30 Cdo 1446/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní
věci žalobkyně – obchodní společnosti UNEX a.s., IČO: 45192049, se sídlem v
Uničově, Brníčko 1032, zastoupeného JUDr. Dušanem Dvořákem, advokátem se sídlem
v Brně, Hlinky 118, proti žalovanému Ing. J. M., CSc., zastoupenému Mgr.
Josefem Březinou, advokátem se sídlem v Praze 2, Americká 35, o zaplacení
164.566,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn.
16 C 23/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze
dne 2. října 2008, č.j. 16 Co 209/2008-84, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. října 2008, č.j. 16 Co
209/2008-84, ve výrocích II., III, a IV. a rozsudek Okresního soudu v Olomouci
ze dne 14. května 2008, č.j. 16 C 23/2008-53, pokud jím byla zamítnuta žaloba
co do částky 150.000,- Kč s příslušenstvím, a pokud jím bylo rozhodnuto o
náhradě nákladů řízení, se v uvedeném rozsahu zrušují a věc se postupuje
Krajskému soudu v Ostravě jako soudu věcně příslušnému k řízení v prvním stupni.
164.566,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze
zjištění, že žalovaný byl zaměstnán u žalobkyně v období od 1. ledna 2001 do
31. srpna 2003 jako starší technik – projektant. V roce 2001 žalovaný předložil
žalobkyni konstrukční řešení tzv. jednostěnového bezkomorového kolesa. Dne 16.
listopadu 2001 (datum přihlášení 30. srpna 2001) bylo toto řešení zapsáno
Úřadem průmyslového vlastnictví do rejstříku užitných vzorů, kdy jako majitel
vzoru byla zapsána žalobkyně a jako původce žalovaný. Dne 22. dubna 2002
žalobkyně uzavřela se žalovaným s odkazem na „ustanovení § 9 odst. 4 zákona č.
3/2001 Sb.“ Smlouvu označenou jako „smlouva č. 03-02/2I o přijetí nabídky
užitného vzoru a odměně za něj“, ve které se účastníci dohodli na tom, že
žalovaný jako původce shora uvedeného užitného vzoru „převádí veškerá
vlastnická práva“ na žalobkyni, která se zavazuje vyplatit žalovanému odměnu ve
sjednané výši a termínu. V předmětné smlouvě přitom byla sjednána jednorázová
odměna ve výši 150.000,- Kč s “termínem proplacení: nejbližší výplatní“, a dále
odměna ve výši 2 % z dohodnutého licenčního poplatku z případných licenčních
smluv. Jednorázovou odměnu ve výši 150.000,- Kč žalobkyně vyplatila žalovanému
ve výplatním termínu mzdy za měsíc září 2002, tedy v říjnu 2002 a odvedla z ní
i daň ve výši 14.566,- Kč. Dne 22. listopadu 2007 vydal Úřad průmyslového
vlastnictví na návrh společnosti NOEN, a.s. rozhodnutí č.j. 35434/2007 o výmazu
předmětného užitného vzoru z rejstříku užitných vzorů podle § 17 odst. 1 písm.
a) zákona č. 478/1992 Sb., o užitných vzorech, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „ZUV“), s odůvodněním, že technické řešení podle napadeného užitného
vzoru není nové ve smyslu § 4 ZUV. Dne 5. prosince 2007 žalobkyně žalovaného
vyzvala k vrácení částky 164.566,- Kč do 31. prosince 2007. Soud prvního stupně
dospěl k závěru, že na nárok žalobkyně je třeba vztáhnout pracovněprávní
předpisy, když odměna byla vyplacena žalovanému na základě smlouvy uzavřené v
době, kdy byl v pracovním poměru u žalobkyně a předmětný užitný vzor byl
vytvořen v souvislosti s výrobní činností žalobkyně. Rozhodnutím Úřadu
průmyslového vlastnictví o výmazu předmětného užitného vzoru z rejstříku
užitných vzorů došlo ve smyslu § 451 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen
„o.z.“) ve spojení s § 324 zákoníku práce (dále jen „ZP“) ke vzniku
bezdůvodného obohacení, kdy žalovaný získal majetkový prospěch plněním z
právního důvodu, který odpadl. Rovněž částka 14.566,- Kč byla podle názoru
soudu prvního stupně bezdůvodným obohacením, protože žalobkyně plnila za
žalovaného jeho daňovou povinnost. Soud prvního stupně pak přihlédl k námitce
promlčení uplatněné žalovaným, neboť odměna ve výši 150.000,- Kč byla vyplacena
žalovanému v říjnu 2002 a žaloba byla podána až dne 24. ledna 2008, tedy po
uplynutí tříleté promlčecí lhůty ve smyslu § 331 ZP.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 2. října 2008,
č.j. 16 Co 209/2008-84, výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně, pokud jím
byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 14.566,- Kč s příslušenstvím potvrdil
a výrokem II., pokud jím byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 150.000,- Kč
s příslušenstvím, změnil tak, že žalovanému uložil povinnost tuto částku s
příslušenstvím zaplatit. Výrokem III. odvolací soud rozhodl o nákladech řízení
před soudem prvního stupně a výrokem IV. rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, ztotožnil se s
jeho názorem, že právní důvod, pro který byla žalovanému v říjnu 2002 vyplacena
odměna ve výši 150.000,- Kč, odpadl
rozhodnutím Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 22. listopadu 2007 o výmazu
užitného vzoru z rejstříku užitných vzorů (resp. jeho právní mocí), a to bez
ohledu na to, zda majetková práva k předmětnému užitnému vzoru přešla na
žalobkyni na základě dispozitivní legální cese podle § 9 odst. 1 zákona o
vynálezech a zlepšovacích návrzích ve spojení s ustanovením § 21 odst. 2 ZUV a
žalovanému ze zákona vzniklo podle § 9 odst. 4 zákona č. 527/1990 Sb., o
vynálezech a zlepšovacích návrzích (dále jen „ZVZN“) ve spojení s ustanovením §
21 odst. 2 ZUV právo na přiměřenou odměnu, jejíž výše byla mezi účastníky
sjednána smlouvou ze dne 22.dubna 2002, nebo zda žalovaný převedl majetková
práva k předmětnému užitnému vzoru na žalobkyni až na základě této smlouvy za
sjednanou odměnu poté, co na žalovaného jako původce podle § 9 odst. 3 ZVZN ve
spojení s ustanovením § 21 odst. 2 ZUV přešlo zpět právo na užitný vzor. Dospěl
k závěru, že odměnu poskytnutou zaměstnavatelem zaměstnanci, který v pracovním
poměru vytvořil technické řešení, na něž zaměstnavatel uplatnil právo na
ochranu užitným vzorem, nelze považovat za pracovněprávní vztah, protože
postrádá především věcný (vnitřní účelový) poměr k výkonu nesamostatné
(závislé) práce. Podle § 1 odst. 3 o.z., právní vztahy vznikající z výsledků
duševní tvořivé činnosti upravují zvláštní zákony. Tyto vztahy mají svůj obecný
soukromoprávní legislativní základ v občanském zákoníku, nikoliv v předpisech
pracovněprávních. Pokud zvláštní předpisy neobsahují úpravu určitých otázek
právních vztahů, vznikajících z výsledků duševní tvořivé činnosti buď vůbec,
anebo v plném rozsahu, neboli nemají-li tyto zvláštní právní předpisy vlastní
speciální úpravu, použije se subsidiárně obecná úprava občanského zákoníku. Zákon o užitných vzorech neobsahuje úpravu tzv. podnikových užitných vzorů, a
proto se použijí obdobně podle § 21 odst. 2 ZUV ustanovení § 9 a § 10 ZVZN,
která upravují podnikový vynález. Závěry o subsidiárním použití občanského
zákoníku přitom platí rovněž pro podnikové užitné vzory. V posuzované věci se
tedy podle názoru odvolacího soudu nejedná o vztah pracovněprávní, ale o vztah
občanskoprávní, takže pro posouzení otázky promlčení bezdůvodného obohacení je
třeba použít ustanovení § 107 odst.
1 a 2 o.z., podle něhož se právo na vydání
plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný
dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Nejpozději se toto právo promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné
obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo. V daném případě by tedy
promlčecí lhůta neskončila dříve než v listopadu 2009. Protože žaloba byla
podána dne 24. ledna 2008, není námitka promlčení ohledně částky 150.000,- Kč
důvodná. Odvolací soud se, byť z jiných důvodů, ztotožnil se závěrem soudu
prvního stupně o nedůvodnosti žaloby o zaplacení částky 14.566,- Kč, protože ze
mzdového lístku žalovaného za měsíc září 2002 vyplývá, že částka 150.000,- Kč
byla žalovanému vyplacena již po zdanění a žádné další „odvody“ z této částky
již nebyly prováděny. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalovaného dne 11. listopadu
2008 a právní moci nabyl téhož dne. Proti výrokům II., III. a IV. rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal žalovaný
dne 8.ledna 2009 včasné dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení § 237
odst. 1 písm. a) o.s.ř. a má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a že vychází ze
skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování (dovolací důvod
podle § 241a odst. 3 o.s.ř.). Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že otázku
promlčení práva na vrácení plnění z bezdůvodného obohacení je třeba posuzovat
podle ustanovení občanského zákoníku a ztotožňuje se s aplikací § 331 ZP soudem
prvního stupně. Zdůrazňuje také, že až do chvíle výmazu užitného vzoru byl v
dobré víře v jeho existenci. Konečně pak zpochybňuje platnost smlouvy ze dne
22. dubna 2002, když vzhledem k ustanovení § 17 odst. 2 ZUV užitný vzor vůbec
nevznikl, takže nemohl být předmětem jakýchkoli smluvních ujednání. Dovolatel
navrhl, aby dovolací soud rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušil a věc
postoupil tomuto soudu k dalšímu řízení. K dovolání žalovaného se vyjádřila žalobkyně, která se ztotožnila se závěry
odvolacího soudu a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a konstatuje, že
dovolání proti napadenému rozsudku v této věci je přípustné podle ustanovení §
237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Současně uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou
osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř.,
stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., a je
charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a
odst. 1 o.s.ř. Poté rozsudek Krajského soudu v Ostravě přezkoumal ve výroku ve
věci samé v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru,
že toto dovolání je důvodné, i když z jiných důvodů, než dovolatel namítá.
Z ustanovení § 242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně
vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud
je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím
důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen
přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm.
a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud dovodil, že řízení
takovou vadou trpí.
Podle ustanovení § 9 odst. 3 písm. o) o.s.ř. krajské soudy rozhodují v
obchodních věcech jako soudy prvního stupně ve sporech o nárocích vycházejících
z průmyslového vlastnictví, o nárocích z ohrožení a porušení práv z
průmyslového vlastnictví a o nárocích na vydání bezdůvodného obohacení
získaného na úkor toho, komu svědčí práva z průmyslového vlastnictví.
Spory a právní věci uvedené v § 9 odst. 3 písm. h), i), j), l), m), n), o), p),
q), s), t), u), v) a w) jsou vesměs věci typově právně a skutkově složité,
popřípadě vyskytující se v soudní praxi méně často. Z tohoto důvodu je zákon
soustřeďuje v prvním stupni u krajských soudů. I když vždy nemusí jít o věci
vyplývající z obchodních vztahů, nepovažuje zákon - s ohledem na obvyklé
spojení věcí ke společnému řízení s typicky obchodními věcmi a na nevýznamné
odlišnosti v právní úpravě za důvodné vyčlenit tyto neobchodní věci soudům
okresním (srovnej Bureš, Drápal a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za.
Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2009, str. 49).
Ustanovení § 9 odst. 3 písm. o) o.s.ř. tak upravuje věcnou příslušnost
krajských soudů pro spory, které se týkají
- nároků upravených zákonem č. 527/1990 Sb., o vynálezech, a
zlepšovacích návrzích, ve znění pozdějších předpisů,
- nároků upravených zákonem č. 207/1990 Sb., o ochraně průmyslových
vzorů a o změně zákona č. 527/1990 Sb., o vynálezech, a zlepšovacích návrzích,
ve znění pozdějších předpisů,
- nároků upravených zákonem č. 529/1991 Sb., o ochraně topografií
polovodičových výrobků, ve znění pozdějších předpisů, a
- dalších nároků plynoucích z dalších zákonů upravujících práva z
průmyslového vlastnictví.
Pro vymezení věcné příslušnosti přitom není rozhodné, zda jde o nároky vzešlé z
právních úkonů nebo zda jde o nároky z titulu náhrady škody anebo bezdůvodného
obohacení (srovnej Bureš, Drápal a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za.
Komentář, 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 56).
Za této situace dospěl dovolací soud k závěru, že Okresní soud v Olomouci,
který ve věci jednal a rozhodl v prvním stupni, nebyl soudem věcně příslušným k
projednávání a rozhodování tohoto sporu. Odvolací soud měl proto ve smyslu
ustanovení § 219a odst. 1 písm. a) a § 221 odst. 1 písm. b) o.s.ř. vyvodit z
této vady řízení procesní důsledky spočívající ve zrušení rozsudku soudu
prvního stupně a postoupení věci věcně příslušnému soudu prvního stupně, jímž
je ve vazbě na § 9 odst. 3 písm. o) o. s.ř. v daném případě Krajský soud v
Ostravě. Jestliže tak neučinil a rozhodl o odvolání meritorně, je zde dán
dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.; rozhodnutí
odvolacího soudu je nesprávné a muselo být proto podle ustanovení § 243b
odst. 2, části věty za středníkem, o.s.ř., bez nařízení jednání (§ 243a odst.
1, věta první, o.s. ř.), zrušeno. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno
rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil
Nejvyšší soud i je, a rozhodl o postoupení věci k dalšímu řízení věcně
příslušnému soudu (§ 243b odst. 3, věta druhá, o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud)
závazný (§ 243d odst. 1, část první věty za středníkem, o.s.ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. února 2011
JUDr. Pavel P a v l í k , v. r.
předseda senátu