30 Cdo 1439/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce JUDr. D. Č., proti žalované A. K., o určení neúčinnosti rozhodnutí soudu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 11 C 164/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. července 2009, č.j. 54 Co 153//2009-36, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§ 243c odst. 2 o.s.ř.):
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. října 2008, č.j. 11 C 164/2008-19, zamítl žalobu na určení, že je vůči žalobci právně neúčinné „rozhodnutí podle rozsudku č.j. 21 C 377/2003-28, právní moc ke dni 7.11.2003, kterým bylo zúženo společné jmění manželů A. K. a P. K.“ (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Uzavřel, že rozhodnutí soudu nelze považovat za právní úkon ve smyslu ustanovení § 42a obč. zák. ve spojení s ustanovením § 34 obč. zák., a proto mu nelze odporovat dle ustanovení § 42a obč. zák. Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod spatřuje zřejmě v naplnění předpokladů ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatel zpochybňuje závěr odvolacího soudu o tom, že soudnímu rozhodnutí nelze odporovat dle ustanovení § 42a obč. zák., a dále namítá nesprávné právní posouzení zákonné prekluzivní lhůty odpůrčího práva v neprospěch žalobce, v čemž spatřuje rozpor s dobrými mravy.
Dovolatel navrhl zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) konstatuje, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. Judikatura i teorie je jednotná v názoru, že rozhodnutí soudu nelze považovat za právní úkon, tak jak je vymezen pro občanské právo (i celé soukromé právo) v ustanovení § 34 an.
obč. zák. (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2008, sp. zn. 32 Odo 1298/2006, nebo usnesení téhož soudu ze dne 3. února 2010, sp. zn. 30 Cdo 3646/2009, in www.nsoud.cz). Z obsahu § 34 obč. zák. vyplývá, že pojmovými znaky právního úkonu jsou vůle, její projev, jakož i zaměření (směřování) vůle na právní následky, které právní předpisy s tímto projevem spojují. Rozhodnutí soudu vydané v občanskoprávním řízení je jedním z procesních úkonů soudu upravených v občanském soudním řádu.
K charakteristickým rysům soudního rozhodnutí patří jeho autoritativnost a jeho závaznost. Právní úkony ve smyslu ustanovení § 34 an. obč. zák. mohou být pravomocným rozhodnutím soudu na návrh zkráceného věřitele formou odpůrčí žaloby dle ustanovení § 42a obč. zák. zbaveny právních následků vůči věřiteli. Možnost změnit (napadnout) pravomocný rozsudek soudu vydaný v občanskoprávním řízení lze naproti tomu jen na základě procesních prostředků taxativně vymezených v občanském soudním řádu (bez možnosti jejich rozšiřování).
Je tedy zřejmé, že pravomocnému rozsudku soudu vydanému v občanskoprávním řízení nelze úspěšně odporovat dle ustanovení § 42a obč. zák.
Z těchto závěrů vycházel i odvolací soud. Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemohla být založena ani námitkou dovolatele mířící na nesprávné právní posouzení zákonné prekluzivní lhůty odpůrčího práva v neprospěch žalobce, když napadené rozhodnutí tuto otázku neřeší. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm.c) o.s.ř. odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.