30 Cdo 1420/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana
Fialy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Karla Podolky ve věci žalobce L.
M., proti žalovaným 1) V. P., 2) J. S., 3) M. V., 4) M. S., 5) V. V., 6) A.,
s.r.o., 7) M. S., s.r.o., 8) CH., s.r.o., o určení neúčinnosti, vedené u
Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 32 C 322/2002, o dovolání žalobce proti
usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. prosince 2002, č. j. 8 Co
895/2002-16, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobou podanou u Okresního soudu v Ostravě dne 14.11.2001 se žalobce domáhal
určení neúčinnosti „účelových a zastřených plateb mezi žalobcovým dlužníkem O.,
V. a spol., s.r.o. a žalovanými osobami vůči žalobci L. M.“. V žalobě uvedl,
že „je věřitelem dlužníka O., V. a spol., s.r.o. podle pravomocných plat.
rozkazů vydaných KOS v Ostrava č. 5Ro 1919/97 ze dne 24.9.1998 a č. 6Ro 27/98
ze dne 10.12.1998“; že „ačkoli soud uložil dlužníku uhradit žalobci Kč
24.613,30 s přísl. a Kč 308.400,50 s přísl., dlužník nic nezaplatil a v letech
1997-1999 převáděl své majetky a svá aktiva na třetí osoby i na rodinné
příslušníky, zejména svou manželku M. V. jako osobu fyzickou nebo osobu
právnickou T., s.r.o., které byly odprodány pozemky, budovy a jiné majetky“; že
„dlužník v rámci své obrany v konkurzním řízení 8K 64/97 založil do spisu i
svůj pokladní deník za rok 1998, ze kterého vyplývají bezdůvodné a zastřené a
účelové převody … na žalované, kteří jsou buď zaměstnanci dlužníka O. = V. V.
jako p. P. a jiní, nebo jsou jeho rodinnými příbuznými = manželka M. V., či
příbuznými jednatelky a majitelky dlužníka H. – D.“; že „osoby, kt. fin. částky
převzaly velmi dobře věděli o tom, že dlužník O. dluží mnoha věřitelům vysoké
fin. částky…“ a že žalovaní „přebírali fin. částky od dlužníka O. s vědomím, že
tento dlužník se zbavuje majetku v úmyslu zkrátit své věřitele, a tento úmysl
musel být žalovaným znám především pro propojenost s dlužníkem“; že žalobu
podává „v souladu s § 42a občan. zákoníku“ a že „uplatňuje v rámci tříleté
lhůty své právo odporovat“ právním úkonům dlužníka, které v žalobě specifikoval
s odkazem na pokladní deník (příslušnou stranu a položku).
Usnesením ze dne 27.9.2002, č.j. 32 C 322/2002-5, Okresní soud v Ostravě vyzval
žalobce, aby ve lhůtě 7-mi dnů od doručení této výzvy opravil a doplnil svou
žalobu.
Protože žalobce na výzvu soudu nereagoval, Okresní soud v Ostravě usnesením ze
dne 24.10.2002, č.j. 32 C 322/2002-8, podání žalobce, kterým se zahajuje
řízení, odmítl. Při posouzení náležitostí žaloby dospěl k závěru, že „žaloba
neobsahuje označení účastníků umožňující jejich přesnou identifikaci, vylíčení
rozhodujících skutečností, respektive vylíčení rozhodujících skutečností v
podání, kterým se zahajuje řízení je natolik neúplné, neurčité a
nesrozumitelné, takže nelze bez dalšího stanovit, jaký skutek má být předmětem
řízení“; že „žalobní petit je nesprávný, vymezení práv a jim odpovídajících
povinností je natolik nepřesné, neurčité a nesrozumitelné, takže převzetí
takového petitu do výroku rozsudku by mělo za následek, že rozhodnutí by nebylo
po stránce materiální vykonatelné“ a uzavřel, že „jde o takové vady podání,
pro něž nelze v řízení pokračovat“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 18.12.2002, č.j. 8
Co 895/2002-16, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Vycházel ze závěru,
že „k doplnění žaloby natolik, aby byla projednatelná, nedošlo ani v odvolacím
řízení“; že „podání je doposud natolik neúplné a neurčité, že tyto nedostatky
činí podání žalobce neprojednatelné“; že „ani v odvolacím řízení žalobce
nekonkretizoval právní úkony, které mají být vůči žalobci neúčinné“ a že
„právní úkony jsou natolik nespecifikovány, že není zřejmé, jaký konkrétní úkon
je předmětem řízení“.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Ve vztahu k
napadenému usnesení namítá, že „řízení je postiženo vadou, kt. mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci“; že „rozhodnutí odvolacího soudu spočívá
na nesprávném právním posouzení věci“; že „svými podáními ze dne 25.3.2002, ze
dne 14.11.2002 – soudu došlo 20.11.2002 přesným a konkrétním způsobem upřesnil
které právní úkon dlužníka odporuje podle § 42a obč. zák. a stejně tak vymezil
i žalobní petit žalobce přesně a jednoznačně označil žalované č. 1 – č. 9“.
Navrhuje, aby Nejvyšší soud ČR „napadená usnesení zrušil a věc vrátil okresnímu
soudu k dalšímu řízení“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a
že jde o usnesení, proti kterému je podle ustanovení § 239 odst. 2 písm. b)
o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení §
242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k
závěru, že dovolání není opodstatněné.
I když žalobce uvádí, že uplatňuje i dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm.
a) o.s.ř., z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodu dovolání) vyplývá, že
podrobuje kritice jen právní posouzení věci odvolacím soudem při řešení
procesní otázky (otázky náležitostí žaloby) [§ 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.].
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní
normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně
určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Žaloba je institutem občanského procesního práva s úzkým vztahem k hmotnému
právu. Patří do kategorie podání; vedle obecných náležitostí každého podání (§
42 o.s.ř.) musí obsahovat i zvláštní náležitosti návrhu na zahájení řízení (§
79 odst. 1 o.s.ř.), mezi něž patří přesné označení účastníků, vylíčení
rozhodujících skutečností a žalobní petit jako nejdůležitější obsahová
náležitost, jímž se žaloba individualizuje, nejde-li o řízení, které je možno
zahájit i bez návrhu, nebo jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob
vypořádání vztahu mezi účastníky (§ 81, § 153 odst. 2 o.s.ř.), jímž žalobce
stanoví meze, o čem a jak má soud rozhodnout. Formuluje tak nejen požadavek,
čeho se domáhá a vůči komu, ale i návrh soudního výroku. Musí být proto
srozumitelný a určitý nejen z hlediska výše uvedené potřeby nezaměnitelnosti
uplatněného nároku, ale i pro účinky soudního rozhodnutí, spočívající v jeho
vykonatelnosti (§ 161 odst. 2 o.s.ř.). Pro nedostatek kterékoli obligatorní
náležitosti návrhu ve smyslu ust. § 79 odst. 1 o.s.ř., nebyl-li na výzvu soudu
odstraněn, není žaloba způsobilá věcného projednání.
Smyslem žaloby podle ust. § 42a obč. zák. je dosáhnout rozhodnutí soudu,
kterým by bylo určeno, že vůči žalobci je právně neúčinný dlužníkem učiněný
právní úkon, jenž zkracuje uspokojení jeho vymahatelné pohledávky (§ 42a odst.
1 obč. zák.). Podmínky, za kterých může věřitel odporovat právním úkonům
dlužníka, uvádí ustanovení § 42 odst. 2 obč. zák. Odporovatelný je takový
právní úkon dlužníka, který učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit
své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám. Břemeno tvrzení a
důkazní břemeno v tomto směru nese věřitel.
To však neplatí, jestliže druhou stranou jsou osoby dlužníkovi blízké (§ 116
obč. zák.); v takovém případě se úmysl dlužníka zkrátit věřitele předpokládá a
je na osobách dlužníkovi blízkých, aby prokázaly, že úmysl dlužníka zkrátit
věřitele nemohly ani při náležité pečlivosti poznat.
Na výzvu soudu na doplnění a úpravu žaloby a žalobního petitu tak, aby byl
určitý a srozumitelný, žalobce sice reagoval opakovanými podáními, požadavku
soudu však nevyhověl. Opravený a doplněný návrh na zahájení řízení o žalobě
podle ust. § 42a obč. zák. obsahuje údaje o aktivitách žalobcova dlužníka
spočívajících v převodu majetku a pohledávek na žalované, ale to vše v obecné
rovině. Na odporovatelné dlužníkovy právní úkony, pokud jimi dlužník zkracuje
uspokojení vymahatelné pohledávky, žalobce usuzuje z obsahu záznamů v pokladním
deníku dlužníka za rok 1998, z nichž jsou patrny platby ve prospěch žalovaných.
Žalobní petit žalobce formuloval tak, že navrhl, aby právní úkony, kterými byly
vyplaceny žalovaným uvedené částky na základě údajů v pokladním deníku
dlužníka, jsou vůči žalobci právně neúčinné. Údaje o opravdu konkrétních
odporovatelných právních úkonech dlužníka, včetně okolností, za nichž byly
učiněny a v jakých časových souvislostech, žaloba neobsahuje.
Bylo již uvedeno, že odporovatelnými jsou dlužníkovy právní úkony, ohledně
kterých věřitel prokázal splnění všech podmínek, s nimiž zákon spojuje úspěšné
uplatnění odpůrčího práva ve smyslu ust. § 42a obč. zák. Právním úkonem se
rozumí projev vůle směřující zejména ke vzniku, změně nebo zániku
občanskoprávního vztahu, který právní předpisy s takovým projevem spojují (§ 34
obč. zák.). Právním úkonem ve smyslu uvedeného ustanovení občanského zákoníku
však není faktická činnost, byť se jí právní úkon provádí. Za takovou faktickou
činnost nutno považovat i výplatu peněžních částek provedenou dlužníkem, jak je
patrno z údajů v pokladním deníku dlužníka pod označenou položkou.
S ohledem na výše uvedené dovolací soud shledal správným závěr odvolacího
soudu, že žalobce vytknuté vady návrhu na zahájení řízení, tkvící v neurčitém a
nesrozumitelném označení odporovatelných právních úkonů, okolností významných z
hlediska ust. § 42a odst. 1, 2 obč. zák. a nedostatku určitosti a
srozumitelnosti žalobního petitu, neodstranil, a že pro tento nedostatek nelze
žalobu o určení neúčinnosti právních úkonů podle ust. § 42a obč. zák. věcně
projednat (srov. usnesení Nejvyššího soud ČR ze dne 2.3.2004, sp. zn. 30 Cdo
531/2003).
Protože usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů
správné, a protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl
postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b)
a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle
ustanovení § 243b odst. 2, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1, věty první o.s.ř., neboť žalobce s
ohledem
na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovaným v dovolacím
řízení žádné náklady nevznikly (srov. § 142 odst. 1, věta první o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. prosince 2004
JUDr. Roman Fiala, v.r.
předseda senátu