NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 30 Cdo 1412/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobců
A) R. Č. a B) S. Č., obou zastoupených advokátem, proti žalovanému D. Č.,
zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Obvodnímu soudu pro
Prahu 2 pod sp.zn. 14 C 29/97, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského
soudu v Praze
ze dne 25. září 2002, č.j. 19 Co 267/2002 - 209, takto:
I. Dovolání žalobců se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. září 2002, č.j. 19 Co 267/2002-209,
potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. února 2002, č.j. 14 C
29/97-178, ve výroku, kterým byl zamítnut návrh, aby bylo určeno, že ke dni 27.
dubna 1994 byla podílovým spoluvlastníkem jedné poloviny nemovitosti č.p. 84 s
ideální jednou polovinou parcely č. 813 o výměře 946 m2, vše zapsané na LV č.
976 pro katastrální území N., obec P., okres P., paní M. Č., která zemřela dne
27. dubna 1994. Ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky rozsudek
soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu vrátil věc tomuto soudu k dalšímu
řízení. Rozhodl též o náhradě nákladů dovolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního
stupně. Zejména pak zdůraznil, že je zcela bez vztahu k věci - t.j. k tvrzené
neplatnosti darovací smlouvy ze dne 17. července 1992 - zda byla sepsána formou
notářského zápisu, či zda ji koncipovali její účastníci, popř. jeden z nich.
Jestliže není zároveň tvrzeno, že smlouva nemá předepsané (podstatné)
náležitosti, není ani zřetelné, jaké skutečnosti žalobci těmito argumenty
hodlají vyvrátit, popř. jaký vliv by tyto okolnosti mohly mít na platnost
smlouvy samotné. Podobně nelze vyvodit nic z argumentace, že ověření podpisů
neprovedla sama (notářka) JUDr. Č., ale jiná pracovnice notářské kanceláře, i
když byla Dr. Č. v té době v kanceláři přítomna. Není též podstatné, kdy
zemřelá paní M. Č. smlouvu podepsala, neboť rozhodující je skutečnost, že
podpis na smlouvě je pravým podpisem jmenované, stejně jako její podpisy v
ověřovací knize a na žádosti o registraci smlouvy. V řízení též nevyšly najevo
jakékoliv skutečnosti, které by možnost dispozice s majetkem zemřelé z pohledu
ustanovení § 3 odst. 1 ve spojení s § 39 občanského zákoníku (dále jen
\"o.z.\") \"diskvalifikovaly\".
Za opodstatněné odvolací soud nepovažuje ani to, dovozují-li žalobci, že
celkovou neplatnost darovací smlouvy způsobují tvrzené nedostatky (samotné)
ověřovací doložky jako veřejné listiny. Žalobci totiž (ani) netvrdí, že by
obsah ověření (tzv. ověřovací doložky) byl jiný, než je v něm uveden (resp., že
není pravdivý), ale jen to, že v něm chybí podpis ověřujícího pracovníka. Ani
to však nemůže způsobit neplatnost darovací smlouvy samotné.
Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 2. ledna 2003, přičemž zástupci
žalobců byl doručen téhož dne.
Proti uvedenému rozsudku podali žalobci dne 28 února 2003 včasné dovolání
s odkazem na jeho přípustnost podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
občanského soudního řádu (dále jen \"o.s.ř.\"). Z obsahu dovolání vyplývá, že
dovolatelé napadenému rozhodnutí vytýkají, že soudy obou stupňů ve sporné věci
nesprávně a neúplně zjistily skutkový stav věci a z toho vyvodily rozhodnutí
spočívající na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/
o.s.ř.).
V tomto případě dovolatelé namítají skutkové a právní okolnosti spojené
s právní perfektností projevu vůle darovat napadenou darovací smlouvou
nemovitosti
v ní popsané. Především to, že ověření podpisu provedla pracovnice kanceláře
(notářky) JUDr. Č., která nebyla k tomuto úkonu způsobilá, a že v ověřovací
knize chybí
u položky 1494-1496 zejména podpis ověřujícího pracovníka. S odkazem na R č.
4/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek dovozují, že je-li listina
opatřená ověřovací doložkou notáře, která neobsahuje náležitosti předepsané
ustanovením § 74 odst. 2 zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti
(notářský řád), nelze podpisy na ní považovat za ověřené podle zmíněného
ustanovení. Takovouto listinou nelze prokázat přechod práva nebo povinnosti.
Protože pak napadený právní úkon byl včetně legalizace podpisů na darovací
smlouvě učiněn za účinnosti zákona č. 95/1963 Sb., který otázku legalizace
podpisu upravoval v ustanovení § 100, bylo třeba
při konkretizaci formy úkonu ověření a ověřovací doložky vycházet z úpravy
obsažené
v Instrukci Ministerstva spravedlnosti ČSR ze dne 31. července 1986, sp.zn.
203/86-OD, kterou se vydává jednací řád pro státní notářství. Při posouzení
relevantnosti legalizace podpisu je třeba vycházet ze zmíněné instrukce, i když
se jedná o předpis nižší právní síly.
Dovolatelé jsou tak přesvědčeni, že perfektní akt legalizace podpisu je
projeven řádným vyznačením ověřovací doložky a řádným záznamem v ověřovací
knize tak, jak upravuje zmíněná instrukce o jednacím řádu pro státní notářství.
Přitom nezachycení jedné ze složek ověření má za následek neprokázání řádné
legalizace podpisu, tedy nesplnění zákonné podmínky, která je na formu právního
úkonu kladena. V daném případě je proto sporné, zda lze uvedenou listinu
považovat za listinu veřejnou, jak dovozuje odvolací soud. Tato teze se pak
podle dovolatelů vztahuje i na tvrzení
o nedostatku způsobilosti ověřující pracovnice notářky Dr. Č., jehož prokázání
bylo nalézacím soudem odmítnuto.
Dovolatelé dále poukazují na to, že soudní řízení u odvolacího soudu bylo
postiženou základní procesní vadou, a to porušením principu rovnosti stran.
Tato zásada dává účastníkům neodvolatelné právo stát před soudem v rovném
postavení, aniž by jedna nebo druhá strana byla procesně jakkoli zvýhodněna. V
tomto případě k podstatnému porušení této základní zásady řízení došlo, když
odvolací soud v průběhu zkoumání procesních podmínek řízení vyzval pouze
žalobce k úhradě soudního poplatku po podání odvolání a neučinil tak ve vztahu
ke straně žalované, která též podala odvolání, a to do výroku o nákladech
řízení.
Dovolatelé proto navrhli, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno.
K podanému dovolání se žalovaný nevyjádřil.
Dovolací soud uvážil, že dovolání žalobců bylo podáno oprávněnými osobami,
řádně zastoupenými advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se
tak
ve lhůtě stanovené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno
obsahovými
i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. Dovolání
vychází fakticky z dovolacích důvodů podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b)
o.s.ř.
Pokud se týče otázky přípustnosti dovolání, pak toto napadá rozsudek, jímž
odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé potvrdil,
avšak dovolací soud má zato, že toto rozhodnutí je důvodné kvalifikovat jako po
právní stránce zásadního významu (§ 237 odst. 3 o.s.ř.), takže dovolání je v
tomto případě přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Dovolací soud pak přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu v souladu
s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovoláním
napadené rozhodnutí odvolacího soudu je však třeba z hlediska výtek obsažených
v dovolání žalobce považovat za správné (§ 243b odst. 2 o.s.ř.).
Z ustanovení § 242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně
vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu.
Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i
uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání
přípustné, povinen přihlédnout
i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání.
Tyto vady však z obsahu spisu seznány nebyly.
Avšak ani samotný obsah podaného dovolání ve své podstatě neuvádí takové
eventuální skutečnosti, které by správnost napadeného rozsudku ve výrocích ve
věci samé zpochybňovaly.
Jak již bylo uvedeno, dovolatelé uplatňují především dovolací důvod ve smyslu
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Tento dovolací důvod reaguje na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným
právním posouzením. Jde tedy o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použije jiný právní
předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný
právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Přitom nesprávné právní posouzení
věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro
výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Aby podané dovolání mohlo mít úspěch, musí být ověřeno naplnění předpokladů
zmíněného dovolacího důvodu. Jde tak především o zjištění omylu soudu při
aplikaci práva na zjištěný skutkový stav.
Jak již bylo naznačeno, soudy obou stupňů podanou žalobu posuzovaly zejména s
přihlédnutím k řešení otázky naplnění předpokladů pro platné uzavření předmětné
darovací smlouvy. S ohledem na obsah výtek obsažených v dovolání je proto třeba
se zabývat tím, zda případné žalobci (dovolateli) tvrzené nedostatky v ověření
podpisů účastníků předmětné smlouvy, mohly mít vliv na posouzení této smlouvy
jako platné.
Nebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje zákon nebo dohoda
účastníků, je neplatný (§ 40 odst. 1 o.z.). Písemný právní úkon je platný,
je-li podepsán jednající osobou (§ 40 odst. 3 první věta před středníkem o.z.).
Písemnou formu musí mít smlouvy o převodech nemovitostí, jakož i jiné smlouvy,
pro něž to vyžaduje zákon nebo dohoda účastníků (§ 46 odst. 1 o.z.). Pro
uzavření smlouvy písemnou formou stačí, dojde-li k písemnému návrhu a k jeho
písemnému přijetí. Jde-li o smlouvu o převodu nemovitostí, musí být projevy
účastníků na téže listině (§ 46 odst. 2 o.z.).
Občanský zákoník ve své podstatě vychází z principu bezformálnosti právních
úkonů. V určitých případech však určitou formu k platnosti právního úkonu
požaduje. Tu může určit zákon, či dohoda samotných subjektů. Zákon přitom
počítá buď s tzv. prostou písemnou formou (která je vyžadována podle ustanovení
§ 46 odst. 1 o.z.
při všech převodech nemovitostí), anebo formu zpřísněného (t.j. úředního)
zápisu.
Písemná forma právního úkonu předpokládá existenci dvou náležitostí, t.j.
jednak písemnosti, jednak podpisu. Písemný projev tak musí být zároveň
podepsán. Písemný projev je platný až od podpisu jednající osoby. U některých
smluv (především smluv, na jejichž základě jsou zapsána, resp. vložena práva k
nemovitostem katastrálním úřadem) se vyžaduje s ohledem na požadavek právní
jistoty úřední ověření pravosti podpisů.
V napadeném rozhodnutí odvolací soud správně poukazuje na skutečnost, že
v průběhu řízení žalobci ani případně netvrdili, že by dotčená darovací smlouva
nebývala byla dárkyní vlastnoručně podepsána. To ostatně nečiní ani v samotném
dovolání. Neplatnost předmětné darovací smlouvy tak spojují toliko s jimi
tvrzeným faktem některých nesprávností v rámci procesu ověření tohoto podpisu.
Zde však již např. odvolací soud správně konstatoval, že pouze tato skutečnost
nemůže způsobit neplatnost konkrétního právního úkonu, resp. v daném případě
darovací smlouvy. Je totiž skutečností, že předmětná darovací smlouva má
písemnou formu a nejsou zde pochyby, že smlouva byla skutečně také dárkyní
osobně podepsána. Pokud snad ověřovací doložka a zápis v příslušné ověřovací
knize případně trpěly některými nedostatky, pak v případě, že podpis dárkyně
nebyl zpochybňován a ani zpochybněn nebyl, nemůže to však nic měnit na tom, že
z tohoto hlediska není možno předmětnou darovací smlouvu hodnotit jako
neplatnou pro nedostatek formy. Ostatně, odkazují-li dovolatelé na úpravu v
tehdejší Instrukci, kterou se vydává jednací řád pro státní notářství, pak je
nezbytné připomenout, že podle čl. 95 Ústavy České republiky je soudce vázán
toliko zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu. V dané
věci pak předpoklady zákona pro naplnění písemné formy posuzované smlouvy byly
naplněny.
Pokud se týče námitky dovolatelů, že v odvolacím řízení byla porušena zásada
rovnosti stran tím, že žalovaná strana nebyla vyzvána k zaplacení soudního
poplatku z odvolání proti výroku o nákladech řízení, dovolací soud jen stručně
odkazuje
na položku č. 17, bod 7 Sazebníku poplatků, který tvoří přílohu zákona č.
549/1991 Sb., o soudních poplatcích ve znění pozdějších předpisů, který
stanoví, že poplatek se nevybere za odvolání mimo jiné tehdy, jde-li o odvolání
proti rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení. Uvedená námitka
žalobců je tedy zcela neopodstatněná.
Jestliže tedy z hlediska výtek žalobců obsažených v jejich dovolání nelze
dovodit, že by soud druhého stupně věc neposoudil správně, pak za situace, kdy
je dovolací soud vázán obsahem podaného dovolání, bylo třeba, aby z tohoto
důvodu klasifikoval napadený rozsudek odvolacího soudu jako správný. Proto bylo
dovolání žalobců zamítnuto (§ 243b odst.2 o.s.ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5
věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1
o.s.ř., když
v dovolacím řízení úspěšnému žalovanému v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Dovolací soud ve věci rozhodoval, aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1
o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. listopadu 2004
JUDr. Pavel Pavlík,v. r.
předseda senátu