30 Cdo 1414/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobce vyšetřovaného M. P., omezeného ve způsobilosti k právním úkonům, za účasti 1) Ing. V. K., 2) Z. K., 3) B. P., o ustanovení opatrovníka, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp.zn. 0 P 46/2009-171, o dovolání Ing. Václav Křivánka proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. října 2010, č.j. 17 Co 422/2010-181, takto:
Dovolání se odmítá.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243c odst.2 o.s.ř.) :
Okresní soud v Semilech (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 21. července 2010, č.j. 0 P 46/2009-171, ustanovil M. P. (dřívějším rozhodnutím soudu omezenému ve způsobilosti k právním úkonům) opatrovníkem pro řízení o ustanovení opatrovníka JUDr. Miloslava Noska, advokáta se sídlem v Semilech, Nádražní 24. Vycházel přitom ze závazného právního názoru odvolacího soudu, vyjádřeném v usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2.6.2010, č.j. 24 Co 296/2010-164, že v opatrovnické řízení vedeném podle § 192 odst. 1 o.s.ř. musí být vyšetřovanému k ochraně jeho procesních zájmů ustanoven procesní opatrovník
Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne ze dne 1. října 2010, č.j. 17 Co 422/2010-181, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Proti usnesení odvolacího soudu ze dne 1. října 2010, č.j. 17 Co 422/2010-181, podal dovolání Ing.
V. K. S přihlédnutím k článku II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, Nejvyšší soud jako soud dovolací postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.7.2009 (dále též jen „o. s. ř.“), přičemž dospěl k závěru, že dovolání proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o ustanovení opatrovníka vyšetřovanému v opatrovnickém řízení, přípustné není. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.
s. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm.b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o.s.ř. není dána, a to již proto, že usnesením odvolacího soudu nebylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým by bylo rozhodnuto ve věci samé. Pojem „věc sama" je v právní teorii i v soudní praxi vykládán jednotně jako věc, která je tím předmětem, pro něž se řízení vede (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.8.1997 sp. zn. 2 Cdon 484/97, které bylo uveřejněno pod č. 88 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997). Napadené usnesení řeší otázku procesního opatrovníka vyšetřovaného v opatrovnickém řízení (nikoliv opatrovníka hmotněprávního) a je tak rozhodnutím výlučně procesní povahy, které věcně neřeší práva a povinnosti účastníků a není tedy rozhodnutím o věci samé.
Dovolání není přípustné ani podle ustanovení § 238, § 238a a § 239 o.s.ř., protože usnesením soudu prvního stupně nebylo rozhodnuto ve věcech, které jsou taxativně vyjmenovány v ustanoveních § 238 a § 238a o.s.ř., a nejde rovněž o žádný z případů procesních rozhodnutí uvedených v ustanovení § 239 o.s.ř. Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o ustanovení procesního opatrovníka vyšetřovanému v opatrovnickém řízení podle ustanovení § 29 odst. 1 o.s.ř., není přípustné.
Protože dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. - aniž by se mohl věcí dále zabývat - odmítl. Nejvyšší soud (z důvodu nepřípustnosti dovolání proti výrokům usnesení odvolacího soudu) ani nevedl žalobce k odstranění vad dovolání a podmínky povinného zastoupení v dovolacím řízení a to s ohledem na ustanovení § 241b odst. 2 věta za středníkem o.s.ř.
Podle posledně zmiňovaného ustanovení totiž není-li splněna podmínka uvedená v § 241 (povinné zastoupení, pozn. Nejvyššího soudu), postupuje se obdobně podle § 104 odst. 2; to neplatí, bylo-li dovolání podáno opožděně, někým, kdo k dovolání není oprávněn, nebo směřuje-li proti rozhodnutí, proti němuž není dovolání přípustné. Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§ 243c, § 151 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.