stavbou pro bydlení“. Vycházeje především z uvedených zjištění pak
dospěl
k závěru, že „ kupní smlouva ze dne 19.12.2001 uzavřená mezi žalovanými je
absolutně neplatná“, protože „smluvní volnost 1. a 2. žalovaného je v tomto
případě omezena přímo ze zákona č. 95/1999 Sb., ve znění pozdějších novel“;
žalobce „řádně
a včas podal písemnou žádost, kterou rovněž doložil potřebnými doklady, o
bezúplatný převod pozemku PK 200/1 v k.ú. N.“ a vzniklo mu tak „podle § 7 odst.
10 zák. přednostní právo na převod předmětného pozemku před 2. žalovaným“ a
toto „přednostní právo by žalobci zaniklo až marným uplynutím 3 měsíční lhůty
od vyhlášení prodeje na úřední desce, tzn. po skončení veřejné nabídky od
1.10.2001
do 31.1.2002“, „prvním dnem, kdy žalobce mohl uzavřít platnou smlouvu o převodu
pozemku s jinou osobou než je žalobce, je až 1.2.2002“.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 28.1.2003, č.j. 23
Co 532/2002-132, rozsudek soudu prvního stupně „v napadeném vyhovujícím výroku
a ve výroku o nákladech řízení“ potvrdil a rozhodl, že žalovaní jsou povinni
zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 5.075,- Kč do tří dnů od
právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalobce. Vycházel ze závěru, že „soud
prvního stupně „správně vyložil obsah a smysl ustanovení § 5 a 7 zákona č.
95/1999 Sb., zejména pokud jde o právo na přednostní převod zemědělských
pozemků a lhůtu k jeho uplatnění“; že „právo žalobce na uplatnění práva na
přednostní převod pozemku zaniklo ve smyslu ustanovení § 7 odst. 10 citovaného
zákona teprve uplynutím lhůty uvedené v ustanovení § 7 odst. 3 citovaného
zákona, tj. 3 měsíce od vyhlášení prodeje na úřední desce, tedy až dnem
31.1.2002“; že „teprve po uplynutí této lhůty měl první žalovaný vyhodnotit,
kdo o pozemky v průběhu veřejné nabídky projevil zájem a zda mezi nimi nejsou
osoby, jimž by svědčilo právo na přednostní převod podle zákona č. 95/1999 Sb.,
zda tyto osoby splňují zákonné podmínky, popřípadě zda své právo na převod
uplatnily řádně“. Současně uvedl, že „za zcela irelevantní a účelovou je třeba
považovat námitku druhého žalovaného, zpochybňující aktivním legitimaci žalobce
spočívající v tom, že podání žaloby na určení neplatnosti kupní smlouvy, což je
podle druhého žalovaného úkon směřující k nabytí nemovitosti, nepředcházel
souhlas obecního zastupitelstva“, neboť „za úkon směřující k nabytí nemovitosti
ve smyslu ustanovení § 85 písm. a) zákona č. 128/2000 Sb., je třeba považovat
pouze právní úkon, jehož bezprostředním
a nezvratným důsledkem je nabytí nemovitosti, nikoli úkon dílčí, přípravný,
sloužící k opatření podkladů či vytvoření podmínek, které s nabytím nemovitosti
souvisí, avšak samy o sobě k tomuto důsledku nestačí“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali první žalovaný i druhy žalovaný
dovolání.
První žalovaný dovozuje přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm.
c) o.s.ř.. Namítá, že „dovolateli není známo, že by z dikce některého právního
předpisu nebo z dikce zák.č. 95/1999 Sb. samotného vyplýval absolutní zákaz
převodu pozemků žadatelům podle ust. § 7 odst. 1 cit.zák. ještě před uplynutím
tříměsíční lhůty podle odst. 3 tohoto ustanovení“; že ve světle těchto
skutečností je zjevná absence zákonného důvodu pro určení neplatnosti
přinejmenším té části předmětné kupní smlouvy, která se týká pozemku
nedotčeného územním plánem žalobce“; že „starosta obce není k podání takové
žaloby bez předchozího souhlasu obecního zastupitelstva aktivně legitimován,
podle ust. § 103 odst. 1 zákona o obcích se nejedná o právní úkon obce a takový
úkon nemůže být dodatečně zhojen“. Navrhuje, aby Nejvyšší soud ČR zrušil
dovoláním napadený rozsudek odvolací soudu i tímto rozsudkem potvrzený rozsudek
soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Druhý žalovaný rovněž dovozuje přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o.s.ř.. Namítá, že „odvolacím soudem byla nesprávně právně posouzena
zásadní právní otázka, zda je obcí platně podána žaloba na neplatnost kupní
smlouvy
a na určení vlastnického práva obce k nemovitosti, jestliže žaloba je podána
starostou obce a podání žaloby nepředchází souhlas žádného z orgánů obce“ a zda
„zakládá uzavření kupní smlouvy mezi P. ú. ČR a oprávněnou osobou s přednostním
právem na prodej ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 a 5 zákona č. 95/1999 Sb.,
předtím, než byla P. f. ČR doručena žádost obce o bezúplatný převod pozemku,
absolutní neplatnost této kupní smlouvy jako celku a to proto, že neuplynula
tříměsíční lhůta dle § 7 odst. 10 zákona č. 95/1999 Sb.“. Dále namítá, že
„žalobce neměl v době podání žádosti již nárok na bezúplatný převod pozemku“,
neboť daný pozemek již byl převeden do vlastnictví druhého žalovaného; že
„uzavření kupní smlouvy mezi žalovanými v tříměsíční lhůtě nemůže založit
neplatnost této kupní smlouvy jako celku, tj. i v té části, kde žalobce nemá
žádný nárok na bezplatný převod pozemku či jeho části“; že „nebylo prokázáno,
že pozemek 200/1 je v územním plánu obce určen k zastavění obecně prospěšnými
stavbami a stavbami pro bydlení“; že žalobce neměl naléhavý právní zájem na
požadovaném určení; že žalobce neměl k podání žádosti o bezúplatný převod
pozemku řádné zmocnění zastupitelstva obce“; že „žádost žalobce ze dne
19.12.2002 nebyla řádná“ a že „žalobce v žádosti ze dne 14.1.2001 nárokoval
pouze části pozemku určené k zastavění veřejně prospěšnou stavbou“. Navrhuje,
aby Nejvyšší soud ČR zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými
osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř.,
se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v
ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo
jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně
rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237
odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b)
o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve
věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění
nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se
nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve
věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo
zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení
(popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst.2 písm.b)
o.s.ř.].
Žalovaní dovoláním napadají rozsudek odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu
prvního stupně ve věci samé potvrzen. Podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b)
o.s.ř. dovolání proti tomuto výroku není přípustné, a to již proto, že ve věci
nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo
odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalovaných proti rozsudku odvolacího soudu
tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §
237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která
v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu
s hmotným právem (§ 237 odst.3 o.s.ř.).
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena
již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy,
jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §
237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve
věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Protože - jak vyplývá z uvedeného - dovolání může být podle ustanovení § 237
odst.1 písm.c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je
dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu především z důvodu
uvedeného
v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.; z důvodu uvedeného v ustanovení §
241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí
odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení
otázky procesněprávní povahy. Těmito dovolacími důvody vymezené právní otázky
současně musí mít zásadní význam a musí být pro rozhodnutí věci určující; za
otázku určující přitom nelze považovat otázku, jejíž posouzení samo o sobě nemá
na konečné rozhodnutí soudu o věci samé žádný vliv. Dovolací důvod podle
ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. již neslouží k řešení právních otázek, ale k
nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího
soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné
části oporu v provedeném dokazování; přípustnost dovolání
k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být
založena podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
V projednávané věci odvolací soud, mimo jiné, řešil otázku platnosti smlouvy
o převodu vlastnictví k nemovitosti, podléhající režimu zákona č. 95/1999 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů (dále již jen „zákon č. 95/1999 Sb.“), uzavřené
Pozemkovým fondem České republiky s osobou uvedenou v ustanovení § 7 odst. 1
zákona č. 95/1999 Sb. před uplynutím lhůty uvedené v ustanovení § 7 odst. 3 a
10 zákona č. 95/1999 Sb.
Odvolací soud v této věci dále také řešil otázku, zda je k podání žaloby na
určení neplatnosti smlouvy o převodu vlastnictví k nemovitosti, podléhající
režimu zákona č. 95/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů, uzavřené P. f.
České republiky s osobou uvedenou v ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 95/1999
Sb. před uplynutím lhůty uvedené v ustanovení § 7 odst. 3 a 10 zákona č.
95/1999 Sb., oprávněn starosta obce, která požádala o bezplatný převod
předmětné nemovitosti podle § 5 zákona č. 95/1999 Sb., bez souhlasu
zastupitelstva obce.
Tyto právní otázky dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny.
Vzhledem k tomu, že jejich posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci
významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí,
které má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k
závěru, že dovolání žalovaných, kteří nesprávnost posouzení uvedených právních
otázek v dovolání namítají, proti rozsudku odvolacího soudu je podle ustanovení
§ 237 odst.1 písm. c) o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR
dospěl
k závěru, že dovolání žalovaných není opodstatněné.
První žalovaný v dovolání namítá, že „dovolateli není známo, že by z dikce
některého právního předpisu nebo z dikce zák.č. 95/1999 Sb. samotného vyplýval
absolutní zákaz převodu pozemků žadatelům podle ust. § 7 odst. 1 cit.zák. ještě
před uplynutím tříměsíční lhůty podle odst. 3 tohoto ustanovení“; že ve světle
těchto skutečností je zjevná absence zákonného důvodu pro určení neplatnosti
přinejmenším té části předmětné kupní smlouvy, která se týká pozemku
nedotčeného územním plánem žalobce“. Druhý žalovaný v dovolání namítá, že
„odvolacím soudem byla nesprávně právně posouzena zásadní právní otázka, zda
„zakládá uzavření kupní smlouvy mezi P. ú. ČR a oprávněnou osobou s přednostním
právem na prodej
ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 a 5 zákona č. 95/1999 Sb., předtím, než byla
P. f. ČR doručena žádost obce o bezúplatný převod pozemku, absolutní neplatnost
této kupní smlouvy jako celku a to proto, že neuplynula tříměsíční lhůta dle
§ 7 odst. 10 zákona č. 95/1999 Sb.“; že „uzavření kupní smlouvy mezi žalovanými
v tříměsíční lhůtě nemůže založit neplatnost této kupní smlouvy jako celku, tj.
i v té
části, kde žalobce nemá žádný nárok na bezplatný převod pozemku či jeho části“.
Podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. lze dovolání odůvodnit tím, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na
zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění (skutkové
podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a
povinnosti. Při aplikaci práva jde tedy o to, zda byl použit správný právní
předpis a zda byl také správně vyložen.
Při posouzení platnosti kupní smlouvy uzavřené prvním a druhým žalovaným dne
19.12.2001 je třeba vycházet z právních předpisů účinných v době, kdy byl tento
právní úkon učiněn, tj. ze zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu
zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby a o změně
zákona č. 569/1991 Sb.,
o P. f. České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 357/1992
Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění
zákona č. 253/2001 Sb. (dále již jen „zákon č. 95/1999 Sb.“).
Podle ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 95/1999 Sb., nebrání-li převodu práva
třetích osob, převede P. f. na základě písemné žádosti obce do jejího
vlastnictví zemědělské pozemky v jejím katastrálním území a) v současně
zastavěném území obce, b) v zastavitelném území takto vymezeném závaznou částí
schválené územně plánovací dokumentace, c) určené rozhodnutím o umístění stavby
k zastavění, d) zastavěné budovami nebo stavbami, které jsou nemovitostmi, ve
vlastnictví obce. Pozemky podle písmen a), b) a c) určené k zastavění veřejně
prospěšnou stavbou nebo stavbou pro bydlení a pozemky podle písmene d) převede
P. f.
do vlastnictví obce bezúplatně.
Podle ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 95/1999 Sb. pozemkový fond může prodat
zemědělské pozemky a) oprávněným osobám, b) samostatně hospodařícím rolníkům,
kteří prokazatelně provozují zemědělskou výrobu minimálně po dobu 24 měsíců na
pozemcích o rozloze nejméně 10 ha v katastrálních územích obce nebo
i v přilehlém katastrálním území, do něhož náležejí pozemky určené k prodeji,
c) společníkům obchodních společností nebo členům družstev, které provozují
zemědělskou výrobu minimálně po dobu 24 měsíců na pozemcích v katastrálních
územích obce i v přilehlém katastrálním území, do něhož náležejí pozemky určené
k prodeji, d) osobám podle § 4 odst. 1 písm. a), které vlastní nejméně 10 ha
zemědělské půdy v katastrálních územích obce nebo i v přilehlém katastrálním
území, do něhož náležejí pozemky určené k prodeji.
Podle ustanovení § 7 odst. 2 zákona č. 95/1999 Sb. pozemkový fond předá obci,
v jejímž územním obvodu se prodávaný zemědělský pozemek nachází, k vyvěšení
na úřední desce obecního úřadu oznámení o zahájení prodeje podle odstavce 1
s uvedením údajů o pozemcích podle katastru nemovitostí. První den vyvěšení je
dnem vyhlášení prodeje. Informaci o vyhlášení prodeje zveřejní P. f. s
minimálně týdenním předstihem v denním tisku s celostátní působností.
Podle ustanovení § 7 odst. 3 zákona č. 95/1999 Sb. osoby uvedené v odstavci 1
mohou o koupi zemědělského pozemku požádat písemně P. f. ve lhůtě 3 měsíců
od vyhlášení prodeje na úřední desce.
Podle ustanovení § 7 odst. 10 zákona č. 95/1999 Sb. pokud ve lhůtě
uvedené
v odstavci 3 požádají o převod zemědělského pozemku některé z osob uvedených v
§ 5 a 6 a splňují ve vztahu k převáděnému pozemku podmínky stanovené v § 5 nebo
§ 6, mají přednost před zájemci podle § 7, a to v pořadí a) uživatel
(uživatelé) pozemku
v zahrádkových nebo chatových osadách, b) vlastník stavby, c) obec, d) vlastník
sousedícího zemědělského pozemku. Marným uplynutím lhůty uvedené v odstavci 3
zanikne osobám uvedeným v § 5 a 6 právo na převod zemědělského pozemku tímto
způsobem.
Smlouva je dvoustranný (popř. vícestranný) právní úkon, který vzniká konsensem,
tj. úplným a bezpodmínečným přijetím (akceptací) návrhu na uzavření smlouvy
(nabídky, oferty). Návrh smlouvy (oferta, nabídka) i jeho přijetí (akceptace)
jsou jednostranné adresované právní úkony. I pro tyto jednotlivé jednostranné
právní úkony platí, že musí splňovat náležitosti požadované občanským
zákoníkem pro právní úkony obecně. I nabídka tedy musí splňovat náležitosti
osoby, náležitosti vůle, projevu, poměru vůle a projevu a náležitosti předmětu
právního úkonu. Těmito posledně jmenovanými náležitostmi jsou možnost předmětu
právního úkonu (§ 37 odst. 2 obč. zák.) a jeho dovolenost (§ 39 obč. zák.).
Nedovolenost právního úkonu je dána tehdy, jestliže úkon je v rozporu se
zákonem nebo jestliže zákon obchází anebo se příčí dobrým mravům. V rozporu se
zákonem jsou takové právní úkony, jejichž vznik či jejichž plnění je výslovně
zakázáno, resp. které se svým obsahem nebo účelem příčí zákonnému zákazu.
Právními úkony, jimiž se zákon obchází, jsou takové právní úkony, které sice
neodporují výslovnému zákazu zákona, jež však svými důsledky směřují
k výsledku zákonu odporujícímu. I když ustanovení § 7 odst. 10 zákona č.
95/1999 Sb. výslovný zákaz převodu vlastnictví k nemovitosti, podléhající
režimu zákona č. 95/1999 Sb., na osobu uvedenou v ustanovení § 7 odst. 1 zákona
č. 95/1999 Sb. před uplynutím lhůty uvedené v ustanovení § 7 odst. 3 a 10
zákona č. 95/1999 Sb. nestanoví (a i když tedy nemůže jít o neplatnost právního
úkonu přímo pro rozpor se zákonem), je mimo jakoukoli pochybnost, že nabídka
převodu takovéhoto majetku bez splnění zákonem požadovaných podmínek svými
důsledky (byla-li by takto přijata) směřuje
k výsledku zákonu odporujícímu (tj. zákon obchází). Jestliže je pak pro
obcházení zákona neplatná nabídka smlouvy, nemůže být platná ani smlouva
samotná, vznikla-li její akceptací (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne
29.4.1999, sp.zn. 2 Cdon 1659/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod
č. 121, ročník 1999, a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.10.1999, sp.zn. 2
Cdon 824/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 9,
ročník 2001). Pro tento závěr přitom není podstatné, zda smlouva byla uzavřena
před nebo po uplatnění požadavku osoby uvedené v § 5 zákona č. 95/1999 Sb. a
zda se jedná o požadavek opodstatněný.
Odvolací soud tedy vycházel ze správného právního posouzení, když dospěl k
závěru, že smlouva o převodu vlastnictví k nemovitosti, podléhající režimu
zákona č. 95/1999 Sb. uzavřená P. f. České republiky s osobou uvedenou
v ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 95/1999 Sb. před uplynutím lhůty uvedené v
ustanovení § 7 odst. 3 a 10 zákona č. 95/1999 Sb., je neplatná.
První žalovaný v dovolání dále namítá, že „starosta obce není k podání takové
žaloby bez předchozího souhlasu obecního zastupitelstva aktivně legitimován,
podle ust. § 103 odst. 1 zákona o obcích se nejedná o právní úkon obce a takový
úkon nemůže být dodatečně zhojen“. Druhý žalovaný namítá, že „odvolacím soudem
byla nesprávně právně posouzena zásadní právní otázka, zda je obcí platně
podána žaloba na neplatnost kupní smlouvy a na určení vlastnického práva obce k
nemovitosti, jestliže žaloba je podána starostou obce a podání žaloby
nepředchází souhlas žádného z orgánů obce“.
Podle ustanovení § 85 písm. a) zákona č. 128/2000 Sb. o obcích, ve znění
pozdějších předpisů (dále již jen „zákon č. 128/2000 Sb.), je zastupitelstvu
obce vyhrazeno rozhodování o majetkoprávních úkonech: nabytí a převod
nemovitých věcí včetně vydání nemovitostí podle zvláštních zákonů, převod bytů
a nebytových prostorů z majetku obce.
Podle ustanovení § 103 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb. starosta zastupuje obec
navenek.
Podle ustanovení § 21b odst. 1 o.s.ř. za obec a za vyšší územně samosprávný
celek jedná ten, kdo je podle zvláštního zákona oprávněn je zastupovat navenek,
nebo jejich zaměstnanec, který tím byl touto osobou pověřen.
Z ustanovení § 85 písm. a) zákona č. 128/2000 Sb., ani z jiného zákonného
ustanovení, nelze dovodit, že pouze zastupitelstvu obce, která požádala o
bezplatný převod nemovitosti podle § 5 zákona č. 95/1999 Sb., je vyhrazeno
rozhodnutí o podání žaloby na určení neplatnosti smlouvy o převodu vlastnictví
k nemovitosti uzavřené P. f. České republiky s osobou uvedenou v ustanovení § 7
odst. 1 zákona č. 95/1999 Sb. před uplynutím lhůty uvedené v ustanovení § 7
odst. 3 a 10 zákona č. 95/1999 Sb., a to již proto, že se v tomto případě
nejedná o dispozici s majetkem obce.
Odvolací soud proto v posuzovaném případě vycházel ze správného závěru, že
starosta žalobce byl oprávněn k podání žaloby i bez rozhodnutí zastupitelstva
žalobce
(§ 103 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., § 21b odst. 1 o.s.ř.).
Druhý žalovaný v dovolání dále namítá, že „žalobce neměl v době podání žádosti
již nárok na bezúplatný převod pozemku“, neboť daný pozemek již byl převeden do
vlastnictví druhého žalovaného; že „nebylo prokázáno, že pozemek 200/1 je v
územním plánu obce určen k zastavění obecně prospěšnými stavbami a stavbami pro
bydlení“; že žalobce neměl naléhavý právní zájem na požadovaném určení; že
žalobce neměl k podání žádosti o bezúplatný převod pozemku řádné zmocnění
zastupitelstva obce“; že „žádost žalobce ze dne 19.12.2002 nebyla řádná“ a že
„žalobce v žádosti
ze dne 14.1.2001 nárokoval pouze části pozemku určené k zastavění veřejně
prospěšnou stavbou“.
Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska takto vymezených dovolacích
důvodů však dovolací soud nemohl s ohledem na ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř.
přezkoumat.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných
a současně způsobilých dovolacích důvodu správný, a protože nebylo zjištěno, že
by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229
odst.1,
§ 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která
mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky
dovolání žalovaných podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty před středníkem
o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1, věty první o.s.ř., neboť žalovaní s
ohledem
na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemají právo a žalobci v dovolacím
řízení žádné náklady nevznikly (srov. § 142 odst. 1, věta první o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. září 2004
JUDr. Roman Fiala, v. r.
předseda senátu