ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci
žalobce S. O., zastoupeného advokátem Mgr. Bc. Michaelem Kisem, se sídlem v
Chomutově, Kostnická 2916, proti žalované MAFRA, a.s., se sídlem v Praze 5,
Karla Engliše 519/11, identifikační číslo organizace 45313351, právně
zastoupená JUDr. Hanou Křížovou, advokátkou AK Kříž a Bělina, s.r.o., se sídlem
v Praze 1, Dlouhá 13, o ochranu osobnosti a návrhu na přiznání nemajetkové újmy
ve výši 10.000,- Kč, ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C
43/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31.
května 2011, č.j. 3 Co 218/2010-94, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) dne 31. května
2011, č.j. 34 C 43/2010-62, zamítl žalobu, aby se žalovaná omluvila žalobci, a
to ve znění „Omlouváme se panu S. O. za to, že jsme uveřejnili ve vydání ze dne
2. 2. 2010, na straně C1 a C3 deníku Mladá fronta DNES článek s názvem „Případ
O. po chybě soudce snad nikdy neskončí“, ve kterém jsme jej označili jako
„kuplíře“ a „člena gangu kuplířů“. O obžalobě na pana S. O. nebylo v době
vydání uvedeného článku pravomocně rozhodnuto, a tak bylo nutné na něj pohlížet
jako na nevinného.“ Současně zamítl, aby byla žalovaná povinna až do
pravomocného rozhodnutí soudu ve věci pod sp. zn. 1 T 43/2005 zdržet se
takových formulací obsažených v článcích periodik, které žalovaná vydává, které
jakýmkoli způsobem předjímají rozhodnutí soudu, zejména je povinna se zdržet
označování žalobce jako „kuplíře“ a dále soud prvního stupně zamítl, aby
žalovaná zaplatila žalobci za zásah do cti, soukromí a důstojnosti částku
10.000,- Kč a rozhodl o nákladech řízení.
Žalobce spatřoval za zásah do svých osobnostních práv to, že žalovaná
dne 2. února 2010 v regionální příloze Severní Čechy deníku Mladá fronta DNES
publikovala článek nazvaný „Případ O. po chybě soudce snad nikdy neskončí“,
který pojednával o trestním řízení vedeném proti osobě žalobce u Okresního
soudu v Teplicích. Zde je žalobce označován jako „kuplíř“ či „člen gangu
kuplířů“, přičemž neexistovalo pravomocné rozhodnutí o tom, že by se tohoto
trestného činu dopustil. Soud prvního stupně dovodil, že sporným článkem
vykonávala žalovaná právo na svobodu slova a šíření informací, které je
zaručeno ústavou, pokud protiprávním způsobem nezasahuje do práva jiných.
Přičemž konstatoval, že sporný článek nijak nepředjímal rozhodnutí o vině
žalobce, z článku nevyplývá, že by byl žalobce pravomocně odsouzen pro skutek,
pro který byl obžalován a publikované informace vycházely z informací státních
orgánů o stíhání žalobce a dalších osob pro trestné činy kuplířství a účast na
zločinném spolčení. Proto soud prvního stupně dovodil, že označení žalobce i
osob okolo něho za „gang kuplířů“, resp. za „kuplíře“ je akceptovatelná
novinářská zkratka, když žalobce je jednou z hlavních osob, která měla
organizovat kuplířství. Soud prvního stupně uzavřel, že nedošlo k protiprávnímu
zásahu do osobnostních práv žalobce, nedošlo k zásahu do práva na jeho dobré
jméno, resp. čest a soukromí, neboť bylo pouze přiměřeně informováno o trestní
kauze žalobce a dalších osob. Doplnil, že vyhověním žalobci by se soud sám
dopustil protiprávního zásahu do ústavou zaručených práv čl. 17 odst. 1, 2, 3
Listiny základních práv a svobod.
Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 31.
května 2011 změnil rozhodnutí soudu prvního stupně a uložil žalované povinnost
do patnácti dnů od právní moci rozsudku otisknout v regionální příloze Severní
Čechy deníku Mladá fronta DNES omluvu ve výše požadovaném znění a současně
uložil žalované, že je až do pravomocného rozhodnutí Okresního soudu v
Teplicích, vedeného pod sp. zn. 1 T 43/2005, povinna zdržet se takových
formulací, obsažených v článcích periodik, které žalovaná vydává, která
jakýmkoliv způsobem předjímají rozhodnutí soudu, zejména je povinna se zdržet
označení žalobce za „kuplíře“ (odst. I výroku odvolacího soudu). Ve výroku o
náhradě nemajetkové újmy odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil
(odst. II výroku odvolacího soudu).
Odvolací soud došel k názoru, že zde došlo do zásahu do osobnostních
práv žalobce, neboť relevantní zásada pro posuzování rovnováhy mezi poměrem
práva na ochranu osobnosti k právu na šíření informací je princip presumpce
neviny, který vyplývá z čl. 6 odst. 2 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“), a podle níž musí být pohlíženo na osobu
jako na nevinnou, dokud není soudcem vyslovena její vina, a odkázal na
rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ve věci White
proti Švédsku ze dne 19. 12. 2006. Odvolací soud posuzoval střet práva na
informace a právo na ochranu osobnosti a soukromého života a vzal v úvahu, že
občané regionu, v němž vyšlo napadené vydání deníku, mají nepochybně právo na
to, aby byli informováni o trestné činnosti, která je v tomto regionu
vyšetřována, nicméně i při povinnosti takto informovat je namístě šetřit
konkrétní osobnostní práva dotčených. Pokud chtěla žalovaná dostát své
povinnosti informovat veřejnost, pak mohla o této trestné činnosti informovat
např. tak, že by neuváděla celé jméno žalobce, ale třeba pouze iniciály, to vše
při vědomí toho, že soud dosud o vině, popř. trestu nerozhodl. Odvolací soud
měl za to, že obsah podaných informací v napadeném článku spíše, nežli
informovat veřejnost o probíhajícím trestním stíhání, sledoval čtivost článku
vzhledem k tématu a žalobci pak podsunul fakt, že z trestných činů, v článku
barvitě popsaných, je nepochybně vinen. Odvolací soud proto dovodil, že
zveřejněné údaje, vzhledem k okolnostem, za kterých byly zveřejněny,
neoprávněně zasahují do osobnostních práv žalobce, a to konkrétně do jeho práva
na jeho čest, důstojnost a profesní způsobilost. Z tohoto důvodu odvolací soud
změnil rozhodnutí soudu prvního stupně; vzhledem k tomu, že soud považoval
morální satisfakci (omluvu) za dostačující prostředek nápravy za zásah do
osobnostních práv žalobce, tak již nepovažoval za nezbyté poskytnout žalobci
ještě finanční zadostiučinění.
Proti tomuto rozhodnutí podala žalovaná (dále jen „dovolatelka“) včasné
dovolání k Nejvyššímu soudu (dále jen „dovolací soud“), kdy napadá rozhodnutí
do výroku I, a navrhuje, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a vrácen
tomuto soudu k dalšímu řízení.
Současně dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud odložil
vykonavatelnost podle ustanovení § 243 o.s.ř.
Dle dovolatelky odvolací soud neuvádí, v čem shledal chybnými úvahy
prvního stupně, na jejichž základě dospěl k jinému právnímu posouzení.
Dovolatelka nesouhlasí, že by porušila zásadu presumpci neviny, neboť žalobce
není označován v článku za pachatele trestných činů, ale je ve článku opakovaně
odkazováno na obžalobu a z podaných informací nelze dovodit tvrzení, že žalobce
je z uvedených trestných činů skutečně vinen. Dále dovolatelka uvádí, že
veřejnost o této trestné činnosti informovala od roku 2004 a uveřejnila i
článek s žalobcem, tudíž uvedení jména žalobce i uveřejnění rozhovoru s ním
nemohlo vést k odhalení jeho identity a k zásahu do jeho osobnostních práv.
Navíc uvedení plného jména žalobce odůvodňoval závažný charakter trestné
činnosti i ohled na region, ve kterém se odehrávala; navíc v případě uvedení
pouze iniciál žalobce by byla podstatně ztížena, resp. znemožněna kontrola
soudního řízení ze strany veřejnosti. Dovolatelka uvádí, že argumentace
rozhodnutím ESLP White proti Švédsku není přiléhavá, neboť v tomto případě ESLP
neshledal porušení Úmluvy a uvedl, že presumpce neviny není zásada absolutní a
nelze ji absolutně nadřazovat nad jiné zásady. Dovolatelka dále tvrdí, že
zdržovací výrok odvolacího soudu musí být formulován konkrétně, přesně, určitě
a jednoznačně, což v daném případě splněno nebylo. Formulovaná zdržovací
povinnost by ve svém důsledku představovala zákaz legálního i legitimního
informování veřejnosti o předmětné věci, přičemž dovolatelka nezveřejnila nic,
čím by předjímala rozhodnutí soudu či soud ovlivňovala, a dále odkazuje na
rozhodnutí ESLP ve věci Campos Damaso proti Portugalsku ze dne 24. 4. 2008.
K dovolání nebylo podáno vyjádření.
Dovolací soud po té, co přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou
zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o.s.ř.), stalo se tak ve lhůtě vymezené
ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními
znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. a je přípustné podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Uplatněný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. dopadá
na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav.
O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použil jiný právní předpis, než který
měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak
nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým
dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li zásadní pro výrok rozhodnutí odvolacího
soudu.
V tomto případě jde o střet (kolizi) mezi právem na ochranu osobnosti podle
ustanovení § 11 n. obč. zák. a svobodou práva projevu a práva na informace (čl.
17 Listiny základních práv a svobod). Obě práva mají podobu základních práv,
jež stojí na stejné úrovni, a tudíž by neměla být dána bezdůvodně přednost
jednoho práva před právem druhým; nicméně v případě střetu těchto práv je třeba
určit za jakých podmínek a okolností má právo na ochranu osobnosti, respektive
svoboda projevu a právo na informace přednost a řádně toto rozhodnutí
odůvodnit. Je proto třeba na základě konkrétních okolností daného případu
posoudit, zda dotčený výrok dosahuje takové intenzity, že zasahuje do práva na
ochranu osobnosti dané osoby, či zda je konkrétní situaci přiměřený (obdobně
srovnej nález Ústavního soudu České republiky ze dne 4. dubna 2005, sp. zn. IV.
ÚS 146/04).
Je nepochybné, že veřejnost má zájem i právo na šíření informací (zde konkrétně
na informace o probíhajícím trestním řízení), kdy tuto společenskou potřebu
uspokojuje i žalovaná tím, že vydává periodické tiskoviny. Tuto roli nelze
žalované odepřít, nicméně i při vykonávání práva na svobodu slova je nutné dbát
na to, aby zveřejněné informace nebyly způsobilé zasáhnout do práv druhých a
bezpodmínečně šetřit jejich oprávněné zájmy.
Dne 10. července 2003 pod číslem Rec (2003) 13 vydala Rada Evropy, Výbor
ministrů členských států nezávazná „Doporučení k poskytování informací,
týkající se trestních řízení, prostřednictvím médií“, kde je v čl. č. 2
zakotvena zásada práva na presumpci neviny a čl. 8 zásada ochrany soukromí v
souvislosti s probíhajícím trestním řízením. Evropský soud pro lidská práva
opakovaně podpořil názor, že v rámci práva na soukromí a rodinný život podle
čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je třeba
respektovat i právo jednotlivce na presumpci neviny podle čl. 6 odst. 2 Úmluvy
(např. rozsudek News Verlags GmbH & Co. KG proti Rakousku, ze dne 11. 1. 2000,
č. 31457/96 či rozsudek A. proti Norsku ze dne 9.4. 2009, č. 28070/06 ).
V daném případě je dovolací soud toho názoru, že žalovaná sice měla právo
informovat veřejnost o probíhajícím trestním řízení, nicméně jí zveřejněné
informace měly být objektivní, přesné, korektní a nezavádějící. V rámci
objektivity měla žalovaná dodržovat zásadu presumpce neviny a neuchylovat se k
oslovování „kuplíř“ či „gang kuplířů“. Ze zmiňovaného článku sice vyplývá, že
soudem v trestní věci ještě pravomocně rozhodnuto nebylo a že žalobce je
„pouze“ obžalovaný, ale tím, že je opakovaně v textu označován výrazem
„kuplířem“ – tj. pachatelem trestného činu kuplířství, dovolatelka zkresluje
informace, předjímá rozhodnutí soudu o jeho vině a implicitně žalobce jako
pachatele označuje. Kuplíř není pouze negativně podbarvený výraz, ale označuje
osobu, která byla shledána vinnou z trestného činu kuplířství podle ustanovení
§ 189 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku. Konkrétně ve větách „Gang
kuplířů, kteří organizovali prostituci v D., začali kriminalisté sledovat na
jaře 2002.“ či „A obžalovaní kuplíři si v klidu žijí na svobodě.“ vyjadřuje
žalovaná jistotu, že obžalovaní skutečně prostituci organizovali a z těchto
formulací lze usuzovat, že jsou vinni, ač jsou stále na svobodě. Vychyluje tak
celkové vyznění informace v neprospěch žalobce, aniž by v době vzniku
novinového článku byl žalobce za takové jednání shledán vinným.
Takové jednání, kdy není respektována presumpce neviny a s žalobcem je
zacházeno, jako s pachatelem je v rozporu s právem na ochranu osobnosti. Tento
názor zastává i odborná literatura, kdy „pokud proto odsuzující rozhodnutí
nenabylo právní moci, nelze o zadrženém, o tom na koho bylo podáno trestní
oznámení, o tom, na koho byla uvalena vazba, u koho bylo zahájeno trestní
řízení, o obžalovaném či o nepravomocně odsouzeném referovat jako o pachateli
trestného činu. Proto je také do této doby nepřípustné ho označovat jako
kriminálníka, zločince, podvodníka, násilníka atp. V tomto stádiu je třeba
zdržet se jakékoliv zpravodajské úvahy, která by se dotýkala viny této osoby,
neboť vina je věc hodnocení, které náleží výlučně soudu.“ či „o určité fyzické
osobě jako o pachateli určitého trestného činu je pak přípustné informovat
veřejnost až po pravomocném odsuzujícím rozsudku“ (viz. prof. JUDr. Karel Knap,
CSc., a prof. JUDr. Jiří Švestka, DrSc. a kol. „Ochrana osobnosti podle
občanského práva“, Linde Praha, a.s. 2004, str. 351 – 352, 354).
Ačkoli se dovolatelka dovolává rozsudku ESLP ve věci Campos Dâmaso proti
Portugalsku ze dne 24. 4. 2008, č. stížnosti 17107/05, je třeba uvést, že
rozhodnutí na danou věc nepřiléhá, neboť zmiňovaný případ řešil zveřejnění
textu obžaloby novinářem před jejím oficiálním přednesením v rámci konkrétního
řízení a následnou trestní odpovědnost novináře. ESLP v dané věci sice dovodil
porušení svobody projevu podle čl. 10 Úmluvy a usoudil, že v tomto případě
převažoval zájem na informování veřejnosti nad povinností stěžovatele ctít
presumpci neviny dotyčné osoby (vysoce postaveného politika), ale pouze proto,
že stěžovatel jen reprodukoval obsah obžaloby, nezaujímal stanovisko k případné
vině obžalovaného, uvedení článku nenarušilo průběh řízení a přihlédl k výši
uloženého trestního postihu pro stěžovatele. Z výše uvedeného vyplývá, že v
rozsudku Campos Dâmaso proti Portugalsku, bylo hlavní otázkou, zda novinář mohl
zveřejnit informace týkající se samotného trestního vyšetřování (a to včetně
informací z tzv. „tajného vyšetřování“) či nikoli. V případě dovolatelky je
však zřejmé, že měla právo poskytnout veřejnosti informace ohledně žalobce,
nicméně měla tak učinit způsobem, který by šetřil jeho osobnostních práv, tedy
způsobem, jímž by z použité expresivní formulace neprosvítalo subjektivní
stanovisko ohledně viny žalobce.
Odvolací soud ve svém odůvodnění dále uvádí, že dovolatelka mohla uvést pouze
iniciály jména a příjmení žalobce a nemusela tak uvádět celé jméno žalobce,
čímž by dostála své informační povinnosti a zároveň by limitovala případný
zásah do osobnostních práv. Nicméně to, že dovolatelka uvedla celé jméno
žalobce, sám nikdy nenamítal a ani tento samotný fakt nepovažoval za zásah do
jeho osobnostních práv, proto nelze souhlasit s tvrzením dovolatelky, že právě
takto byl vyvolán zásah do jeho osobnostních práv. Žalobce nikdy nerozporoval
uvedení celého jména, ale pouze způsob, jakým byl ve sporném článku označován,
tj. že byla jeho osoba nazývána jako „kuplíř“. Navíc, žalobce sám poskytnul
médiím rozhovor, tudíž v tomto lze přisvědčit dovolatelce, že veřejnost měla
právo na uveřejnění jména i příjmení žalobce.
Nejvyšší soud k námitce dovolatelky ohledně její zdržovací povinnosti podotýká,
že dovolatelka je povinna se zdržet pouze formulací, které předjímají
rozhodnutí soudu, především se zdržet označování žalobce za „kuplíře“ a nikoli
zdržet se jakékoli informační činnosti ohledně tohoto případu, tudíž z tohoto
hlediska nemohlo být nijak zasaženo do ústavně zaručeného práva dovolatelky
informovat veřejnost.
Je tedy zřejmé, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé
je správné. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání zamítl (§ 243b odst. 2
věta před středníkem o.s.ř.). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1
věta prvá o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že dovolání bylo zamítnuto, nebylo rovněž
rozhodováno o návrhu dovolatelky o odkladu vykonatelnosti dotčeného rozsudku
odvolacího soudu.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst.
5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 o.s.ř. a § 142 odst. 1
o.s.ř., kdy dovolatelka s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu nákladů
řízení právo, zatímco žalobci v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. listopadu 2012
JUDr. Pavel
Pavlík, v. r.
předseda senátu