30 Cdo 1435/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana
Fialy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce
Č. T., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Č. t. ú., o zrušení cenového
rozhodnutí, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 3 pod sp. zn. 21 C 122/2003, o dovolání žalobce proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 23. března 2004, č. j. 15 Co 74/2004-51, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. března 2004, č. j. 15 Co
74/2004-51, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 18. prosince 2003, č.
j.
21 C 122/2003-41, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 3 k
dalšímu řízení.
Usnesením ze dne 18.12.2003, č.j. 21 C 122/2003-41, Obvodní soud pro Prahu 3
zastavil řízení „o zrušení cenového rozhodnutí č. 08/PROP/2002 vydaného Č. t.
ú. dne 27.10.2002 pod č.j. 22118/2002-611“; zastavil řízení
„o odkladu vykonatelnosti cenového rozhodnutí č. 08/PROP/2002 vydaného Č. t. ú.
dne 27.10.2002 pod č.j. 22118/2002-611, až do konečného rozhodnutí ve věci“;
rozhodl o vrácení soudního poplatku 2.500,- Kč žalobci a rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vycházel ze závěru, že
„napadené cenové rozhodnutí není individuálním správním aktem vydaným ve
správním řízení“; že předmětné „rozhodnutí“ vydal žalovaný „na základě
normotvorné pravomoci v oblasti cen za propojení“; že „obecný soud nemůže rušit
obecně závazné normy
a nemůže tak činit ani správní soud“ a proto řízení „dle § 104 odst. 1 o.s.ř.“
zastavil s tím, že „v daném případě nebylo možné rozhodnout o postoupení věci
příslušnému orgánu, neboť takový orgán v podstatě neexistuje“.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 23.3.2004, č. j.
15 Co 74/2004-51, usnesení soudu prvního stupně jako správné potvrdil a
rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Vycházel
ze stejných závěrů jako soud prvního stupně
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá
nesprávnost závěru odvolacího soudu, že „předmětné cenové rozhodnutí č.
08/PROP/2002 je závazným předpisem“; že řízení před odvolacím soudem „bylo
stiženo vadou“, když se odvolací soud „nezabýval návrhem … na pořízení
znaleckého posudku k prokázání skutkového stavu“. Navrhl, aby dovolací soud
napadené usnesení odvolacího soudu i tímto usnesením potvrzené usnesení soudu
prvního stupně zrušil
a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o
usnesení, proti kterému je podle ustanovení § 239 odst. 2 písm. a) o.s.ř.
dovolání přípustné, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242
o.s.ř. bez nařízení jednání
(§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je
opodstatněné.
Z obsahu spisu vyplývá, že rozhodnutí č. 08/PROP/2002, vydané Č. t. ú. dne
27.10.2002 pod č.j. 22118/2002-611, je cenové rozhodnutí o ceně za propojení
vydané ve smyslu ustanovení § 78 odst. 2 zákona č. 151/2000 Sb., ve znění
pozdějších předpisů.
Usnesením ze dne 9.7.2004, č.j. Konf 92/2003-18, Zvláštní senát
pro rozhodování některých kompetenčních sporů (srov. zákon č. 131/1992 Sb.)
rozhodl, že cenové rozhodnutí Č. t. ú. o ceně za propojení, vydané podle § 78
odst. 2 zákona č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích a o změně dalších zákonů, je
veřejnoprávní regulací v oblasti cen. Byla-li proti takovému rozhodnutí podána
u soudu žaloba, náleží o ní rozhodnout soudu ve správním soudnictví (usnesení
bylo uveřejněno ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 336,
ročník 2004).
Podle ustanovení § 103 o.s.ř. soud kdykoli za řízení přihlíží k tomu, zda jsou
splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení).
Podle ustanovení § 104 odst. 1 o.s.ř., jde-li o takový nedostatek podmínky
řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví. Nespadá-li věc do pravomoci
soudů nebo má-li předcházet jiné řízení, soud postoupí věc po právní moci
usnesení o zastavení řízení příslušnému orgánu; právní účinky spojené s podáním
žaloby (návrhu na zahájení řízení) zůstávají přitom zachovány.
Podle ustanovení § 104b odst. 1 o.s.ř., náleží-li věc do věcné příslušnosti
soudu, který rozhoduje podle zvláštního zákona věci správního soudnictví, soud
řízení zastaví. V usnesení o zastavení řízení musí být navrhovatel rovněž
poučen o možnosti podat žalobu proti rozhodnutí správního orgánu ve správním
soudnictví.
Z výše uvedeného vyplývá, že v posuzovaném případě měl soud prvního stupně
postupovat nikoli ve smyslu ustanovení § 104 odst. 1 o.s.ř., jak nesprávně
učinil, ale
ve smyslu ustanovení § 104b odst. 1 o.s.ř. Usnesení odvolacího soudu, kterým
bylo usnesení soudu prvního stupně potvrzeno, proto není správné. Nejvyšší soud
je proto zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.) a vzhledem k
tomu, že důvod,
pro který bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu
prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc vrátil Obvodnímu
soudu pro Prahu 3 k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu
i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. května 2005
JUDr. Roman Fiala, v. r.
předseda senátu