30 Cdo 1414/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Karla Podolky, v právní
věci žalobců A/ M. K., B/ P. K., C/ J. M., D/ S. K. a E/ I. K., všech
zastoupených advokátem, proti žalovanému R. T., a. s.,
zastoupenému advokátkou, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v
Jindřichově Hradci pod sp. zn. 5 C 667/2001, o dovolání žalobců proti rozsudku
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. května 2002, č. j.
22 Co 695/2002-91, t a k t o :
I. Dovolání žalobců se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
přílohu uvedeného rozsudku. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobců Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 14.
května 2002, č. j. 22 Co 695/2002-91, rozsudek soudu prvního stupně s
odkazem na ustanovení § 219 občanského soudního řádu (dále jen \"o. s. ř.
\") jako správný v celém rozsahu potvrdil. Rozhodl též o náhradě nákladů
odvolacího řízení.
Soud druhého stupně se při svém rozhodování plně ztotožnil se
skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně. Vycházel z úvahy,
že bylo třeba posoudit úkony účastníků z hlediska, zda byla nebo nebyla jimi
uzavřena smlouva o budoucí smlouvě podle § 50a občanského zákoníku (dále jen
\"o. z.\"). Zde zejména připomněl, že z obsahového hlediska zákon požaduje,
aby ve smlouvě o smlouvě budoucí byla stanovena doba, kdy bude budoucí smlouva
uzavřena a byl určen předmět plnění, kterého se bude budoucí smlouva týkat. Po
formální stránce zákon vyžaduje, aby smlouva o smlouvě budoucí měla pod sankcí
neplatnosti vždy písemnou formu, přičemž jde-li o smlouvu o převodu
nemovitostí, musí být podpisy účastníků vždy na téže listině. Vyžaduje-li zákon
písemnou formu pro určitý typ smlouvy, musí mít tuto písemnou formu i smlouva o
budoucí smlouvě. Stejně tak tomu je i tehdy, vyžaduje-li zákon pro
určitý typ smlouvy projev účastníků na téže listině, jak je tomu u smluv, které
se týkají převodu nemovitostí. Proto v posuzovaném případě musí mít režim kupní
smlouvy i smlouva o budoucí smlouvě kupní (což v daném případě nebylo splněno).
Odvolací soud se se soudem prvního stupně ztotožnil i v tom, že projev vůle
žalobců byl neurčitý, protože akceptace (návrhu žalovaného) žalobci ze
dne 22. srpna 2001 je (sice) podepsána (prvními třemi)
žalobci, avšak z jejího obsahu vyplývá, že kupujícím bude pouze první žalobce s
tím, že po nabytí vlastnického práva k nemovitostem převede dohodnutý podíl na
ostatní nájemce. Žalobní petit též neodpovídá akceptaci nabídky, pokud jde o
počet kupujících a velikost jejich podílů na nemovitosti. Kromě toho
nedošlo ke shodě stran ani v případě kupní ceny.
Podle názoru odvolacího soudu v posuzovaném případě šlo ze strany žalovaného
pouze o určitý právně nevymahatelný příslib, zatímco ze strany žalobců byla
podána \"přihláška do této akce\". Nelze však učinit závěr, že došlo k uzavření
smlouvy o budoucí smlouvě.
Rozsudek krajského soudu nabyl právní moci dne 19. června 2002.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dne 25. června 2002
včasné dovolání v souladu s ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť
mají zato že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní
význam.
Dovolatelé především nesouhlasí s právním závěrem odvolacího soudu, pokud
dovodil, že i v případě smlouvy o smlouvě budoucí týkající se nemovitostí, musí
být podpisy jejích účastníků na téže listině. Ustanovení § 50a o. z. však
takovýto požadavek nestanoví. Zdůraznili, že smlouvou o budoucí smlouvě kupní
vzniká jejím účastníkům pouze povinnost do dohodnuté doby uzavřít kupní
smlouvu, avšak nedochází tak ke změně vlastnického práva k
předmětu koupě. Projevy vůle žalobců a žalovaného proto nemusely být na téže
listině a k uzavření této smlouvy o budoucí smlouvě kupní v posuzovaném
případě došlo.
Nesprávný je i závěr odvolacího soudu týkající se kupní ceny. Jestliže totiž
žalovaný v nabídce uvedl, že jedním z kritérií je \"nejvyšší nabídka\" a
žalobci nejvyšší nabídku učinili ve výši 1,860.000,- Kč, pak je logická dohoda
o kupní ceně a o její výši.
Ke konstatování soudu, že v žalobním petitu neodpovídá počet
kupujících ve srovnání s akceptací nabídky, pak dovolatelé odkazují
na ustanovení § 143 o. z. a na § 20 zákona o rodině.
Dovolatelé takto uplatňují dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř. a navrhují, aby dovolací soud napadené rozhodnutí (a stejně
tak i rozhodnutí soudu prvního stupně) zrušil a vrátil věc
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K podanému dovolání se žalovaný nevyjádřil.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení
odvolacího soudu
- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto,
že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle poslední z již uvedených možností, a dovolací soud dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam (§ 237 odst. 1 o. s. ř.).
S ohledem na zjištění obsahu spisu je pak třeba dovodit, že v této věci není
přípustnost dovolání založena ustanovením § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř.,
neboť napadeným rozsudkem nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně, resp.
rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jiný, a později zrušený rozsudek
téhož soudu.
Z uvedeného proto vyplývá, že přípustnost dovolání v označené věci by mohla být
založena jedině v případě, pokud by dovolací soud v této věci skutečně
dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní
stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Tak tomu však v
posuzované věci ve skutečností není. Rozhodnutí odvolacího soudu má totiž po
právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Tyto předpoklady však
naplněny nejsou.
Zmíněným ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. procesní předpis umožňuje
dovolacímu soudu v konkrétní věci zvážit, zda význam rozhodnutí vyžaduje jeho
přezkoumání v dovolacím řízení. Přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu tímto
způsobem má přesto v zásadě povahu výjimečného opatření, a je vyhrazeno
jen pro řešení závažných právních otázek, přičemž je nezbytné, aby
šlo o takové otázky, které se staly vlastním právním podkladem rozhodnutí
odvolacího soudu.
Jestliže zákon uděluje toto oprávnění za výslovného předpokladu, že
jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, pak dovolání
v těchto případech může být připuštěno jen pro řešení právních otázek. Z této
zákonné zásady je proto třeba dovodit, že dovolatel je oprávněn napadnout
rozhodnutí odvolacího soudu za podmínek ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s.
ř. jen z důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. pouze
proto, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Pokud pak se týče samotného dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř., pak je třeba zkoumat, zda rozhodnutí skutečně
spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Bylo již naznačeno, že soud druhého stupně své rozhodnutí, kterým potvrdil
zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně, založil na několika okolnostech. Z
nich každá - byla-li by skutečně dána - by sama o sobě samostatně odůvodnila
to, jakým způsobem tento soud rozhodl napadeným rozsudkem.
Především jde o závěr, podle něhož vyžaduje-li zákon pro určitý typ smlouvy
projev vůle účastníků na téže listině, jak je tomu u smluv, které se týkají
převodu nemovitostí, musí mít tento režim kupní smlouvy i smlouva o budoucí
smlouvě kupní (což v daném případě nebylo splněno).
Podle ustanovení § 50a odst. 1 o. z. se účastníci mohou písemně
zavázat, že do dohodnuté doby uzavřou smlouvu. Musí se však
dohodnout o jejích podstatných náležitostech. Zde je třeba uvážit, že občanský
zákoník dává v institutu smlouvy o smlouvě budoucí ve svém
ustanovení § 50a účastníkům této smlouvy širokou smluvní volnost při jejím
uzavírání, při stanovení jejího obsahu. Její účastníci se však musí dohodnout
na podstatných náležitostech příslušné budoucí smlouvy. To znamená,
že v případě budoucí kupní smlouvy se takto musí dohodnout o jejím
předmětu a o kupní ceně. Přitom forma tohoto závazku musí být
vždy písemná (bez ohledu na to, zda budoucí smlouva sama písemnou formu
vyžaduje či ne). Pokud jde o odvolacím soudem předpokládaný požadavek, aby i u
smluv o smlouvě budoucí, pokud se týkají převodu nemovitostí, byl projev vůle
účastníků (podpisy) vždy na téže listině, je třeba uvést, že smyslem institutu
smlouvy o smlouvě budoucí je uzavření smlouvy hlavní. Současně je ovšem nutno
konstatovat, že jejím účelem není vklad vlastnického práva na základě této
smlouvy do katastru nemovitostí, nýbrž právě jen uzavření proponované budoucí
smlouvy. Tato budoucí smlouva samozřejmě musí vyhovovat jak příslušným
požadavkům obsaženým v občanském zákoníku, tak i odpovídajícím ustanovením
katastrálních předpisů (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze
dne 26. července 2000 sp. zn. 30 Cdo 1244/99). Avšak pokud se
týče smlouvy o smlouvě budoucí, týkající se převodu nemovitostí, je u ní třeba
trvat na již uvedeném předpokladu zachování písemné formy této smlouvy a
vymezení předmětu a kupní ceny, avšak požadavek ustanovení § 46 odst. 2 věta
druhá o. z. se neuplatní.
Přes tuto skutečnost však odlišný právní názor odvolacího soudu neměl
vliv na věcnou správnost napadeného rozsudku. Je totiž třeba se
ztotožnit s tím, pokud odvolací soud shodně se soudem prvního stupně přihlédl
při svém rozhodování ke skutečnosti, že v posuzovaném případě
byla akceptace sice podepsána prvními třemi žalobci, avšak z jejího obsahu
vyplývá, že kupujícím bude pouze první žalobce s tím, že po nabytí
vlastnického práva k nemovitostem převede dohodnutý podíl na ostatní nájemce.
Žalobní petit tak neodpovídá akceptaci nabídky, pokud jde o počet kupujících a
velikost jejich podílů na nemovitosti, a tedy smlouvou o smlouvě budoucí
předpokládaným vymezením práv a povinností účastníků vlastní budoucí smlouvy.
Proto v předmětné věci při rozhodování o požadavku žalobců
vycházejícího z ustanovení § 50a odst. 2 věta první o. z.
nebyly nepochybně dány předpoklady pro to, aby jejich návrhu bylo vyhověno. V
opačném případě by totiž došlo k nepřípustnému rozporu mezi textem tvrzené
smlouvy o smlouvě budoucí a vlastní budoucí smlouvou, pokud by takto byla
smlouva soudy \"dotvořena\".
Proto, jestliže odvolací soud posoudil danou věc tímto způsobem, již to
samo o sobě vede (bez ohledu na ostatní jeho právní názory vztahující se
k projednávané věci) k závěru, že takto postupoval a rozhodl správně. Významu
pro posouzení důvodnosti podaného dovolání proto již postrádá i otázka
případného určení ceny předmětu budoucí kupní ceny.
Kromě toho je třeba pro úplnost odkázat i na ustanovení § 44 o. z. -
zejména jeho druhý a třetí odstavec - zejména s přihlédnutím k zásadě,
že přijetí návrhu, které obsahuje dodatky, výhrady, omezení nebo jiné změny, je
odmítnutím návrhu a považuje se za nový návrh; nelze přehlédnout ani
skutečnost, že není-li návrh na uzavření smlouvy určen konkrétní osobě, resp.
konkrétním osobám, nejde o návrh podle § 43a odst. 1 o. z., ale o pouhou výzvu
k podávání návrhů na uzavření smlouvy.
Nelze proto mít zato, že by dovoláním napadený rozsudek Krajského
soudu v Českých Budějovicích naplňoval zákonný předpoklad obsažený v
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., totiž, že by se v daném případě
jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Z tohoto pohledu
proto není proti němu dána přípustnost dovolání.
Protože tedy v případě dovolání žalobců nebyly dány předpoklady jeho
přípustnosti, dovolací soud proto podané dovolání odmítl jako nepřípustné podle
§ 243b odst. 5 věta prvá o. s. ř. ve spojení s § 218 písm. c) o. s. ř., aniž se
tak mohl zabývat věcnou správností napadeného rozhodnutí. Rozhodoval přitom,
aniž nařídil jednání (§ 243a odst. l věta první o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst.
5 ve spojení s § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 a § 151 o. s. ř. za
situace, když dovolatelé neměli se svým dovoláním úspěch, zatímco žalovanému v
tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. října 2002
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu