30 Cdo 143/2002
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Karla Podolky, v
právní věci žalobce R. B., zastoupeného advokátem, proti žalovanému J. K.,
zastoupené advokátem, o určení neplatnosti zástavní smlouvy, vedené u
Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 16 C 197/97, o dovolání žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 10. dubna
2001, č. j. 40 Co 968/99-67, t a k t o :
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Šumperku rozsudkem ze dne 28. května 1999, č. j. 16 C
197/97-33, ve výroku označeném \"I.\" vyslovil, že určuje, že je neplatná
smlouva o zřízení zástavního práva uzavřená dne 25. března 1997 mezi
žalobcem a žalovaným, vloženého do katastru nemovitostí na základě rozhodnutí
Katastrálního úřadu v Š. ze dne 17. října 1997, č. j. 10 V2-4013/97.
Výrokem označeným \"II.\" rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze
10. dubna 2001, č. j. 40 Co 968/99-67, změnil rozsudek soudu prvního stupně
tak, že žalobu, aby bylo určeno, že je neplatná smlouva o zřízení zástavního
práva uzavřená dne 25. března 1997 mezi žalobcem a žalovaným, vloženého do
katastru nemovitostí na základě rozhodnutí Katastrálního úřadu v Š. ze
dne 17. října 1997, č. j. 10 V2-4013/97, zamítl. Rozhodl též o náhradě
nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud mimo jiné především zdůraznil, že v prvé řadě bylo nezbytné
zabývat se tím, zda jsou u žalobcem zvoleného typu žaloby splněny v této věci
oba procesní předpoklady dané ustanovením § 80 písm. c) občanského soudního
řádu (dále jen \"o. s. ř.\"), tj. jak věcná legitimace účastníků, tak i
naléhavý právní zájem na požadovaném určení, za situace, kdy žalobce
odůvodňuje předpoklad naléhavého právního zájmu na žádaném určení tím, že takto
sleduje zabránit realizaci zástavního práva a dosáhnout zrušení zápisu
zástavního práva v katastru nemovitostí.
Odvolací soud poukázal na to, že věcnou legitimací v řízení o určení, zda tu
právní vztah nebo právo je či není má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo
práva, o něž v řízení jde. Jde-li o neplatnost smlouvy, musí se řízení
účastnit všichni, kdo ji uzavřeli. V posuzované věci pak důsledky neplatnosti
by postihly všechny subjekty, které příslušný právní úkon učinily. Nemohou
proto sledované právní důsledky neplatnosti právního úkonu nastat jen vůči
některým z nich a vůči ostatním nikoliv. Protože pak v této věci vedle žalobce
(zástavního dlužníka) a žalovaného (zástavního věřitele) byl právního úkonu
účasten i J. H. (jako dlužník ze závazkového vztahu), který se však nestal
účastníkem tohoto soudního řízení, nebyl podle odvolacího soudu splněn
předpoklad věcné legitimace účastníků v tomto řízení.
Kromě popsaného, odvolací soud dospěl k závěru, že ve věci není dán naléhavý
právní zájem žalobce na určení neplatnosti zástavní smlouvy se zřetelem k tomu,
že určení neplatnosti smlouvy se ve svém právním důsledku nedotkne věcných
účinků zápisu zástavního práva (v katastru nemovitostí), tj. podstaty důvodu,
jímž žalobce naléhavý právní zájem na žádaném určení odůvodnil. Na základě
rozhodnutí o určení neplatnosti právního úkonu příslušný katastrální úřad
neprovede záznam o zániku zástavního práva (§ 7 zákona č. 265/1992 Sb., ve
znění změn a doplňků), protože obsahem výroku není existence práva, které bylo
vloženo do katastru nemovitostí. Určení neplatnosti smlouvy je v konkrétní věci
pouze předběžnou otázkou ve vztahu k existenci práva, takže nemůže být dán
naléhavý právní zájem na určení této otázky.
Rozsudek soudu druhého stupně nabyl právní moci dne 23. července 2001.
Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce dne 17. srpna 2001 včasné
dovolání. Jako důvod tohoto dovolání uvádí, že toto rozhodnutí bylo postiženo
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3
písm. b/ o. s. ř.), jednak, že spočívá na nesprávném právním posouzení
věci (§ 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.).
Nesprávnost napadeného rozhodnutí dovolatel spatřuje především v názoru
odvolacího soudu, podle něhož nebyl splněn předpoklad věcné legitimace
účastníků.
Naléhavost právního zájmu na zažalovaném určení žalobce vysvětluje tak, že má
obavy z realizace zástavního práva: \"Primární zájem žalobce proto nesměřoval k
tomu, aby bylo dosaženo výmazu zástavního práva z katastru nemovitostí, ale
především k tomu, aby byla deklarována neplatnost zástavní smlouvy, na
jejímž základě by se zástavní věřitel mohl domáhat uspokojení zajištěné
pohledávky ze zástavy. To by žalovaný nemohl učinit, pokud by existoval
rozsudek deklarující neplatnost zástavní smlouvy.\".
Pokud pak měl krajský soud zato, že rozhodnutí ve věci samé brání procesní
překážky, měl rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit, aby tento soud mohl vůči
žalobci splnit svoji poučovací povinnost. Dovolatel proto navrhl, aby byl
rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu
řízení.
Žalovaný se k podanému dovolání nevyjádřil.
S přihlédnutím k části dvanácté, hlavě první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb.,
kterým byl novelizován mimo jiné též občanský soudní řád, Nejvyšší soud České
republiky jako soud dovolací věc projednal a rozhodl podle znění o. s. ř.
účinného do 31. prosince 2000, když odvolacím soudem přezkoumávané
rozhodnutí soudu prvního stupně bylo vydáno před 1. lednem 2001 (část dvanáctá,
hlava první, bod 15. zákona č. 30/2000 Sb.).
Dovolací soud uvážil, že dovolání žalobce bylo podáno oprávněnou osobou -
účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.
s. ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením § 240 odst. 1 o. s. ř., je
charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241
odst. 2 o. s. ř., opírá se o možný případ přípustnosti dovolání podle § 238
odst. 1 písm. a) o. s. ř., přičemž vychází z dovolacího důvodu podle ustanovení
§ 241 odst. 3 písm. b) a d) o. s. ř. Dovolací soud za tohoto stavu přezkoumal
napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci v souladu
s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že výtkám
obsaženým v dovolání není možno v jejich podstatě přisvědčit, takže z tohoto
pohledu je třeba toto rozhodnutí považovat za správné (§ 243b odst. 1 o. s. ř.).
S přihlédnutí ke znění ustanovení § 242 o. s. ř. je třeba konstatovat, že
právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího
soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je však přitom vázán nejen
rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je
povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 237 o. s. ř., a pokud je
dovolání přípustné, pak i k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání.
Z dovolání žalobce však nevyplývá, že by obsahovalo výtky ve smyslu ustanovení
§ 237 odst. 1 o. s. ř., přičemž existence takových vad se nepodává ani z
obsahu spisu.
Jak již bylo uvedeno, dovolatel uplatňuje především dovolací důvod ve smyslu
ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. reagující na případy, kdy dovoláním
napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. je
poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde tedy o omyl soudu při aplikaci
práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď
použije jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice
aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Přitom nesprávné
právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li
rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Pro posouzení věci je určujícím, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo zbudováno
především na úvaze, zda v posuzované věci byly splněny předpoklady kladené
ustanovením § 80 písm. c) o. s. ř. na možnost určovací žaloby. Zde odvolací
soud tuto otázku posoudil standardním způsobem, kdy se zabýval jak otázkou
naplnění předpokladu věcné legitimace účastníků, tak nezbytnou existencí
naléhavého právního zájmu žalobce na konkrétně formulované určovací žalobě. Je
totiž nezbytné souhlasit se závěrem, podle něhož předpokladem úspěšnosti
žaloby o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, jsou po procesní
stránce skutečnosti, že účastníci mají věcnou legitimaci, a že na požadovaném
určení je naléhavý právní zájem. Věcnou legitimaci pak má ten, kdo je účasten
právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se
právní vztah nebo právo týká. V případě institutu zástavního práva jsou pak
účastníky právního vztahu v první řadě zástavní věřitel, a dále pak
dlužník ze závazkového vztahu (tj. dlužník v hlavním závazkovém vztahu)
a zástavní dlužník (tj. vlastník zástavy neboli zástavce).
Odpovídající jsou též závěry odvolacího soudu, pokud se pojí k otázce
naléhavosti právního zájmu na dané určovací žalobě. Skutečností totiž je, že
určovací žaloba má opodstatnění tehdy, jestliže se jí vytváří pevný základ pro
vyjasnění právních vztahů účastníků sporu. To – jak správně dovodil odvolací
soud – v tomto případě předmětná žaloba neumožňuje. Lze-li totiž žalovat o
určení práva nebo právního vztahu (zde v tomto případě existence či neexistence
závazku ze zástavy), není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti
smlouvy, jež se tohoto práva nebo právního vztahu týká (lze např. srovnat R. č.
68/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
S ohledem na skutečnost, že pro existenci zástavního práva má podle ustanovení
§ 157 odst. 1 o. z. určující význam skutečnost vkladu tohoto práva do katastru
nemovitostí, není možno akceptovat dovolatelem prezentované zdůvodnění jím
dovozovaného právního zájmu na požadovaném určení tím, že jeho „primární zájem
nesměřuje k tomu, aby bylo dosaženo výmazu zástavního práva z katastru
nemovitostí, ale především k tomu, aby byla deklarována neplatnost zástavní
smlouvy, na jejímž základě by se zástavní věřitel mohl domáhat uspokojení
zajištěné pohledávky ze zástavy, což by žalovaný nemohl učinit, pokud by
existoval rozsudek deklarující neplatnost zástavní smlouvy\".
S ohledem na vyložené se proto jeví jako nepřiléhavý i názor dovolatele,
že v tomto smyslu soudy též zřejmě nedostály své poučovací povinnosti (§ 5
o. s. ř.). Je totiž zřejmé, že soud je povinen poučit účastníky řízení zejména
o tom, jaká práva jim přiznávají a jaké povinnosti jim ukládají procesněprávní
předpisy, jak je třeba jimi zamýšlené procesní úkony provést, aby vyvolaly
sledované procesní účinky, případně jak je třeba odstranit vady již učiněných
procesních úkonů, jaké právní následky jsou spojeny s provedenými procesními
úkony a jak je třeba splnit procesní povinnosti ze zákona nebo z
rozhodnutí soudu. Do poučovací povinnosti tedy nepatří návod, co by účastník
měl nebo mohl v daném případě dělat, ale jen pomoc k tomu, aby mohl zákonem
stanoveným způsobem dát najevo, co hodlá v řízení učinit.
Za situace, kdy je dovolací soud vázán - jak již bylo vyloženo - obsahem
podaného dovolání, nezbylo, než aby z tohoto důvodu posoudil dovoláním napadený
rozsudek odvolacího soudu jako správný (§ 243b odst. 1 o. s. ř.). Proto bylo
dovolání žalobce zamítnuto, aniž ve věci bylo nařízeno jednání (§ 243a odst. 1
o. s. ř.).
Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 243b o. s. ř. ve
spojení s § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 věta první o. s. ř.,
když žalobce neměl se svým dovoláním úspěch, zatímco žalovanému v tomto
řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. března 2002
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu